Moment očkování / třetí část aneb Jak přemýšlet o Klausi Schwabovi

Paul Kingsnorth
Irsko, 20.12.2022

„Svět není mechanismus: je to mysterium, na němž se denně podílíme. Když se ho pokusíme přebudovat jako globální generální ředitel obchodní společnosti (CEO) nebo vysvětlit jako esejista, selžeme: slabě či slavně, nicméně selžeme. Stroj, technium, metaversum (umělá digitální realita): ať už pojmenujeme náš Babylón 21. století jakkoli a ať už se nám v tuto chvíli zdá jakkoli ohromující, nikdy nakonec nemůže zvítězit, protože je projevem lidské vůlea ne vůle Boží. Pokud v Boží vůli nevěříte, nazvěte ji místo toho přírodním zákonem: Ať tak či onak, promlouvá k nám to samé. A říká nám jemně a pevně: vy tomu nevelíte. „

Paul KIGNSNORTH

Zde je třetí část trojdílně eseje Paul Kignsnortha „Moment očkování“, která pojednává o konspirační teorii a konspiračních teoreticích, o Klausi Schwabovi a jeho „Velkém Resetu“, o naší fascinací strojem a našem ponoru do digitálního Metaverza, do bezútěšné digitální totalitní uniformity a zároveň o víře v to, že Země nemůže být resetována a že „přes některá srdce stroje neprojedou“. Překlad: Jiří Zemánek.

 

Každý ví, že mor se blíží
Každý ví, že rychle běží
Každý ví, že nahý muž a nahá žena
jsou jen zářivým artefaktem minulosti
Všichni vědí, že scéna je mrtvá, ale
nad tvou postelí bude počítadlo, které
odhalí to,
co každý ví.

Leonard Cohen, 1988^[1]/

Kdy konspirační teorie není konspirační teorií? Odpověď na tuto otázku má vliv na podobu přicházejícího světa.

V této kovidové minisérii esejů jsem psal o příbězích, které si vyprávíme o pandemii. V první eseji jsem vysvětlil, proč jsem přestal věřit velké části oficiálního příběhu – tomu, co jsem nazval Narativem – o viru a reakci na něj. Stébly, která tomuto příběhu zlomila vaz, byly pro mě rakouský lockdown „neočkovaných“ a australské izolační tábory: po tomhle jsem sám sobě nemohl namlouvat, že to, co se děje, má co do činění s nějakou rozumnou definicí „veřejného zdraví“.

Možná jsem se k tomu dostával pomalu, ale byl jsem jedním z mnoha, kteří dospěli k témuž závěru. Zdá se, že tento poslední měsíc představuje skutečný bod zvratu, protože odpor proti tomu, co se děje, neustále roste a po celém světě vyšli do ulic statisíce lidí – od Turína po Paříž, od Londýna po Vídeň, od Melbourne po Barcelonu, od Christchurch po Tbilisi. Nařízení, pasy, segregace, karanténní tábory, cenzura, děsivá démonizace „neočkovaných“: zdá se, že tohle všechno přineslo nové pochopení toho, do jak bezprecedentního území začínáme směřovat.

V druhém pokračování eseje jsem se snažil zjistit, proč tolik z nás vidí tuto situaci tak odlišně: proč například někteří považují tato nařízení a tyto pasy za nezbytná zdravotní opatření, jež je nezodpovědné odmítnout, a jiní v nich naopak spatřují počátek tyranie, které je nutné vzdorovat. Díval jsem se na to, jak příběhy, které si o světě vyprávíme, určují naše reakce na tuto korona-situaci a jak nás tyto příběhy mohou rozdělovat a stavět proti sobě, přestože všichni usilujeme o svou vlastní verzi zdravější společnosti.

Tentokrát se chci podívat na příběh, který nám o této naší době vypráví Stroj. Chci se podívat na svět, do nějž jsme byli rychle nasměrováni, jakmile se z Covidu-19 stalo jakési techno-politické cvičiště: testovací území pro nové způsoby lidského bytí ve stále více posthumánním světě.

Příběhy jsou prostředky, jimiž se orientujeme v realitě, ale jsou to také nástroje, kterými realitu ovládáme – a jimiž jsme současně ovládáni. Ovládni příběh, ovládneš obyvatelstvo: takto je to chápáno už od dob faraonů, a to je též důvod, proč je narativní bitva o covid tak nelítostná. Proto se média a společnosti, provozující sociální sítě, tak usilovně snažily umlčet složité otázky týkající se vakcín, a proto se neustále snaží umlčovat, zastrašovat nebo šikanovat lidi, o nichž se říká, že šíří „dezinformace“. A to je také důvod, proč jsme byli svědky nového zaměření se na zcela jiný druh vypravěče, na vypravěče, který byl dříve zesměšňován, ale dnes se na něj pohlíží s čím dál větší nervozitou a hněvem: na „konspiračního teoretika“.

Kdysi, a není to tak dávno, jsme věděli, co je to „konspirační teoretik“. Byl to někdo, kdo nabídl alternativní pohled – často velmi podivný – na oficiální verzi známého příběhu. Někdy byl tento pohled přesvědčivý (JFK nezastřelil osamělý střelec), jindy ne (OSN chce zabít 95% světové populace) a někdy byl přímo zhoubný (za vším stojí Židé). Nicméně všichni jsme věděli, že „konspirační teorie“ je příběh, který ukazuje na temné, skryté síly, jež ve světě působí: že jde o příběh, který říká, že něco je skryté a že by to mělo být odhaleno.

Tento slovní obrat samozřejmě znamenal též něco jiného: pomluvu. „Konspirační teoretik“ (který pravděpodobně nosil „klobouček z alobalu“) byl v podstatě pomatený: nebyl jako my dobří a rozumní lidé, kteří získáváme informace z televizního zpravodajství, odborně oponovaných vědeckých prací a knih recenzovaných v seriózním tisku. Nicméně tito podivní lidé byli většinou neškodní – a co bylo důležitější, byli irelevantní. Lidé, kteří jsou posedlí incidentem v Roswellu nebo představou zfalšovaného přistání na Měsíci, nejsou pro vládu žádnou hrozbou, a proto je ignoruje. V normálních časech na „konspiračních teoreticích“ jednoduše nezáleží.

Ale jak je tomu v nenormální době? V čase, jako je tento, kdy důvěra v oficiální zdroje autority upadá; kdy jsou narativy roztříštěné a čím dál víc lidí se chápe v mlze nových map? V časech, jako je tento, se dějí tři věci. Za prvé, jako květiny v dlouho vyprahlé půdě nově otevřené deštěm se rodí mnoho nových konspiračních teorií. Zadruhé, pojem „konspirační teoretik“ se stává užitečným nástrojem pro ty, kdo se snaží držet oficiální linie: je to pojem, který značí zavržení, a který může být použit na každého, prostě na všechny, kdo zpochybňují Vyprávění, bez ohledu na to, jak rozumné jejich otázky mohou být. A za třetí, se některé z těchto teorií ukazují jako správné.

Je fér říct, že konspirační teoretici si pandemii užívali. Dodnes si vzpomínám na slavný titulek ze známé publikace, která vyšla na začátku roku 2020, na titulek, který nezestárl: „Anti-vakcinační konspirační teoretici tvrdí, že covid-19 povede k zavedení očkovacích pasů“. V mnoha médiích se za posledních osmnáct měsíců objevil bezpočet podobných článků, odmítajících všechny možné předpovědi – od pasů přes zákazy až po karanténní tábory – jako projev šílené konspirační nenávisti. To jen zdůraznilo zbabělý a bezprecedentní způsob, jakým se většina médií chová, stejně jako rozbití posledních zbytků jejich důvěryhodnosti. Ale to už je jiný příběh.

