Category Archives: Covid19

Recenzie kníh Judith von Halle a Thomasa Mayera o Covid-19

Knihy od Judith von Halle a Thomasa Mayera zaoberajúce sa pandémiou Covid-19, a ich recenzie v časopise Das Goetheanum vyvolali hlavne v nemecky hovoriacich krajinách diskusiu. Uverejňujeme preklady recenzií a následnú diskusiu zverejnené na stránkach časopisu Das Goetheanum.

 

Rozporuplné výsledky výskumu

Ron Dunselman, 20. januára 2022

Pohľad na tri publikácie, ktoré sa zaoberajú vírusom Covid-19 a očkovaním z duchovného hľadiska. Autor a autorka sa prezentujú ako jasnovidci a prichádzajú k veľmi odlišným záverom.

Judith von Halle vo svojej knihe Die Coronavirus-Pandemie – Anthroposophische Gesichtspunkte (Koronavírusová pandémia – antropozofické hľadiská) rýchlo prichádza s kritikou Spravodajcu lekárskej sekcie Slobodnej vysokej školy duchovných vied z 19. marca 2020[1], pretože v ňom „nie sú takmer žiadne antropozofické východiská“. Podľa jej názoru chýbajú duchovné rozmery koronavírusu. Nadzmyslový výskum sa podľa nej neuskutočnil. Kde sa dá, citujú a kombinujú sa výroky Rudolfa Steinera, aby sa vysvetlila skutočnosť. Podľa nej je to bankrot duchovnovedeckého výskumu. Potrebné sú na takýto výskum vyššie schopnosti vedomia, „ktoré sú zatiaľ dané len jednotlivcom – na základe čoho môžeme s istotou predpokladať, že dôvodom toho je múdre božské vedenie“. Je to zrejmé: Judith von Halle je jednou z týchto vyvolených osôb a, ako sama hovorí, stojí sama na širokom poli.

Moje otázky k jej knihe a jej pokračovaniu Die Coronavirus-Pandemie II (Koronavírusová pandémia II) sú nasledujúce: Ako uskutočňuje svoj nadzmyslový výskum za prahom duchovného sveta? Akú metodiku používa? Aké kroky autorka urobila? Nenachádzam nič, dokonca ani žiadne odkazy na niektorú z jej iných kníh. Musím veriť v správnosť jej výsledkov. Nemôžem prijať ani výčitku, že antropozofický výskum len používa bežné údaje a cituje Rudolfa Steinera. Oprávnene namieta, keď sa citáty používajú len na vytváranie vlastných náhľadov a názorov bez toho, aby sa tieto „náhľady“ overovali na skutočnom živote. Často je to však inak: Ako často som napríklad počas desaťročí svojej práce psychológa a arteterapeuta zažil, že slová Rudolfa Steinera, pôsobiace v duši, mne a mojim spolupracovníkom stali sa okulárom pre intuíciu pri terapeutickej liečbe drogovo závislých! Toto sa deje všade v rôznych oblastiach práce na celom svete, od Goetheana až po Nový Zéland. Aké sú výsledky jej nadzmyslového výskumu, ktorý ona sama nazýva „antropozofickými hľadiskami“? Vidím aj tu problém. Autorka má so svojím nadzmyslovým výskumom patent na antropozofiu?

V prvej knihe som sa dočítal, že vírusy sú fyzickými nositeľmi podzmyslových protiduchovných myšlienok a vôľových impulzov a sú v rozpore s božským poriadkom. V našom tele máme 400 biliónov vírusov, ktoré sú základnými stavebnými prvkami života.[2] Podľa Judith von Halle zlí duchovia vysokého stupňa s Covid-19 pôsobia deštruktívne na nás ľudí, najmä na Ja, ale aj na astrálne telo, éterické telo a fyzické telo. My ľudia sme im k tomu dali príležitosť. Materialistické myšlienkové bytosti sídliace v našich éterických telách na celom svete sa premenili na vírusy Covid-19.

Očkovanie pritom poskytuje dočasnú ochranu, pretože podľa jej nadzmyslového vnímania je „v istom zmysle neškodné“. Uvedené by však ľudstvo navádzalo k tomu, aby videlo spásu len v technologických zásahoch, v dôsledku ktorých budú vítané „liečivé“ manipulácie s DNA, ktoré pretínajú individuálnu karmu. Očkovanie teraz umožňuje získať čas na energickú duchovnú prácu. Skutočné uzdravenie totiž očakáva len od radikálnej zmeny myslenia. Myslí tým uvedomenie si duchovného sveta, ktoré sa premieta do myšlienok, pocitov a sily vôle. Tu si môžeme podať ruku, ale rád dodám, že podľa mojich skúseností sa duchovný svet osvedčuje ako účinný vtedy, keď sa ľudia v skutočnom živote nájdu a – inšpirovaní antropozofiou – vnútorne „prečítajú“, čo sa od nich očakáva pre civilizáciu a svet. Je to činorodý duchovný výskum. Keď Judith von Halle píše, že duchovnovedecký výskum nových javov, ktorý propagoval Rudolf Steiner, je zanedbávaný alebo sa vôbec nerobí, prehliada činorodý duchovný výskum mnohých ľudí! Podľa mňa ide o to, aby sme bezmocne a nečinne neverili v „posolstvá zhora“, ale aby sme inšpirovane a intuitívne naplno stáli v živote a učili sa, pretože – aby som zakončil citátom Rudolfa Steinera – „život je úplne ezoterický[3]“.

Thomas Mayer sa tiež označuje za jasnovidca: „Píšem o duchovných oblastiach, na ktoré sa špecializujem.“ V rámci jeho siete ho podporuje viac než 50 jasnovidcov a jasnovidiek, ktorí boli, ako predpokladám, vyškolení ním a jeho partnerkou – obaja sa nazývajú učiteľmi meditácie. Vo svojej knihe Corona-Impfungen aus spiritueller Sicht (Očkovanie proti korone z duchovného hľadiska) sa zameriava na očkovanie proti koronavírusu. Podľa jeho nadzmyslového vnímania sú dôsledky očkovania otriasajúce a ničivé. Vakcíny proti koronavírusu na báze génov od spoločností BioNTech, Moderna, AstraZeneca a Johnson&Johnson, dávajú impulz k závažnému poškodeniu nadzmyslových článkov. Väčšina očkovaných zosnulých zostáva pripútaná k zemi a trpí. Dôsledky pre ďalšie inkarnácie sú ďalekosiahle negatívne, siahajúce do telesnosti. Okrem uvedeného to zaťažuje aj príbuzných. Súčasné „očkovacie náboženstvo“ je komplexným útokom na ľudstvo s cieľom skaziť telo a vytvoriť bezduché „ľudské stroje“.

Duchovia transhumanizmu sa manifestujú ako nový stupeň zla, ktorý pôsobí v covidovom víruse, chorobách, očkovaní a inšpirujú vládne obmedzenia pohybu a donucovacie opatrenia. Vírus bol podľa jeho vnímania umelo vytvorený prostredníctvom ľudských zámerov a manipulácií.

Ako dospel k týmto záverom? Kniha začína s dvoma citátmi z prednášok Rudolfa Steinera: „Ľudia budú očkovaní proti predispozícii k duchovným myšlienkam“ a „Úlohou materialistických lekárov bude vyhnať duše z ľudstva“. Kniha sa podriaďuje týmto vyjadreniam a odmieta očkovanie. Rudolf Steiner hovoril o očkovaní aj úplne iným spôsobom a sám sa dal zaočkovať, o čom sa tu, na začiatku knihy, nehovorí. Autor pracuje s náladami a využíva na to obrazy. Pred kapitolou o „ duchovnom očkovaní proti korone“ ukazuje obraz zvieracej príšery, ktorá s pôžitkom svojimi pazúrmi vyškrabuje tvár a oči mučeného človeka. Takýto spôsob písania je mi cudzí. Považujem ho za sugestívny, neponechávajúci slobodu a nevhodný pre (duchovno) vedecké výskumy. Tento spôsob práce ma núti pýtať sa, nakoľko sú výsledky jeho výskumu vlastne objektívne.

Rudolf Steiner varoval, že vlastné túžby zmenia nadzmyslové vnímanie, ak človek do duchovného sveta za prahom nevstúpi úplne nezaujato. Človek v tom prípade  vidí skôr seba namiesto pravdy. Nie je mi tiež jasné, ako sa Mayer a jeho kolegovia skúmajúci skupinovú meditáciu, vyrovnávajú so základným upozornením Rudolfa Steinera v knihe Ako sa dosahujú poznatky o vyšších svetoch: „Raz, keď pre to dozriem, nastane pre mňa to, čo má nastať. A prísne dbaj o to, aby si od vyšších mocností z vlastnej svojvôle nežiadal niečo pre seba.“[4] Sú všetci spoločne meditujúci ľudia zároveň tak vnútorne čistí a zrelí, že sa v ich dušiach môže zjaviť duchovný svet? Nedozvedám sa  nič o tomto probléme, nevidím v knihe ani žiadne otázky týkajúce sa tohto problému. Dôležitou témou knihy sú duchovné zásahy do posmrtného života očkovaných, liečenie duchom: Zosnulé očkované osoby sa navštevujú so zámerom uzdraviť ich poškodené bytostné články a ich vzájomný vzťah. Chcú to však očkovaní zosnulí? Zmení sa týmito zásahmi ich karma s ďalekosiahlymi dôsledkami pre budúce inkarnácie, ak sa zásahy uskutočnia bez súhlasu, z donútenia?[5]

Dokážem oceniť snahu Thomasa Mayera pomôcť svojim blížnym, ale vychádza to z dostatočne hlbokej duchovnej a karmickej múdrosti? Je to nevyhnutné, pretože duchovný svet je úplne odlišný od pozemského, ako to opakovane zdôrazňuje Rudolf Steiner. Ak sa to neberie do úvahy, človek sa dostáva sa do oblasti, kde sa ilúzia a autosugescia prelínajú a výsledky sa stávajú špekulatívnymi. Podľa môjho názoru sa náhľad do duchovného sveta a jeho bytostí nedá úspešne vynútiť plánovitým spôsobom. Je to milosť, zázrak osudu, ktorý Kristus ako Pán karmy môže darovať podľa svojej vôle – a nie podľa mojej –, ak sa ukáže, že som toho hoden. V knihe Thomasa Mayera mi chýba táto nálada pokory a skromnosti. Zachádza pre mňa príliš ďaleko na to, aby som jeho radikálne výsledky mohol uznať ako platný „duchovný názor“.