V médiích asi nejvíc zmiňovanou „konspirační teorií“ uplynulého roku byla teorie „Velkého Resetu“ („Great Reset“). V tomto ponurém příběhu plánuje globalistický ďábelský génius Klaus Schwab, který žije pod sopkou v Davosu, vyhubit 95% populace (opět!) a převzít kontrolu nad světovými zdroji. Těch pět procent z nás, kteří zůstanou, nebude zažívat nic než štěstí, protože už nebude existovat žádná změna klimatu a my všichni budeme plně očkovaní a posilnění a zcela otevřeni všemu, co pro nás Klaus a Bill Gates na příště naplánovali, což se bude pravděpodobně týkat robotů.

Je pravda, že o Schwabovi a programu jeho Světového ekonomického fóra (WEF) kolují různé, řekněme kreativní příběhy. Avšak samotný Velký Reset není výmyslem paranoika a není to ani spiknutí. Mohl by být nazvaným plánem či agendou, ale nejlépe jej lze pochopit jako jiný Příběh: příběh, který by Schwab a jeho kolegové chtěli, abychom všichni přijali jako naši mapu pro blížící se nové teritorium. Pokud chcete porozumět zároveň fádní i zlověstné povaze tohoto příběhu, nemusíte pronikat nejhlubšími zákoutími horské alpské bašty, v níž se tento příběh tajně zrodil: stačí když budete sledovat online přednášky, účastnit se virtuálních konferencí nebo procházet příslušnou sekci webových stránek WEF. Anebo, pokud jste skutečně zapálení, můžete udělat to, co jsem udělal minulý týden já, přečíst si knihu Klause Schwaba na tohle téma^[2]/.

(reprofoto: WordPress)

Zklamáním je, že Schwabův Covid-19: Velký reset nepojednává o zařízeních pro ovládání mysli, mikročipech v očkovacích látkách a plazích vládcích. Ve skutečnosti je téměř zcela prost čehokoliv zajímavého. Jde o standardní globalistický manifest, jaký by mohl vydat kterýkoliv redakční funkcionář WEF, WTO (Světové obchodné organizace), sdružení G8, OSN, Světové banky nebo Meznárodního měnového fóra, nebo jakýkoliv autor, píšící pro časopisy Economist nebo Forbes, v kterémkoliv roce po roce 1990. Když jsem na začátku druhého tisíciletí psal svou první knihu One No, Many Yeses (Jedno ne, mnoho ano), přečetl jsem tucty podobných knih a článků jako jsou tito, ve snaze pochopit, co pohánělo promotéry hospodářské a kulturní globalizace. Byly – a jsou – to vždy stejné hymny na záchranu globálního kapitalismu, oděné do klišé sociální spravedlnosti a ambiciózních prohlášení nevládních organizací (NGO). Diverzita, vitalita, rovnost, inkluzivita, zmírňování chudoby, mateřství, prostě báječný koláč. Od konce devadesátých let, kdy se kapitáni černých lodí globálního kapitalismu stali poprvé obětí davů aktivistů před svými konferenčními centry, si dávají velký pozor, aby své pirátské nájezdy maskovali jako charitativní projekty, napájené lennonovskou touhou po univerzální jednotě.

Schwabovu knihu je tedy třeba číst ve dvou rovinách. Na povrchu je jeho argumentace neslaná nemastná, nijak překvapivá a psaná záměrně tak, aby s ní bylo těžké nesouhlasit. Schwab říká, že pandemie všechno změnila a že svět se nikdy nevrátí k tomu, čím byl. Tvrdí též, že „to, čím byl“, v žádném případě nefungovalo. Globální ekonomika (ta, kterou pomáhal sám budovat) mění klima, způsobuje nerovnosti uvnitř národů i mezi nimi a vyvolává další špatné věci, od rasismu po znečištění oceánů. Měli bychom se tedy „chopit příležitosti“, kterou virus přinesl, a svět „resetovat“: znovu ho vybudovat ve spravedlivější, lepší a udržitelnější podobě.

Zatím to zní přijatelně. Kdo by mohl něco namítat proti menší chudobě a čistším mořím? Musíte se dostat pod povrch, abyste pochopili, co to vlastně všechno znamená – a co je ještě důležitější, jak je toho možné dosáhnout. A nemusíte kopat moc hluboko, abyste uviděli příběh pod příběhem.

Případ kovid, vysvětluje Schwab, ukázal, že „žijeme ve světě, v němž ve skutečnosti nikdo nevládne“. Pro spoustu z nás to může znít jako dobrá věc, ale pro globalistické myslitele, jako je Schwab, je to problém, který je potřeba vyřešit. „K trvalé obnově nemůže dojít bez globálního strategického rámce řízení“, píše. Národní státy a jejich laskaví spojenci v „globální podnikatelské sféře“ se musí sjednotit, aby se „lépe vybudovali“ (to už jste možná někde slyšeli). Co to znamená? Znamená to, že není cesty zpět.

Schwabovi je jasné, že opatření přijatá ke zvládnutí kovidu – lockdowny, očkovací pasy a zákazy, lékařská segregace, masové vyhazovy z práce, rozsáhlá destrukce malých podniků, prohlubování zisku a vlivu velkých technologií (Big Tech) a radikální normalizace digitálního monitorování, dozoru a státní kontroly – způsobila v našich společnostech trvalé změny, které nezmizí. „To, co bylo donedávna nemyslitelné“, píše, „se stalo náhle možným“. To především platí, když se podíváme na skutečného vítěze kovidových let: technologický systém jako takový.

I když poté, co pandemie skončí „se některé naše staré zvyky určitě znovu navrátí“, píše Schwab, „mnohé technické způsoby chování, které jsme během pandemického uvěznění byli nuceni přijmout, se pro nás díky důvěrné obeznámenosti s nimi stanou přirozenějšími.“ Práce z domova, digitální monitoring zaměstnanců jejich společnostmi, schůzky a setkání prostřenictvím Zoomu i elektronické zásilky, nemluvě o celé struktuře systému „očkovacích pasů“ s QR kódem: většina z toho pravděpodobně zůstane součástí nového normálu, který kovid vytvořil. V resetované budoucnosti přehodnotíme věci, které byly kdysi pro nás druhořadé, jako je například trávení času se svými blízkými. Proč, ptá se Schwab, bychom měli podstupovat „jízdu autem na víkend na vzdálené rodinné setkání“, když „rodinná skupina na WhatsApp“ (i když uznávám není tak zábavná) je přesto „bezpečnější, levnější a ekologičtější“? Proč vlastně?

Toto je podstata Velkého Resetu: vytváření budoucnosti, která je zároveň řízená i katatonická, dystopická i nudná, monitorovaná i monotónní až k nesnesení. Budoucnost, v níž mohou globální korporace svobodně budovat svět, po němž dlouho toužily: vzájemně propojenou tržní technokracii bez hranic, v níž je každý lidský jedinec sledován; ve které je sledovaným a monitorovaným strojem na výrobu a spotřebu – a to vše ve jménu veřejného zdraví a bezpečnosti.

Je zajímavé, že Schwab otevřeně ve svém prohlášení – které by komukoli jinému na Youtube mohlo přinést zákaz vystupovat – uvádí, že kovid je „jednou z nejméně smrtelných pandemií, jež svět za poslední dva tisíce let zažil“ a že „následky … co se týče zdraví a úmrtnosti budou mírné“. Skutečně trvalé následky, píše Schwab, nebudou způsobeny samotným virem, ale naší reakcí na něj. Toto jeho líčení vrcholí v knize jediným pozoruhodným obrazem, který používá k tomu, aby ilustroval, jak bude strach z nemoci přetrvávat dlouho poté, co jakákoli hrozba samotného kovidu ustoupí, a k čemu by to mohlo vést:

Nová posedlost čistotou si vyžádá vytvoření nových forem balení zboží. Budeme vyzýváni, abychom se výrobků, které si kupujeme, nedotýkali. Jednoduché rozkoše jako je čichání k melounu nebo vymačkávání ovoce budou vnímány s nelibostí a možná se dokonce stanou minulostí.

Bezproblémový, čistý, uspořádaný svět, svět bez nebezpečných melounů na malých stáncích na tržišti, bez malých podniků a anarchických obchodních dohod a neohrabaných lidských interakcí jakéhokoli druhu – svět řízený účinnými, čistými, digitalizovanými korporacemi, nabízejícími „elektronické řešení“ pro jakoukoli aktivitu, která by mohla ohrozit naši bezpečnost a náš blahobyt: toto se nabízí už léta, ale pandemie – jak Schwab otevřeně přiznává – byla požehnáním pro ty, kdo za touto vizí světa stáli. Dnes jsme připraveni přijmout věci, které by před třemi lety byly nepředstavitelné. Co bude vymyšleno příští rok? A kdo bude naslouchat sebrance konspiračních teoretiků, antivaxerů, fašistů a cvoků, kteří po nás chtějí, abychom tento hladký a bezpečný svět odmítli?

Tohle je věc, která přiživuje skutečně podivné „konspirační teorie“ kolem Schwaba a jeho agendy. Nicméně není nutné se domnívat, že virus byl záměrně vypuštěn nebo že neexistuje, stačí pozorovat širší obraz. Národní státy a jejich političtí vůdci jsou celá desetiletí postupně zbavováni moci globalizací, která se soustřeďuje v rukou těch, kdo vytvářejí a kontrolují světovou technologickou infrastrukturu. Bill Gates, Mark Zuckerberg, Klaus Schwab, Jeff Bezos, Sergej Brin, Ray Kurzweil a jim podobní formují naši realitu po desetiletí a limbický kapitalismus^[3]/, jehož jsou průkopníky, byl kovidem doslova nabit – stejně jako povědomím o něm a rostoucí protireakcí.

Žijeme v době, v níž se konflikt mezi technokracií a demokracií rozlil do otevřeného prostoru: bitva se dnes a denně vede na ulici a na obrazovce. Schwab se dostal do centra pozornosti proto, že se veřejně pokouší vytvořit kolem tohoto konfliktu vypravěčský rámec. Jen minulý měsíc na konferenci v Dubaji (kde jinde?), dal tuto ambici veřejně najevo tím, že svůj Velký Reset přeznačil na „Velký příběh“. Prohlásil, že svět potřebuje nový globální příběh, který by ho sjednotil. On a Světové ekonomické fórum (WEF) budou pomáhat „představovat si budoucnost, navrhovat ji a pak ji realizovat.“

Schwabův plán „uskutečnit budoucnost“ je přesně tím, z čeho se Alexi Jonesovi^[4]/ sbíhají sliny. Ale i když by se Schwab ani moc Světového ekonomického fóra neměly podceňovat, Schwab za žádné nitky netahá. Žádné nitky neexistují: existuje pouze Stroj a směr jeho jízdy je nastaven na dlouho. Kovid poskytl perfektní testovací půdu a odpalovací rampu pro další generaci digitálních technologií sledování a kontroly, které jsou na rýsovacím prkně už léta. Zmatek, hněv a rozkol, který právě teď kolem nás víří, je důsledkem naší zmatené neschopnosti navigovat v techno-převratu, který prožíváme, nebo dokonce byť jen správně pochopit, co se vlastně děje.

Budoucnost se však dnes nachází mimo rýsovací prkno. Vezměte si ty očkovací pasy aktivované QR kódem, které se v posledních dvanácti měsících tak rychle rozšířily po celém světě. Z hlediska „veřejného zdraví“ nemají žádný velký smysl, protože víme, že v současnosti dostupné vakcíny přenosu viru nezabrání. Mají však za následek normalizaci příslušných technologií: technologií, které se tak jako tak připravovaly. Například digitální očkovací pasy se v Evropské unii připravují od roku 2018. Koncem roku 2019, několik měsíců před vypuknutím pandemie, byly v Bangladéši zahájeny testy „systémů digitální identity“, spojené se stavem očkování dané osoby. Doufalo se, že doloží, jak lze „využít imunizaci jako příležitost k zavedení digitální identity“ v celosvětovém měřítku.

Z demonstrace proti vládním opatřením v Idahu (USA) 25. prosince 2020.

Opět: není zapotřebí žádných výstředních tvrzení, aby to dávalo smysl. Jde jednoduše o urychlení stávajícího směru cesty. Většina z nás už nosí v kapse přenosné sledovací zařízení, které monitoruje naši geografickou polohu a shromažďuje údaje o všem – od našich politických názorů až po naše nákupní preference – a v krajním případě ho stát může využít ke zjištění toho, kdo jsou naši přátelé a jaké máme kontakty. Říká se tomu smartphone (chytrý telefon). S tím jak se během dalšího jednoho roku až dvou bude kovid stávat endemickým a s tím, jak se budou objevovat jeho nové varianty, tlak na trvalé záruky zdraví a bezpečí bude pravděpodobně pokračovat. Snadno můžeme být sto používat tyto chytré telefony, již vybavené našimi kovidovými QR kódy, jako trvalé „zdravotní pasy“, které nám umožní bezpečný a digitální přístup ke zboží a službám v novém nebezpečném světě – zatímco budou trestat nebo vylučovat každého, kdo odmítne využít doporučených opatření v oblasti veřejného zdraví.

Pokud vám tohle zní jako jedna z těch starých bláznivých konspiračních teorií, mějte na paměti, že skutečné pasy – ty, které používáme při cestě na dovolenou – byly zavedeny jako dočasné opatření po první světové válce. Pozdějším odůvodněním pro jejich trvalé zavedení v celosvětovém měřítku byly „ohledy na zdraví a národní bezpečnost“, které byly vyvolané v roce 1918 epidemií španělské chřipky. O století později se digitální verze těchto pasů téměř blíží svému naplnění a pandemie nyní poskytuje dokonalou příležitost pro jejich zavedení. Světová zdravotnická organizace (WHO) v současné době jedná s národními státy, regionálními bloky a korporacemi, aby se dohodly na standardech pro globální harmonizaci digitálních pasů:

Nové nástroje vyvinuté v rámci úsilí WHO jsou prakticky hotové. Do konce roku 2021 se očekává beta verze referenčního softwaru DDCC Gateway (PKI) a beta aplikace Universal Status Checking, která využívá Google Android FHIR SDK a funguje na základě Digitálního certifikátu EU COVID … Má být schopna rozpoznat všechny formáty zdravotních pasů s QR kódem, které se používají po celém světě. 