 

Kniha Judith von Halle, Die Corona-Virus Pandemie I, II. Anthroposophische Gesichtspunkte (Koronavírusová pandémia I, II. Antropozofické hľadiská), Verlag für Anthroposophie, Dornach 2021

Kniha Thomas Mayer, Corona-Impfungen aus spiritueller Sicht (Očkovanie proti korone z duchovného hľadiska), Jenbach media, Raubling 2021

 

Preložil Martin Bobko

********

Ron Dunselman (1945) je psychológ a arteterapeut. Tridsať rokov pracoval v holandskom zariadení na liečbu drogových závislostí ARTA. V rokoch 1996 – 2012 bol predsedom Antropozofickej spoločnosti v Holandsku a v rokoch 1996 – 1997 a 2001 – 2014 jej generálnym tajomníkom. Bol spoluzakladateľom celosvetovej meditačnej iniciatívy Goetheana „Goetheanum Meditation Iniative Worldwide“. V roku 1996 mu vyšla kniha „An Stelle des Ich; Rauschdrogen und ihre Wirkung (Namiesto Ja; omamné látky a ich účinok)“.

 

[1] Matthias Girke a Georg Soldner, Pandémia koronavírusu. Aspekty a perspektívy. Goetheanum, Slobodná vysoká škola duchovných vied, lekárska sekcia.

[2] Thomas Hardtmuth, Ľudské vírusy. Argumenty systémovej biológie proti starému obrazu nepriateľa. Fórum antroposofickej medicíny, december 2021.

[3] Prednáška 30.1.1924

[4] Rudolf Steiner, Ako sa dosahujú poznatky o vyšších svetoch, GA 10

[5] V Mayerovej knihe, s. 131, pod odkazom na webovej stránke, pozri pracovný dokument Spojenie so zosnulými a pomoc zosnulým.

Widersprüchliche Forschungsergebnisse

 

Nevedecké a manipulatívne

Tido von Schoen-Angerer, Thomas Breitkreuz, Matthias Girke, Georg Soldner, 20. januára 2022

Thomas Mayer a okruh viac než 50 anonymne vystupujúcich ľudí vo Švajčiarsku a Nemecku v knihe „Corona-Impfungen aus spiritueller Sicht (Očkovanie proti korone z duchovného hľadiska)“ informujú o svojich „nadzmyslových pozorovaniach“ ochorenia na Covid 19 a očkovania proti koronavírusu.

Rôzne pracovné skupiny, ktoré sa zdajú byť navzájom voľne prepojené, predpokladajú, že každá vakcína má svoju živú podstatu. Vakcíny sa „skúmali“ napríklad držaním fľaštičiek s vakcínami v ruke. Opisuje sa pri tom vnímanie „extrémne zlých“ bytostí s „vôľou zničiť“ (s. 84) všetko ľudské a tomu zodpovedajúce deštruktívne účinky vakcín.

V kratšom odseku terapeuti uvádzajú svoje skúsenosti s očkovanými ľuďmi, pri ktorých pociťovali zhutnenie a menšiu vibračnú kapacitu v tkanivách a zatvrdnutie v duši a opisujú poškodenie aury očkovaných. Ich posmrtný život by mal byť vakcínami výrazne ovplyvnený s príslušnými dôsledkami pre budúce inkarnácie. Avšak i samotné ochorenie na Covid je „také rozsiahle ako päť [ktorých?] chorôb dohromady“ (s. 136).

Konšpirátorský postoj knihy

Kniha sa skladá zo štyroch častí: Správy o pozorovaní, príspevky ďalších autorov, diskusia a zhrnutie. V kapitole „Fyzicky viditeľné“ autori tvrdia, že účinné lieky existujú, ale sú zámerne zatajované, aby sa vytvoril tlak na očkovanie. Vydieračským prostriedkom na dosiahnutie tohto cieľa majú byť aj obmedzenia pohybu a obmedzovanie základných práv. PCR test zohráva kľúčovú úlohu pri označovaní osôb s pozitívnym testom ako infikovaných, hoci je „ v najlepšom prípade kontamináciou“ (s. 23). Očkovanie je neúčinné, ale veľmi škodlivé pre zdravie a spôsobuje vysokú úmrtnosť. Mayer ide v diskusnej časti ešte ďalej. Sars-CoV-2 mal byť vytvorený v laboratóriu s „čiernomagickým“ úmyslom (s. 305). Uvoľnenie vírusu nebolo náhodné, ale bolo zámerne spôsobené medzinárodnou „očkovacou a vírusovou mafiou“ (s. 308).

Minimálne duchovnovedecké kritériá nie sú splnené

Systematické, sebakritické cvičenie a rozvoj nadzmyslového vnímania je deklarovaným cieľom antropozofickej školiacej cesty. Ak ľudia chcú byť na tejto ceste činní, vyžaduje si to, dokonca v oveľa prísnejšej miere než bežný vedecký výskum, zodpovedajúcu transparentnosť a metodickú čistotu. K obvyklým základným požiadavkám vedeckej práce patrí svedomitosť, sebakritické spochybňovanie vlastného postupu, transparentnosť vo vzťahu k podmienenosti metodológie a predmetu výskumu, zdržanlivosť v posudzovaní, zverejňovanie záujmových a motivačných konfliktov atď. Táto kniha tieto požiadavky nijako nespĺňa:

  • Uvádzaním viac než 50 anonymných autorov chýba splnenie minimálnej požiadavky na transparentnosť.
  • Kniha sa od začiatku tak extrémne nachádza v korona – a vakcinoskeptickom naratíve, a teda v negatívnych očakávaniach, že objektívna situácia pozorovania nebola daná. Bulvárny štýl tiež naznačuje, že chýbala potrebná triezvosť a nestrannosť. Na žiadnom zreteľnom mieste v knihe nie je viditeľné sebakritické spochybnenie vlastného prístupu.
  • Neexistujú žiadne dôkazy o iných vedeckých aktivitách tajných skupín. Podľa našich vedomostí neexistujú ani žiadne diskurzívne pracovné vzťahy týchto skupín k antropozofickej medicíne.
  • Kniha sa intenzívne snaží vyvolať strach a nie je oslobodzujúca, ako by sa od serióznej duchovnej vedy očakávalo. Neoveriteľné tvrdenia sa používajú na varovanie pred očkovaním, ako sa kedysi cirkevné hrozby používali na varovanie pred pekelnými mukami. Autori používajú ten istý reflex strachu, ktorý vyčítajú politikom.
  • Vo vedeckom výskume sa v závislosti od kontextu pozorovania často dospieva k rozdielnym výsledkom. Aj pri čítaní textov Rudolfa Steinera sa stretávame prinajmenšom so zdanlivými protirečeniami pri pohľade na duchovné skutočnosti z rôznych uhlov pohľadu. U Mayera a jeho spolupracovníkoch existuje len jednoznačnosť: Všetkých 50 ľudí dochádza vždy opäť k rovnakému, neodvolateľnému záveru. Chýba tomu akákoľvek dôveryhodnosť.
  • Medzi antropozofickými lekármi, medzi ktorých patria aj autori tejto recenzie, mnohí sa podieľajú na starostlivosti o covidových pacientov, ako aj o očkované i neočkované osoby a majú bohaté skúsenosti založené na kvalifikovanom pozorovaní. Naše vlastné pozorovania sú v rozpore s opisom, ktorý v knihe uvádza Mayer.

Škody pre antropozofiu

Táto práca je metodicky neseriózna vo všetkých rozpoznateľných oblastiach. Je nevedecká, manipulatívna a nemá nič spoločné s antropozofickou duchovnou vedou a antropozofickou medicínou. Práve pri úsilí hlbšie pochopiť znaky súčasnej dobovej situácie je potrebná spoľahlivá vedecká metodika, ktorej sa antropozofia a ňou inšpirovaná medicína cítia zaviazané.

Škody, ktoré táto dobre sa predávajúca kniha spôsobí antropozofii, zatiaľ nemožno predvídať. Spoluautori a spoluautorky zostávajú v anonymite, pretože „sa nechcú stať terčom ohováračskej kampane“ (s. 17). Pre svoje pochybné dielo si však bez obáv privlastňujú Rudolfa Steinera a jeho antropozofiu, pretože Rudolf Steiner vraj predpovedal presne to, čo sa v knihe opisuje. Toto vyhlásenie treba jednoznačne odmietnuť. V diele, ktoré publikoval samotný Rudolf Steiner, nie je žiadna zmienka o takomto výroku, a to ani čo sa týka obsahu, a už vôbec nie metodického spôsobu podania.

 

Preložil Martin Bobko

********

Tido von Schoen-Angerer je členom predstavenstva Medzinárodnej federácie antropozofických lekárskych asociácií

Thomas Breitkreuz je členom predstavenstva Medzinárodnej federácie antropozofických lekárskych asociácií

Matthias Girke, narodený 1954, lekár pre internú medicínu, diabetológiu a paliatívnu medicínu. Spoluzakladateľ a viac než 21 rokov vedúci lekár všeobecného interného lekárstva v komunitnej nemocnici Havelhöhe. Vedúci lekárskej sekcie v Goetheane vo Švajčiarsku od septembra 2016 a člen predstavenstva Všeobecnej antropozofickej spoločnosti od apríla 2017.

Georg Soldner, narodený 1958, zástupca vedúceho lekárskej sekcie v Goetheane. Študoval medicínu v Mníchove, špecialista na pediatriu, vedúci konzultačnej hodiny pre prírodnú medicínu na detskej poliklinike Technickej univerzity v Mníchove 1991-1994, člen predstavenstva lekárskeho seminára Bad Boll, člen predstavenstva Spoločnosti antropozofických lekárok a lekárov v Nemecku (1999-2011), zástupca riaditeľa Medzinárodnej asociácie virtuálnych asistentov (2001-2008), vedúci Akadémie antropozofickej medicíny.

Unwissenschaftlich und manipulativ

 

Otázka dialógu vo vede

Redakcia das Goetheanum, 17. januára 2022

Recenzie kníh [pozri vyššie] Judith von Halle a Thomasa Mayera o pandémii koronavírusu v časopise „das Goetheanum“ č. 3/4 viedli k množstvu ohlasov, ktoré tu uvádzame vo vybranej a skrátenej podobe. Možno nás tieto ďalšie myšlienky a odkazy budú inšpirovať k tomu, aby sme prekročili hranice pozícií a postojov a podelili sa o argumenty a úvahy, aby sa z toho stal rozhovor. V mediálnych otázkach adresovaných časopisu „das Goetheanum“ sa opakovala táto otázka: Kde a ako prebieha dialóg rôznych pozícií? Bolo by dobré mať tu niečo na ukážku.