Budeme tedy mít své stálé globální zdravotní pasy a ty se pak spojí s již existujícími technologiemi digitální identifikace a se zaváděním digitální měny, aby pro nás, pro každého z nás, tímto způsobem vytvořily personalizovanou digitální identifikační peněženku; ta bude prezentována jako volitelný komfort, nicméně se stane brzy základním požadavkem pro účast na životě společnosti, stejně jako je tomu v případě chytrých telefonů, kreditních karet a papírových pasů. Pokud chcete tuto budoucnost zažít na vlastní kůži, můžete se podívat na tento krátký film, který speciálně pro vás natočila jedna ze společností, která je jejím průkopníkem. Nevypadá to lákavě? Bezpečně? Bez třenic a napětí? Mám-li mluvit za sebe, už teď se cítím ohromně posílen:

Jakmile přijmeme předpoklad, že hluboká a všudypřítomná úroveň sledování, monitorování a kontroly je cenou, kterou stojí za to za bezpečnost zaplatit – a zdá se, že jsme to už udělali – pak je možné téměř všechno. Jižní Korea právě zavedla technologii na hromadné rozpoznávání obličejů s cílem „urychlit oznamování možné expozice COVIDu19“. Čína proslula tím, že provozuje systém sociálních úvěrů, jehož prostřednictvím jsou občané odměňováni nebo trestáni za své chování v mnoha oblastech. Média produkují vemlouvavé krátké filmy, které podrobně popisují, jak by váš kovid pas mohl být pohodlně uložen na mikročipu zapuštěném ve vaší kůži. V USA už Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) schválil pilulky, které jsou implantované do těla s „digitálním systémem pro sledování požití“, který po užití léku vysílá signál do chytrého telefonu. Možná za ně budete moci zaplatit svou biometrickou platební kartou, vytištěnou s údajem otisku vašeho prstu.

Přicházející „internet těl“; podle Rand Corporation (reprofoto)

Připoutejte se: nastává doba, která nás přímo a záměrně žene k hlavnímu cíli: k „internetu těl“, v němž se konečně začínáme slučovat se stroji, které jsme vyrobili. V tomto příběhu se celý svět a všichni a všechno v něm stává uzlem v zářící síti, která bude vytvářet a řídit každou naši bdělou hodinu. Tato budoucnost byla samozřejmě dlouho předvídána. William Morris ji tušil a William Blake také. Aldous Huxley a E. M. Forster znali její číslo o sto let dřív a Edward Abbey ji předpověděl těsně předtím, než jsem se narodil:

Říkejme jí stát Mraveniště, Včelí společnost, technokratický despotismus – možná je benevolentní, možná ne, ale v každém případě je nepřítelem osobní svobody, rodinné nezávislosti a komunitní suverenity, nepřítelem, který na dlouho uzavře možnost svobodné volby mezi alternativními způsoby života. Nadvláda nad přírodou, kterou umožnila chybně aplikovaná věda, vede k nadvládě nad lidmi; k bezútěšné a totalitní uniformitě.

Kovid urychlil a zároveň ospravedlnil náš skok do digitálního mraveniště, který bude v příštích letech čím dál neúprosnější. Možná jej mnozí, nebo dokonce většina, uvítá.

Koneckonců je u nás propagován už léta v nejpromyšlenějším a nejmanipulativnějším masovém útoku na naši vůli v dějinách lidstva. Byli jsme vycvičeni, abychom milovali – nebo alespoň akceptovali – naše smartphony, satelitní navigaci, chytré ledničky, drony a Alexy pro simultánní překlad. Luddité jako já byli vždycky okrajovou sektou. Lidé, které Světové ekonomické fórum (WEF) vybralo jako „mladé globální lídry“ zítřka, jsou nepochybně nadšeni budoucností, na jejíž vybudování jsou připravováni, a která by mohla vypadat asi takto:

Když většinu naší práce převzala umělá inteligence a roboti, měli jsme najednou čas se dobře najíst, dobře vyspat a trávit chvíle s ostatními lidmi. Představa dopravní špičky už víc nedává smysl, protože práci, kterou děláme, můžeme dělat kdykoliv. Skutečně nevím, zda bych to ještě nazýval prací. Je to spíš čas na přemýšlení, čas na tvoření a čas na rozvoj.

I když, samozřejmě, každá společnost má své stinné stránky:

Jednou za čas mě naštve fakt, že nemám skutečné soukromí. Nemůžu nikam jít, aniž bych přitom nebyl registrován. Vím, že se někde nahrává všechno, co dělám, na co myslím a o čem sním. Jen doufám, že to nikdo nepoužije proti mně.

Tohle není satira; toto je proroctví. Nebo je to možná jen marketing. Ať je to cokoliv, konečně jsme se dostali na úpatí budoucnosti: do převrácené verze Matrixu, v níž hrdinou je agent Smith. Světa hrozného i nudného zároveň. S tím, jak změna klimatu začíná působit, ekosystémy se rozpadají, dodavatelské řetězce se zadrhávají a sociální struktura se rozpadá a zrychluje se masová urbanizace i masová migrace, bude čím dál nezbytnější provádět mikromanagement, pobízet a kontrolovat občany našich masových společností jen proto, aby se růst a pokrok udržely v chodu. Pandemie nám ukázala, jak toho lze dosáhnout.

Schwab má pravdu, že z lekcí, které nás naučila, není cesty zpět.

Někdy si myslím, že to, co se nyní děje, nemá v lidské historii precedens. Jindy se mi to jeví jako obvyklá lidská historie, jen poněkud zrychlená. Konec konců, kdy jsme se začali rozšiřovat? Kdy jsme vynalezli brýle, boty, brnění, štípaný pazourek? Pokud tohle je to, co lidé dělají a to, čím jsme – zvířata, která vymýšlejí, jak se stát silnější, projektují do života světy a pak se je snaží vybudovat – existuje nějaký způsob, jak zastavit vývoj, směřující k fúzi člověka a stroje? Nebo k tomu už došlo?

Mohl bych v tom pokračovat – už to dělám roky. Ale je vánoční týden a já nechci končit v tomhle tónu. Chci místo toho skončit tím, že řeknu něco jiného: něco, co jsem asi na začátku nečekal, že řeknu. Nicméně, ta první esej z doby před měsícem už vypadá, jako by byla napsaná v jiné době, tak rychle se vše mění.

Jde o tohle: z nějakého důvodu, navzdory všemu, o čem jsem v této malé trilogii psal, navzdory přicházející zimě, navzdory novému částečnému lockdownu, do něhož moje proočkovaná a očkovacími pasy vybavená země právě vstoupila, navzdory všemu, co v sobě budoucnost, jak se zdá, skrývá: navzdory tomu všemu cítím jakýsi zvláštní záblesk naděje. Kontrola: to je příběh, který Stroj vypráví sám o sobě, a je to příběh, který bychom si na nějaké úrovni všichni přáli, aby byl pravdivý. Ale kontrolní systémy nikdy nevydrží. Svět přesahuje naše chápání i kontrolu, stejně jako nakonec i sami lidé. Stěží rozumíme sami sobě. Možná, že touha Klause Schwaba „zlepšit svět“ je reálná a upřímně pociťovaná: ale stejně nikdy nebude schopen svět uchopit natolik pevně, aby ho mohl ohnout a tvarovat podle své vůle. Kdo to dokáže?

Svět není mechanismus: je to mysterium, na němž se denně podílíme. Když se ho pokusíme přebudovat jako globální generální ředitel obchodní společnosti (CEO) nebo vysvětlit jako esejista, selžeme: slabě či slavně, nicméně selžeme. Stroj, technium, metaversum (umělá digitální realita): ať už pojmenujeme náš Babylón 21. století jakkoli a ať už se nám v tuto chvíli zdá jakkoli ohromující, nikdy nakonec nemůže zvítězit, protože je projevem lidské vůle a ne vůle Boží. Pokud v Boží vůli nevěříte, nazvěte ji místo toho přírodním zákonem: Ať tak či onak, promlouvá k nám to samé. A říká nám jemně a pevně: vy tomu nevelíte.

Nemohu předstírat, že všemu tomu rozumím. Mám jen svou intuici a tato slova. Ale domnívám se, že svět je překvapivější a živější, než sám někdy vidím nebo dokonce než chci věřit. Myslím, že moment korony zvýraznil odvěký trvající boj mezi duchem divočiny a duchem Stroje a také to, že tento boj probíhá v nás všech každou minutu dne. Někdy je třeba vybojovat bitvy, zaujmout pozici, vyznačit linie. Tohle je jeden z těchto případů. Když začneme chápat všechny příběhy, které jsou ve hře, můžeme začít vidět, kterého z nich se účastníme a jaká rozhodnutí musíme učinit.

Tady na severu je zima. Zítra je slunovrat. Na západě Irska je nyní tma, vlhko a chlad. Doba kolem nás zuří a může být těžké udržet si klidnou hlavu. Ale v noci se tu v oknech zapalují svíčky, protože je advent a nečekaně brzy svítá: světlo nejkratšího dne roku. Možná na nás naše doba dnes naléhá, abychom se rozpomněli na některé staré ctnosti a abychom je rozvíjeli. Mohli bychom začít odvahou: odvahou a trpělivostí. Může to trvat roky, desetiletí, staletí, nicméně Stroj, který jsme postavili, abychom řídili samotný život, abychom svět vtěsnali do naší vlastní malé formy – se nakonec zřítí a bzučící dráty ztichnou. D. H. Lawrence to věděl: věděli to všichni proroci. Země nemůže být resetována. Ani námi, ani nikdy jindy.

Mluví o triumfu stroje, ale stroj nikdy nezvítězí. Tisíce staletí
bez člověka se rozvíjely kapradiny, bílé jazyky akantu
šplíchající do slunce, až po jedno smutné století, kdy stroje
zvítězily. Válcovaly nás sem a tam a třásly skřivaním hnízdem,
dokud se vejce nerozbila.

Třeste bažinami, dokud husy neodejdou
a divoké labutě neodletí a nezazpívají nám labutí píseň.
Tvrdě, tvrdě se po zemi valí stroje, avšak přes některá
srdce nikdy neprojedou^[5]/.

Tohle je třetí a poslední část mého třídílného seriálu esejí o viru a Stroji. Až do nového roku se stahuji od obrazovky počítače, ale v lednu se vrátím ke svému širšímu esejistickému projektu a budu dál pátrat, jakým způsobem současný věk Stroje proměňuje každý aspekt našeho světa.

Althea Willoughby, ilustrace ke sbírce  D.H.Lawrence The Trimph of  the Machine (1930)

[1] / Jde o čtvrtou sloku písně Leonarda Cohena „Everybody Know“ z jeho ikonického alba I´m Your Man z roku 1988. Tuto „temnou píseň“ někteří vnímají jako vyjádření Cohenova pesimistického pohledu na svět s odkazy na mnohé sociální problémy. „Mor“, o němž se v této sloce mluví, odkazuje podle Cohenových interpretů k epidemii AIDS.

[2] / Klaus Schwab-Thierry Malleret, COVID-19: The Great Reset. ISBN Agentur Schweiz 2020; česky: COVID-19: Velký Reset. Riva 2021.

[3] / S pojmem limbický kapitalismus přišel americký historik David T. Courtwright, který se zabývá závislostmi. Ve své knize The Age of Addiction, How Bad Habits Became Big Business (2019) označuje tímto termínem technologicky vyspělý, ale sociálně regresivní obchodní systém, v němž globální průmysl, často s pomocí samotných vlád a zločineckých organizací, podporuje nadměrnou spotřebu a závislost, respektive ji přímo navrhuje.

[4] / Alex Jones je známý americký moderátor radiových talkshaw a filmař, který je považován za krajně pravicového konspiračního teoretika. Provozuje zpravodajsko-publicistickou talkshaw The Alex Jones Show ve státě Texas.

[5] / D.H. Lawrence, The Triumph of the Machine. Faber & Faber 1930.

Kingsnorth_kovid_spolocnost 3

Druhá část eseje „Moment očkování“ o viru a Stroji.

Ve druhém dílu své eseje „Moment očkování“ líčí Paul Kingsnorth, že se nacházíme v čase zlomu ve vyprávění. Jestliže dříve byl Západ ovládán příběhem křesťanství a následně dalším velkým příběhem Pokroku, který nás dnes dovedl na pokraj globální ekologické krize, je pro nás nyní nemožné se přimknout k větším sjednocujícím příběhům, jelikož naše narativy jsou příliš roztříštěné. Žijeme v době kulturní války, v době „bitvy o příběhy“.  – Reakce na virus kovid byla filtrovaná právě skrze tento rozpad příběhu a vyhrotila tuto názorovou roztříštěnost do podoby střetu. Paul Kigsnorth jej s odvoláním na filosofa Petera Limberga popisuje jako boj tradiční „Teze“, pozice establihmentu, spojené s představou Pokroku, s alternativní „Antitezí“. Poukazuje přitom na fakt, že stoupenci „Teze“ začali v určité fázi pandemie koronakrizi neadekvátně interpretovat jako příběh moru, který je charakteristickým rysem moderní tragédie. Příchod očkovacích pasů, segregace a další s tím spojené projevy společnost doslova rozbily, místo aby ji sjednotily. Znovu tak byl akcentován letitý konflikt mezi demokracií a technokracií ve snaze restartovat příběh Pokroku, který by nás měl dovést do Skvělého nového světa a zachránit před nemocí, a dokonce před smrtí. Tímto tématem se bude autor zabývat v poslední třetí částí této eseje. Překlad: Jiří Zemánek.

Tolstoj kdysi prohlásil, že na světě existují jen dva příběhy:„ cizinec přichází do města“ a „kdosi odchází na cestu“. Spisovatel, myslel si, by měl být schopen udělat téměř cokoliv s tím, co má k dispozici. Před pár lety na kurzu psaní, který jsem učil, poukázal jeden můj student na to, že by se mohlo jednat o stejný příběh vyprávěný z různých pohledů. Na to jsem předtím nepomyslel, ale od té doby na to myslívám často.

Život Tolstého byl životem hledání; životem hoření a putování, životem padání a opětovného vstávání a chůze k pravdě. V každé fázi své cesty zaznamenal příběhy, které vyprávěl, a obrátil je tak, aby na ně světlo dopadalo novými způsoby; zkoumal je, aby uviděl, zda jsou pravdivé či ne. Nazývej věci jejich jmény, radil v roce 1851 sám sobě ve svém deníku. Tato rada platí.

Lidé jsou vypravěči příběhů; to by mohla být vlastnost, která nás ostře odlišuje i od našich nejbližších zvířecích příbuzných. Každý den od rána do večera neustále používáme narativy, abychom se pokusili dát smysl pokračujícímu zmatení reality; tomu, co to znamená být člověkem. Když jsme s Dougaldem Hinem napsali před dvanácti lety manifest Temné hory (Dark Mountain Manifesto), to, na co jsme se soustředili, byl příběh. Tvrzení, které jsme tehdy učinili, a které se od té doby potvrdilo, je, že naše kultura si vyprávěla o světě chybný příběh, příběh, který nás přivedl na okraj útesu:

Tento příběh má mnoho variant, náboženských i světských, vědeckých, ekonomických i mystických. Ale všechny vyprávějí o původní transcendenci lidstva nad jeho zvířecí počátky, o našem rostoucím ovládnutí „přírody“, ke které už nepatříme, a o slavné budoucnosti hojnosti a prosperity, která bude následovat, až toto ovládnutí bude završeno. Je to příběh o ústředním postavení lidstva jako druhu, které je předurčeno stát se pánem všeho, co zkoumá, které není omezeno hranicemi, jež platí pro jiná, menší stvoření.