——

Okrem niektorých skreslení je hlavným argumentom Rona Dunselmana proti pani von Halleovej to, že neuviedla žiadne podrobnosti o metodike svojho duchovného výskumu. Na konci recenzovanej knihy (II. zväzok) je uvedených 24 autorkiných kníh, čo nie je nič. Pravdepodobne neexistuje duchovný vedec, ktorý by tak slobodne informoval o svojom výskume a skúsenostiach ako Judith von Halle. Mnohé z jej kníh majú metodický úvod, ďalšie jasné vyjadrenia možno nájsť v jej prvej práci a napokon vo svojej autobiografii poskytuje, takmer bez ochrany, úplne otvorené pohľady. Ďalší Dunselmanov protiargument, že vírusy sú pôvodnými stavebnými prvkami života, je nepravdivý. Z vírusov sa nedá postaviť žiadny organizmus.

Helmut Kiene

——

„Je to zrejmé: Judith von Halle je jednou z týchto vyvolených osôb a, ako sama hovorí, stojí sama na širokom poli.“ Vytrhnuté z pôvodného kontextu a vložené do iného kontextu s cieľom zdiskreditovať autorku. Citát je z knihy Koronavírusová pandémia II, kde sa vzťahuje na jej postoj k očkovaniu, nie na údajne vyhlásený status vyvoleného. „Nenachádzam nič, dokonca ani žiadne odkazy na niektorú z jej iných kníh“ V prílohe II. dielu je uvedených 24 kníh.

„Aké sú výsledky jej nadzmyslového výskumu […]?“: Kritik zrejme knihu nečítal, aspoň nie strany 41 až 87, kde sú tieto výsledky uvedené.

„Sú to [400 biliónov vírusov] základné stavebné prvky života.“ Uvedenému zdroju tohto tvrdenia (Thomas Hardtmuth) recenzent verí, hoci sa bráni tvrdeniam jednoducho veriť, pričom je toto tvrdenie navyše nezmyselné. Samozrejme, že vírusy sú dôležité pre to, aby sa človek stal pozemský, a v minulosti boli užitočné, ale dnes to už nemusí platiť, pretože vývoj ľudstva sa teraz uberá iným smerom (spiritualizácia).

„Materialistické myšlienkové bytosti sídliace v našich éterických telách na celom svete sa premenili na vírusy Covid-19.“ Nezmysel! J. v. Halle napísala, že materialistické myšlienky dali Soratovi základ na to, aby napadol organizmus, najmä pľúca, prostredníctvom nosného média (vírusu).

„Očkovanie pritom poskytuje dočasnú ochranu, pretože podľa jej nadzmyslového vnímania je neškodné“. Je to neúplné vykreslenie, a preto zavádzajúce, pretože prehliada dôsledky jednostrannej očkovacej kampane, na ktoré upozornila J. v. Halle. „Thomas Mayer sa tiež označuje za jasnovidca.“ J. v. Halle sa nikdy nenazvala jasnovidkou, pretože sa za ňu nepovažuje.

Joseph Morel, vydavateľ kníh Judith von Halle

——

Skupiny, ktoré autor spomína, robia presne to, čo veda nazýva „kruhmi kvality“. Kontrolou výsledkov výskumu a činnosti v skupinách je zabezpečená pochopiteľnosť pre tých, ktorí kladú závažné otázky. Sprevádzanie zosnulých, vykupiteľská práca s nimi a pre nich, tiež sa spochybňuje a dokladá sa obavami z možných zlých karmických dôsledkov. Kritizuje sa aj to, že jasnovidci, ktorí túto prácu vykonali, zostávajú v anonymite. Vzhľadom na rozšírenú netoleranciu a udalosti, ktoré sú už známe, od straty zamestnania až po rozpory v rodinách len kvôli rôznym pohľadom na pandémiu, je však možné mať pre túto diskrétnosť pochopenie.

Kathrin Studer-Senn

——

S ľútosťou som si prečítala recenziu knihy Thomasa Mayera. Bolo potrebné vyniesť takýto odsudzujúci verdikt? Komu to má priniesť úžitok? Antropozofickému hnutiu a jeho imidžu? Nie je v týchto ťažkých časoch rozumnejšie vyhýbať sa deleniam, než ich podporovať? Prebiehal už predtým nejaký dialóg s Thomasom Mayerom? Nemôžem uveriť, že táto kniha antropozofickému hnutiu škodí viac než jej odmietnutie. Thomasa Mayera poznám už desať rokov. Je veľmi svedomitý vo svojom prístupe a podľa môjho názoru by si dal pozor, aby nezverejnil pochybné pozorovania. Napísal veľmi odvážnu knihu, ktorá si zaslúži moje plné uznanie.

Annette Bosch

——

Bez ohľadu na hodnotu a charakter Mayerovej knihy ma tón recenzie veľmi zarmútil. Zdá sa mi, že aura exkluzívnej platnosti, s ktorou štvorica recenzentov prezentuje svoje názory, prispieva skôr k prehlbovaniu rozporov a odvracaniu sa členov od Spoločnosti. Ako je to pri takomto prístupe s budúcim bratstvom, ktorého chce byť Antropozofická spoločnosť účinným príkladom?

Hoci sa knihe Thomasa Mayera dá vytknúť mnoho, jedno mu musím bezvýhradne uznať: odvahu skutočne sa vážne venovať duchovnému výskumu. Mayer určite nie je v tejto oblasti neskúsený. Svedčia o tom jeho dlhoročné aktivity v oblasti antropozofickej meditácie, v ktorých vytrvalo pokračoval napriek veľkému odporu Antropozofickej spoločnosti, ako i jeho početné publikácie o svete elementárnych bytostí a o rozmanitosti duchovných výskumných prístupov. Jeho metódy duchovného výskumu sú, samozrejme, v porovnaní s etablovanou vedou stále mladé. Určite aj tieto potrebujú nápravu. Pokiaľ ide o plodný a udržateľný duchovný výskum, antropozofické hnutie – napriek úspechom jednotlivých vynikajúcich osobností – má, žiaľ, dlh, ktorý musí splatiť. Vypomstilo  sa jej, že mnohé príležitosti, ktoré sa po páde Berlínskeho múru otvorili na zakotvenie konkrétneho duchovného výskumu v našej spoločnosti, boli len nedostatočne využité. Čo by sa stalo, keby energia, ktorá prúdila do diskusie o stanovách, mohla sa nasmerovať do praktického duchovného výskumu?