To, co tento příběh činí tak nebezpečným, je fakt, že jsme z větší části zapomněli, že je to příběh.

Lidské dějiny by mohly být chápány jako nikdy nekončící série bitev o příběhy, kdy vítězové alespoň na chvíli určují, kdo formuje společnost. Klasickým příkladem tohoto narativního boje v praxi je „kulturní válka“, která právě probíhá v mnoha západních zemích. Kdo bude psát dějiny Ameriky nebo Británie? Kdo rozhoduje, jestli socha zůstane stát, nebo co znamená? Bitvy kolem těchto příběhů jsou tak zuřivé právě proto, že mnoho lidí je považuje za existenciální. Tato socha, tato učebnice dějepisu, tato muzejní expozice – pro mnoho lidí to nejsou jen statické předměty nebo nepodstatné kousky kulturního vybavení: jsou to symboly, je to bitva, která určí, kdo jsme a co učíme své děti.

Příběhy mění radikálně svou podobu v závislosti na perspektivě, z níž jsou vyprávěny. Odysea je jiný příběh, když ho vypráví Penelope. Nové příběhy mohou nahradit staré a svrhnout přitom kultury. Mnohé z toho, co zde od jara píšu, se týká právě tohoto mechanismu. Na postmoderním Západě se dnes nacházíme na konci příběhu a zuřivě bojujeme o to, zda ho můžeme obnovit – a pokud ne, tak který jiný příběh či příběhy zaujmou jeho místo.

Historik Christopher Dawson popsal naši oblast světa, která byla v posledních několika staletích tak dominantní a nyní se její moc a vliv vytrácí, jako křesťanskou společnost překrytou barbarským substrátem:

Západoevropská kultura je ovládána tímto ostrým dualismem mezi dvěma kulturami, dvěma sociálními tradicemi a dvěma duchovními světy – válečnou společností barbarského království s jeho kultem hrdinství a agrese a mírovou společností křesťanské církve s jejími ideály asketismu a odříkání a s její vysokou teologickou kulturou … Domnívám, že je potřeba tento dualismus považovat za hlavní zdroj onoho dynamického prvku, který má tak rozhodující význam pro západní kulturu.

Tato směs barbarské síly a křesťanské víry s podporou klasického myšlení je tím, co vytvořilo Západ. Tisíc let přežívalo středověké křesťanstvo jako svět zcela sám o sobě. Poté, od reformace dál, během osvícenství, imperialismu a vzniku vědy, byl křesťanský příběh nejprve zpochybněn a pak postupně nahrazen jiným příběhem: příběhem Pokroku. Tento příběh byl před dvanácti lety předmětem našeho malého manifestu:

Osvícenství ve své nejoptimističtější podobě naroubovalo na podnož západního křesťanství vizi pozemského ráje, k němuž by nás mohlo dovést lidské úsilí vedené kalkulativním rozumem. Podle těchto pokynů bude každá generace žít lepší život, než byl život těch, kteří žili před ní. Historie se stává eskalátorem a jediná cesta je cesta nahoru. V nejvyšším patře se nachází lidská dokonalost. Je přitom důležité, aby zůstala mimo dosah, aby se udržel pocit vzestupného pohybu.

Ale mýtus pokroku ve druhé polovině dvacátého století narazil na své mantinely. Kdo by tomu mohl uvěřit po Osvětimi a Hirošimě, že? Ti z nás, kteří jsou v mém věku či ti starší, si mohou ještě vzpomenout, jak měl vypadat rok 2000, když jsme byli děti, s jeho jetpacky a létajícími auty, měsíčními koloniemi a elektřinou příliš levnou na to, aby stálo za to ji   měřit. Nikdo tehdy nezmiňoval měnící se klima, spirálu vymírání, nesmyslnou práci, oceánské proudy, topící se v plastu, nebo miliardáře ukrývyjící se ve svých bunkrech či děti vykopávající koltan pro chytré telefony, které jiné děti sestavují v manufakturách, jež nikdy nespatříme.

Západ byl křesťanství; ale křesťanství zaniklo. Pak byl Západ Pokrokem; ale Pokrok dosloužil. Z tohoto pohledu – možná stále příliš blízkého, než aby bylo možné skutečně rozeznat tvar věcí – mám podezření, že poslední desetiletí bylo dobou, během níž tato realita zasáhla mnoho lidí. Velký příběh se kterým jsme vyrůstali, není dnes možný dokonce ani pro mnoho dřívějších věrných věřících. V reakci na to jsme vstoupili do období, které bychom mohli nazvat zlomem ve vyprávění.

Zatímco kdysi jsme mohli být schopni se přimknout k velkému vyprávění, jako je příběh Pokroku, nebo k menším, ale přesto sjednocujícím příběhům, jako jsou ty budované kolem národních států, dnes je téměř nemožné toto učinit v jakémkoliv měřítku. Vyprávění jsou příliš roztříštěná. Všechno se pohybuje příliš rychle a střed se neudrží. Takový je význam „kulturní války“: pokračující bitva o příběhy, bez jakékoliv známky toho, zda se objeví nějaký nový velký příběh, který by nahradil příběh Pokroku. Možná, že takový příběh nevznikne. Možná, že dny velkých příběhů jsou pryč. Ať tak či onak, bitva o příběhy v dohledné době neskončí.

Proč o tomhle píšu ve druhé části eseje o viru kovid? Odpověď na to, pokud to není doteď jasné, je, že reakce na tento virus byla filtrovaná právě skrze tento proces rozpadu vyprávění. Což znamená, že když se díváme na to, co se dnes děje, pak to, co vidíme, filtrujeme přes úplně odlišné příběhy.

Sám jsem to zakusil, jak jsem zjistil, v reakci na svou předchozí esej, která unikla z hranic malé komunity, kterou jsem si tady pěstoval a potulovala se po celém internetu s předvídatelnými výsledky. Možná se ukáže, že je to můj nejčtenější esej vůbec – nicméně to, co si lidé mysleli, že čtou, bylo determinováno příběhy, se kterými se už setkali v průběhu kovidové éry. Mnoho lidí – příliš mnoho na to, abych jim mohl odpovědět – mi napsalo, aby mi poděkovali za mé vyjádření toho, co sami cítili, ale obávali se to říct. Jiní mě na svých sociálních sítích kritizovali jako konspiračního teoretika či něco ještě horšího. Někteří lidé se domnívali, že čtou „esej proti očkování“, přestože jsem výslovně prohlašoval něco jiného. Jiní si mysleli, že můj nesouhlas s donucovacími opatřeními, která jsou teď uplatňovaná po celém světě, znamená, že budu souhlasit s tou či onou okázalou teorií jejich vlastní produkce.

Stěží jsem jediný, kdo toto zažil: je to situace, jak mi mnozí napsali, kterou právě teď po celém světě prožívají lidé denně v rodinách, na pracovištích, v komunikaci on-line. Zvláště ti, kteří se odchylují od toho, co jsem nazval Vyprávěním – od onoho establishmentového příběhu o kovidu a reakci na něj – mohou očekávat krátký příkaz nebo něco horšího. Pro mnohé je to těžká a děsivá doba i jen se odvážit vyjít na veřejnost s otázkami, které odporují oficiálnímu obecnému povědomí.

Minule jsem napsal, že tento virus je apokalyptický, a to v tom smyslu, že odhaluje věci, které byly dříve skryté. Jednou z těchto věcí je roztříštěná povaha našich příběhů, která nám zase následně odkryla, jak křehké jsou mnohé naše společnosti. Mýtus Pokroku nám říká, že bychom měli mít víru v určité věci – v nashromážděné vědecké poznatky; v uznávané a „vzdělané“ odborníky; v novináře, kteří zkoumají fakta příběhu a pak nám je vysvětlují; v lidskou schopnost zjistit pravdu – ale proces zlomu ve vyprávění, který pochází z krize důvěry a legitimity, znamená nejen, že těmto věcem nevěříme, ale dokonce se ani nemůžeme shodnout na tom, co mnohé z nich znamenají. Když to filtrujete přes labyrint zrcadel, jímž je internet, máte připraveno jeviště na masový zmatek a následné prohlubování nepřátelství, nedůvěry a strachu.

Filozof Peter Limberg nabízí ve svém internetovém fóru Stoa (The Stoa) hegelovskou analýzu dvou protichůdných příběhů o kovidu, a toho, jak navzájem stupňují vzájemný boj mezi sebou. Nazývá tyto dvě pozice „Teze“ a „Antiteze“, přičemž první z nich („Tezi“) popisuje takto:

Lockdowny jsou nutné k potlačení viru, masky fungují a musí být nařízeny, vakcíny jsou bezpečné, lidé by se měli nechat očkovat, aby ochránili sebe i druhé, a očkovací pasy pomohou věci rychleji otevřít a povzbudí ty, kteří váhají nechat se očkovat.

„Teze“ je pozice establishmentu. Podle Limbergových slov ji zastávají „starší média … nevládní organizace, univerzity, západní vlády a memetické kmeny („memetic tribes“) na politické levici. Naproti tomu opačný názor – „Antitezi“ – zastává nesourodá směs politických disidentů všeho druhu, od pravičáků po anarchisty, kteří se z různých důvodů shlukují kolem alternativního příběhu:

Lockdowny nejsou potřebné, masky nefungují, bezpečnost a účinnost očkování se přeceňuje, očkovací pasy nejen selhávají, ale ještě víc segregují společnost a v blízké budoucnosti můžeme očekávat girardovské obětování neočkovaných^[1]/. Jinými slovy, nacházíme se na hraně šikmé plochy, která vede ke stále drakoničtějším biopolitickým kontrolním opatřením, jejichž sevření se pravděpodobně neuvolní ani po skončení pandemie.

Poslední dva roky jsme mohli chápat v hrubých rysech jako bitvu mezi těmito dvěma příběhy. Do určité míry bude vaše vlastní volba, jíž se držíte, diktována vaší osobní zkušeností. Jestliže vám například zemřel někdo drahý na kovid, můžete být víc než netrpěliví vůči lidem, kteří zpochybňují účinnost očkovacích látek nebo kteří vedou kampaň proti lockdownům. Na druhou stranu, pokud jste (tak jako já) odříznuti na šest měsíců od života velké části společnosti, a to bez důvodu, který může nějaká věda ospravedlnit, a to bez jakékoliv diskuze a souhlasu, je stejně pravděpodobné, že ztratíte nervy, když je vám nařizováno „následovat vědu“, nebo důvěřovat úřadům, že si pěkně nepohrají s vašimi občanskými svobodami. Oba tyto postoje se ze své vlastní perspektivy zdají být rozumné, ale čím dál víc je není možné sladit dohromady – a po dvou letech života v takové situaci jsme prostě všichni vyčerpaní.

Takhle se projevuje narušení příběhu v praxi a v posledním zhruba měsíci se zdá, že se to děje rychleji: viděli jsme, jak okrajová „Antiteze“ zjevně získává půdu pod nohama a jak se vytrácí podpora „Teze“ establishmentu. Pravděpodobně je to způsobeno, jak čím dál zjevnější vratkostí velké části „Teze“ – zvláště selháním očkovacího programu na ukončení pandemie –, tak radikálně donucovacími opatřeními, která provádějí její zastánci. Příkazy k očkování, „zelené pasy“, hromadné propouštění, zavírání „neočkovaných“, kovidové detenční tábory a zlověstná obětní kampaň: toto všechno je zcela bezprecedentní a probíhá to s malou nebo vůbec žádnou transparentností, diskuzí či souhlasem. Zdá se, že to zasévá pochybnosti do myslí více a více lidí, kteří dříve byli připraveni „Tezi“ přijmout.

S tím, jak se tento proces zrychluje – s tím jak se vlády pokoušejí stále zoufalejším způsobem násilím naočkovat velké množství neochotných lidí, zatímco společně se svými mediálními spojenci bojují, aby potlačily alternativní příběhy a nepříjemná fakta –, se stále více lidí, kteří dosud „Tezi“ podporovali, dívají na to, co se právě děje a začínají se v tom cítit nesví. Všimněte si, že to nemá nic společného se „statusem očkování“ žádné osoby. To, zda je někdo očkován nebo ne, je zcela osobní záležitost; nemusí to nezbytně souviset s jeho názorem na autoritářská opatření, která jsou v současné době prováděna ve jménu veřejného zdraví. S tím, jak tato opatření sílí, se začíná šířit občanská neposlušnost. Pokud se tato opatření dál rozšíří – a pokud selžou nebo je nebude možné vymáhat – začne se příběh „Teze“ rozpadat. V takové chvíli by se mohlo stát cokoliv.

Toto je síla příběhů. Vyprávění o světě je vždy nástrojem – hrubou mapou, s níž se orientujeme ve složitém území reality. Avšak mapu nelze zaměňovat za skutečné území: pokud se vám to stane, uvíznete ve svém příběhu a příběh – spíš než realita, na níž odkazuje – začne diktovat vaše činy.

Australský spisovatel Simon Sheridan ve své knize The Plague Story (Příběh moru) z roku 2020^[2]/ prohlašuje, že reakci establishmentu na to, co nazývá koronapokalypsou, lze chápat jako přehrávání už známého příběhu: „morového příběhu“, uvedeného v názvu. Toto, co právě teď prožíváme, říká Sheridan, je příběh tak starý jako mor sám, což znamená, že je věčný. Sledováním struktury tohoto příběhu zpět skrze klasické romány jako je román Daniela Defoea Deník morového roku^[3]/ a román Alberta Camuse Mor^[4]/, stejně jako skrze současné hollywoodské katastrofické filmy jako Smrtící epidemie (Outbreak)^[5]/ a Nákaza (Contagion)^[6]/, Sheridan ukazuje, že příběh moru je preexistující šablonou, která se vtiskla do našich myslí prostřednictvím kulturního dědictví, šablonou, která byla nevhodně aplikována na současnou pandemii.

Každý na Západě zná příběh moru: všichni jsme viděli filmy nebo četli romány o děsivém novém viru, který uniká z (obvykle cizí) laboratoře a ničí velkou část lidstva, dokud se několika hrdinným outsiderům nepodaří virus buďto pomocí vědy porazit, nebo s trochou štěstí a odvahy jej přežít. Sheridan naznačuje, že na začátku pandemie se mnohé vlády snažily odvést veřejný diskurz od tohoto apokalyptického vyprávění k jinému příběhu, který nazývá „příběhem chřipky“ – tedy, že covid je nová a potenciálně ošklivá nemoc, která se podobá chřipce, ale kterou je možné přemoci tím, že budeme sledovat „kolektivní imunitu“, rozumná zdravotnická opatření a individuální zdravý rozum.  