Žiaľ, Antropozofická spoločnosť má za sebou dlhú a neslávnu históriu, keď sa stredobodom dogmatizmu a sporov stali ľudia, ktorí vďaka zvláštnym dispozíciám mali alebo už ďalej rozvíjali individuálne jasnovidecké schopnosti, alebo ktorí vo svojich predstavách odporovali momentálne prevládajúcemu konsenzu a možno práve preto hľadali spojenie a porozumenie v antropozofickom hnutí. Nebolo by oveľa krajšie, keby sa pôvodný duchovný výskum bral v Antropozofickej spoločnosti oveľa vážnejšie a čelil by skôr vecnej než systémovej kritike? Nebolo by čestnejšie, v súlade s vlastným nárokom Antropozofickej spoločnosti, konštruktívne pracovať v dialógu o rozporoch, ktoré vznikli z rôznych životných východísk, než ich paušálne odsudzovať s ohľadom na prevládajúci väčšinový názor? V každom prípade prirodzene predpokladám, že autori okolo Thomasa Mayera a autori recenzie to myslia rovnako vážne. To, čo by som rád videl v antropozofickej publikácii, je dialóg vlastných výsledkov výskumu získaných v meditácii, názorov, správ o skúsenostiach, aspektov duchovných bytostných stretnutí.

Robin Engelen

——

„Prekvapivo sme zistili, že v bunkovom jadre sa hromadia spike proteíny (či už z poškodenia covidom alebo z očkovania)“ a „zistili sme, že spike proteíny sú schopné poškodiť fungovanie DNA“ (Molekulárna biológia, Štokholm a Klinická mikrobiológia a virológia, Umea. Americký epidemiológ, profesor Mc Cullough, to komentuje slovami: „Je to prvýkrát v ľudskej medicíne, čo sme prinútili naše telo produkovať cudzí (spike) proteín a potom prinútiť naše telo, aby napadlo naše vlastné bunky“).

Aby som nebol zle pochopený, v žiadnom prípade neobhajujem „metodický spôsob prezentácie“ v knihe Th. Mayera. Je úplne pochopiteľné, že verejné vyhlásenia nemôžu zaujať stanovisko proti očkovaniu mRNA a opatreniam na ochranu pred koronavírusom. Prinajmenšom voči vlastným kolegom by sa však malo zároveň otvorene povedať, že ani „pokročilí antropozofi“ nás nemôžu v súčasnosti ubezpečiť, že očkovanie mRNA neškodí duchovnému rozvoju. Dôveru by tiež zvýšilo, keby sa aspoň v takýchto vyhláseniach poukázalo na to, že v Holandsku, Dánsku, Švédsku atď. sa k povinným rúškam pristupuje podstatne voľnejšie, najmä pokiaľ ide o deti – bez toho, aby došlo k nejakým katastrofám na jednotkách intenzívnej starostlivosti. Myslím si, že je to niečo, o čom treba naliehavo uvažovať a diskutovať. Aká je správna cesta medzi prispôsobením sa a obhajobou antropozofických poznatkov? K recenzii pána Dunselmana: „R. Steiner hovoril o očkovaní aj úplne iným spôsobom a sám sa dal zaočkovať.“ Vážený pán Dunselman, porovnávate tu vtedajšie očkovanie proti kiahňam (t. j. inaktivovanú vakcínu) so súčasným očkovaním mRNA! Našťastie, medzi „celkom normálnymi ľuďmi“ zažívam pocit – nie vedomie – , že „ s týmto novým očkovaním nie je niečo v poriadku“ – i keď sa účelovo nechali zaočkovať.

Norbert Venschott

——

Som nesmierne vďačný za recenzie knihy Thomasa Mayera, najmä za metodické odkazy a zdôraznenie nevyhnutnej poctivosti, ktorú si takáto publikácia vyžaduje. Ako pri mnohých veciach, ktoré sa skutočne nepodarili, zdá sa mi však užitočné poukázať na niečo, čo predsa len stojí za pozornosť. V druhej časti knihy je pokus dvoma náčrtmi imaginatívne poukázať na kvalitu, ktorú má vakcína sama o sebe. Čitateľ si môže pozrieť dva obrázky, ktoré ukazujú, ako možno vo vakcíne zažiť dva varianty ozaj škaredej bytosti.

Z niekoľkých rozhovorov medzi priateľmi vyplynulo, že podobné zážitky sa vyskytli aj medzi inými súčasníkmi. Na rozdiel od opisu Thomasa Mayera však neboli vyvolané vakcínou alebo očkovaním, ale chorobou. To je rozdiel. Tento zážitok je veľmi prchavý, ale jednoznačný a veľmi nepríjemný, pretože sa odohráva vo vlastnej duši, nedá sa spočiatku lokalizovať a mohol som si ho uvedomiť až s určitým odstupom od ôsmeho dňa choroby. Nemal by som odvahu vložiť ho do náčrtu. Kvalita je však modrošedá s jedovatou žltou farbou a veľmi škrabľavá; duševne spojená s ľadovým opovrhovaním ľudstvom. V tejto súvislosti môžem povedať, že túto skúsenosť zdieľam a uznávam. Rád by som sa zdržal toho, aby som povedal, s čím presne som mal dočinenia, ale v súvislosti s chorobou sa mi zdali nepochybné. Ako som už povedal, v rozhovoroch s priateľmi sa objavili podobné príbehy. Píšem to preto, lebo rozhovor o takýchto skúsenostiach by sa musel skončiť, keby sa nevyhodnocovali aj takéto detaily. Zrejme si ich nevymyslel len jeden alebo druhý. Pri úplnom, jasnom dištancovaní sa od knihy sa tu môžu objaviť spoločné prvky. Stále však z môjho pohľadu platí, že očkovanie spôsobuje, že malá choroba je vyzbrojená proti veľkej a nie naopak. Snažiť sa spájať uvedené skúsenosti len s vakcínou nie je metodicky správne. Píšem to na základe skúsenosti „uzdraveného a zaočkovaného“.

Christian Schikarski

——

Ako účastník meditačného školenia s Thomasom Mayerom a Agnes Hardorpovou veľmi vítam, že sa teraz otvára diskusia, ktorá umožňuje spoznať rozdielne názory.

Na kurzoch som toho pre seba skutočne veľa získal. Napriek tomu sa v kurzoch vždy vyskytovali prvky, ktoré sa mi zdali manipulatívne a ktoré som jednoducho vylúčil. Tu to bolo možné ľahko. Ale keď sa objavila pandémia koronavírusu, vo výrokoch vedúcich kurzov a niektorých účastníkov, ktorí sa zjavne veľmi hlásili k názoru oboch vedúcich kurzov, ktorý síce nebol vehementne vnucovaný, ale bol podložený autoritou vedúcich kurzov, ukázali sa mi sugestívne skreslenia. Je to niečo veľmi bežné, čo pozná snáď každý, kto viedol kurzy.

Správne je, že lekári, ktorí sú často podozrievaní z prílišného konformizmu, teraz sa aktívne zapájajú do diskusie. Antropozofickí lekári preto určite môžu povedať niečo podstatné o reakciách na covidové choroby a očkovanie. Ako lekár súhlasím so závermi článku, pretože devastačné účinky na duchovný vývoj indivídua v dôsledku očkovania ako i ochorenia nemôžem ako lekár, ktorý očkoval mnohokrát, uznať. Javy ako napríklad „príliš“ éterické alebo astrálne sú pre mňa jasne pozorovateľné nielen od čias koronavírusu. Bolo by dobré, keby sme sa aj naďalej správali k sebe uznanlivo, pretože sa tým umožní dialóg.

Thomas Linke

——

Preložil Martin Bobko

Eine Frage nach dialogischer Wissenschaft

 

Pandémia koronavírusu – aspekty a perspektívy

Matthias Girke, Georg Soldner, 19. marca 2020

Nový koronavírus SARS-CoV-2 sa šíri po celom svete a vedie k bezprecedentným dôsledkom a obmedzeniam verejného života a občianskych práv. Príznaky infekcie, ktorá je často mierna, týkajú sa najmä dýchacích ciest a kardiovaskulárneho systému. Okrem všeobecných príznakov ako sú horúčka, bolesť svalov a únava, môžu byť vážne postihnuté najmä pľúca. V prípade, že sa tam choroba dostane, môže tento orgán stredného, rytmického človeka vážne poškodiť. Vzhľadom na vzťah vírusu SARS-CoV-2 k receptoru ACE2 s ním môžu byť spojené aj kardiovaskulárne regulačné poruchy, ktoré môžu napríklad závažnejšie postihnúť pacientov s vysokým krvným tlakom, ktorí často užívajú lieky na zníženie krvného tlaku (napr. inhibítory ACE).

Vírusy a iné patogény zvyčajne vedú k manifestnému ochoreniu len vtedy, keď existuje zodpovedajúca predispozícia. Nie každý človek totiž po infekcii rozvinie príznaky ochorenia. V prípade, že áno, tak vo veľmi rozdielnom rozsahu. Odhady celosvetovej úmrtnosti (vypočítané pre všetky vekové skupiny) na ochorenie COVID-19 sa v súčasnosti pohybujú medzi 0,25-3 %[1], v Nemecku medzi 0,3-0,7 %[2]. V niektorých prípadoch sa na medzinárodnej úrovni uvádzajú oveľa vyššie čísla[3], hoci takmer v žiadnej krajine neumožňuje celonárodné testovanie presné porovnanie počtu nakazených osôb s počtom zomrelých. Skutočný počet nakazených je teda určite vyšší než počet ľudí, ktorí boli pozitívne testovaní, napr. v ťažko zasiahnutom Taliansku.