Vydali jsme se po cestě do příběhu moru, když byl v lednu 2020 spuštěn systém včasného varování WHO. Když západní vlády v březnu vstoupily do lockdownu, vstoupili jsme do morového příběhu doopravdy. V době, kdy píšu tuto esej, jsme stále uprostřed tohoto příběhu a nevíme, jak se z něj dostat ven. Jak se z morového příběhu nakonec dostaneme, můžeme jen hádat, ale než se nám to podaří, budeme už nejspíš v předpeklí. A to proto, že společnosti fungují na příbězích. Ne na faktech. Ne na „vědě“. Ne na základě analýzy rizik.

Všimněte si, že mor – nebo nákaza, virus či pandemie, nebo jakékoliv slovo, které si vybereme – se liší od příběhu, který si o něm vyprávíme. Sheridanova pointa je ta, že pandemie kovidu je od samého začátku většinou lidí považovaná za verzi morového příběhu, a proto tento příběh musíme dohrát až do jeho konce:

Jakmile se příběh moru stal oficiální interpretací události koronaviru, lidé očekávali, že prvky tohoto příběhu budou naplněny. Muselo proto dojít ke karanténě. Lidé porušující pravidla museli být odsouzeni. Odborníci museli přispěchat na pomoc. Všechny tyto věci se staly nutné, protože vyplývají ze struktury tohoto příběhu. Právě z toho důvodu nyní musíme mít vakcínu, protože toto je velmi důležitá součást moderního morového příběhu. … V současné době máme díru v podobě vakcíny, která musí být zaplněna.

Sheridanův morový příběh, stejně jako Limbergův rozkol mezi „Tezí“ a „Antitezí“, představují pokusy, jak vysvětlit to, že pandemie může být tolika lidmi vnímána tak odlišně a jak může tato skutečnost vést postupně k poruchám v komunikaci na té nejintimnější rovině. Sheridan vkládá do slov zkušenost, kterou většina z nás musela v určitém okamžiku – nebo v mnoha okamžicích – v těchto posledních dvou letech mít:

Pokud jste měli, tak jako já, několik velmi neobvyklých rozhovorů s lidmi nad případem koronaviru, je to téměř jistě z toho důvodu, že nesouhlasíte s platností morového příběhu, do něhož tito lidé tuto událost zasazují. Hádat se o detaily nevede v tuto chvíli ke změně názoru, protože to, čeho je možné se chopit, není ten či onen názor, ale celý vysvětlující rámec. Těm z nás, kteří si myslí, že toto je nesprávná aplikace příběhu moru, se přijatá opatření jeví radikálně a nebezpečně autoritářská. Avšak autoritářské akce jsou během moru normální, a proto lidé, kteří na tyto události nahlížejí skrze tento příběh, nemají s takovýmto druhem akcí problém.

Zamyslete se nad tím, co klíčové symboly těchto kovidových časů znamenají z pohledu těchto odlišných příběhů a nebezpečí této chvíle se vám stane zřejmým. Roušky: zneužívání státní moci versus znak sociální odpovědnosti. Očkovací pasy: začátek digitální tyranie versus způsob, jak ochránit zranitelné před nezodpovědnými. Příkazy k očkování: vynucená injekce experimentálního léku do těl neochotných versus způsob, jak zajistit veřejné zdraví v době bezprecedentního nebezpečí.

Právě poslední z těchto bodů může vyznačovat okamžik, kdy úřady překročí čáru směrem do nezmapovaného území. Symbolika „příkazu k očkování“ – narušení zdráhajícího se těla jehlou; injekce nevítaných léků státními silami – toto zasáhne člověka mnohem hlouběji než jakýkoli racionální argument o „číslech R“ nebo o lůžkách na JIPce. Avšak pro ty, kdo se přiklánějí k Limbergově „Tezi“ nebo k příběhu moru, jsou příkazy k očkování nezbytnou, ne-li možná další ideální fází globální reakce na kovid.

Sheridan má stejné obavy:

Nebudou-li vlády schopny příběh moru, jímž je koronavirus, rychle ukončit, je docela možné, že napětí samo o sobě povede k další krizi, zejména když na nás dopadnou reálné ekonomické těžkosti toho, co se stalo. Vlády budou chtít zoufale ukončit tento příběh pomocí vakcíny. Ale pokud k tomu nedojde rychle, pak se pravděpodobně dočkáme delší doby konfliktu mezi technokracií a demokracií.

Tato slova byla napsána před více než rokem. Dnes můžeme vidět, že ať už jsou jakékoliv argumenty pro vakcíny či proti nim, vakcíny pandemii neukončily – a tak se příběh moru odvíjí dál. Kam směřuje teď? To nevíme. Zdá se mi, že toto všechno je součástí probíhajícího odhalení, které, domnívám se, ještě neskončilo. Čím dál víc se obávám, kam by nás to mohlo dovést. Obávám se rostoucího hněvu, masové hysterie, předstírané neomylnosti na všech stranách. Obávám se odhalení, která přijdou a denně doufám, že mé obavy nejsou opodstatněné.

Počáteční dny pandemie svedly na mnoha místech mnoho lidí dohromady kolem společně sdílené hrozby. Ať už jsou naše perspektivy jakékoliv, sdíleli jsme lockdowny, nejistotu, touhu vidět konec pandemie. Hádali jsme se o to, co to je a co máme v této situaci dělat; tehdy byly diskuze stále ještě možné a mohly zůstat necenzurované. Ale příchod očkovacích pasů, příkazů a segregace roztrhal společnost na kusy, místo aby ji sjednotil, oddělil čistého od nečistého, zodpovědného od nezodpovědného, hloupého od moudrého a vytvořil novou třídu přijatelných obětních beránků. Jehla a QR kód se staly hrozivými znaky doby.

Tohle je nebezpečná situace a myslím, že Sheridan má pravdu: konflikt mezi demokracií a technokracií, který se rozvíjel po desetiletí, se nyní před námi jasně rýsuje. Tohle je můj příběh: Vyprávím ho tady už šest měsíců a ve svých textech skoro tři desetiletí. Je postaven na druhu kritiky technologie, kterou Lewis Mumford, Jacques Ellul, Ivan Illich, Neil Postman nebo Vandana Shiva rozvíjejí už desítky let a do níž jsme se hluboce pustili v devadesátých letech, když jsem pracoval v časopise The Ekologist. Je to tvrzení – obava –, že slučování státní moci, moci korporací a rychle se stupňující technologické dominance a kontroly nás doslova žene do Skvělého nového světa (Brave New World) nebo-li GATTACA. Je to příběh technokracie: příběh Stroje.

V roce 2021 se tento příběh propletl s příběhem viru, aby na něm cizopasil, přičemž využil pandemie k urychlení dříve existujícího směru cesty. Zatímco urputně bojujeme o stěžejní problémy doby – bezpečnost vakcíny, nové varianty, ivermectin, rozkazy –, tento metapříběh se stále kolem nás i nad námi odehrává a jeho autoři slibují softwarovou aktualizaci, která restartuje příběh Pokroku pro příští Chytrý svět (Smart world) a všechny nás zachrání před nemocí, a dokonce před smrtí. Více o tom napíšu příště, ve třetí a poslední části této série.

Paul Kingnorth, Írsko 9.12.2021

[1] /René Girard: The Scapegoat. Johns Hopkins University Press 1989.

[2] / Simon, Sheridan, The Plague Story and Other Essays: Re-evaluating the Coronavirus Narrative. 2020.

[3] /Daniel Defoe, Deník morového roku / Klasika epidemické literatury. Nakladatelství NZB 2020.

[4] / Albert Camus, Mor. Hynek (Alois Hynek) 1997.

[5] / Americký film z roku 1995 německého režiséra Wolfganga Petersena.

[6] / Film amerického režiséra Stevena Soderbergha z roku 2011 (USA a Spojené arabské emiráty).