Ak príde k prieniku patogénu, vznikne zápal ako aktívna reakcia človeka. Slúži na prekonanie preniknutej cudzej kvality do organizmu. Musíme preto rozlišovať medzi infekciou patogénmi, nevyhnutnou predispozíciou človeka a zápalovou reakciou. V žiadnom prípade by sa preto nemala rozumná zápalová reakcia nekriticky potláčať protizápalovými a antipyretickými liekmi. Existujú indície, že tieto môžu spôsobovať závažnejší priebeh. Terapeutické odporúčania antropozofickej medicíny na prevenciu a liečbu tohto ochorenia už boli publikované. Profylaxia a prevencia sa preto musia vzťahovať na rôzne úrovne. Samozrejme, obzvlášť dôležité je umývanie rúk a kašľanie do lakťa, aby sa zabránilo kvapôčkovej infekcii. Je však potrebné zohľadniť aj predispozície. V prípade COVID-19 je známe výrazne zvýšené riziko u starých ľudí a pacientov s už existujúcimi ochoreniami, napríklad kardiovaskulárneho systému alebo metabolizmu cukrov. Stres a úzkosť tiež zhoršujú výkonnosť imunitného systému a podporujú ťažší priebeh ochorenia po infekcii. Prílišné psychické napätie, príliš málo spánku, nedostatok pohybu, vedú k zvýšenej náchylnosti na infekcie a k predispozícii k infekčnému ochoreniu. V súčasnosti sa mnohí ľudia reálne obávajú, že v dôsledku tejto krízy prídu o svoje ekonomické živobytie.

Podstata ochorenia

Choroby majú rôzne úrovne. Viditeľné príznaky spolu tvoria celok, príslušný obraz choroby. V tomto obraze sa vyjadruje typ – choroby sa môžu klinicky vyvíjať veľmi odlišne, a predsa majú niečo spoločné. Typ choroby je jej duchovný princíp, ktorý sa prejavuje a individualizuje v chorom človeku. Z toho jasne vyplýva, že choroba pozostáva z viac než len z viditeľných príznakov. Tie poukazujú na podstatu ochorenia, ktorá sa prejavuje príznakmi choroby. Aké charakteristiky a vlastnosti má táto podstata choroby? Už slávny patológ Rudolf Virchow poukázal na potrebnú predispozíciu na infekčnú chorobu. Ak infekčné ochorenie potrebuje predispozíciu, tak tá zjavne súvisí s jeho podstatou. Môžeme tu rozlišovať niekoľko úrovní:

  • Celková predispozícia, imunologická náchylnosť v dôsledku úzkosti, stresu, psychického a pracovného preťaženia – bezpochyby signatúra globálnej, materiálne orientovanej výkonnostnej spoločnosti „podľa západného modelu“. K tomu sa pridáva čoraz väčšia ochota spočiatku čo najdlhšie ignorovať príznaky choroby, ako je horúčka a únava, ako rozumnú reakciu organizmu, ktorý si žiada odpočinok a často sa potláča liekmi. Táto prax môže pravdepodobne významne prispievať k závažnejším priebehom. Preťažená a napätá duša, a teda pocit, ktorý rozvíja stres a napätie, vytára predpoklady na prienik infekcie do rytmického systému.
  • Obsahy vedomia však majú tiež význam. Keď sa priblížime k pravde, zažijeme spojenie našej bytosti s duchovným svetom. Poznanie pravdy môže prebudiť radosť, nádej, dôveru, naplnenie. Stretávame sa s kvalitou, ktorá dáva potrebnú orientáciu, oslobodzuje človeka od napätia a neistoty, a tým posilňuje telesné liečivé sily. Naopak nepravda a lož oddeľujú človeka od duchovného sveta pravdy, izolujú ho a tvoria prekážku liečivým silám, ktoré pramenia z pravdy. Rudolf Steiner poukázal na to, že „lži ľudstva“[4] môžu mať epidemiologický význam. Nejde pritom o jednotlivého pacienta, ale skôr o to, ako sa s pravdou narába vo verejnej diskusii. V čase falošných správ a skresľovania pravdy je dôležitý aj tento duchovný rozmer. Rudolf Steiner sa rovnako zmieňuje o pestovaní duchovnosti a škodlivosti materialistických myšlienok: „Bacily sa najintenzívnejšie rozmnožujú vtedy, keď si človek do spánku neberie nič iné než materialistickú myseľ. Neexistuje lepší prostriedok na toto rozmnožovanie, než ísť do spánku len s materialistickými predstavami a odtiaľ, z duchovného sveta, pôsobiť späť zo svojho Ja a astrálneho tela na orgány fyzického tela[, …].“[5]
    Na tomto pozadí sú však problematické aj konšpiračné teórie o pôvode tejto pandémie, ktoré nezriedka kolujú aj v antropozofických kontextoch. Vôľa v myslení preskúmať pravdu, sám stráviť množstvo správ a nenechať sa len nakaziť prostými tvrdeniami, tvorí časť našej imunity, za ktorú sme sami zodpovední.
  • Ak predispozícia k vírusovým prechladnutiam vzniká v dôsledku dôrazu na svet vedomia, t. j. na nervovo-zmyslový systém, potom na jej transformáciu je potrebný otepľovací pohyb a vôľová aktivita. Strach brzdí vôľu, sme určovaní zvonka. Celkovo fungovanie prostredníctvom vonkajších „vodičov“ určuje každodenný pracovný život. Predispozícia k chorobe je preto charakterizovaná preťažením vedomia v našej informačnej spoločnosti, napätím, nepokojom a stresom v cítení a čoraz viac paralyzujúcim strachom vo vôli. Na pozadí tejto trojčlennosti je teda predispozícia charakterizovaná posunom ľudských článkov orientovaným na nervovo-zmyslový systém. Príslušnými článkami opustený organizmus sa stáva prístupným infekcii a cudzej „okupácii“.
    Kým v detstve a mladosti sa duchovná a duševná bytosť človeka spája s telom a utvára ho, s pribúdajúcim vekom ho opúšťa. Do tejto miery práve starší človek vyvíja predispozíciu pre COVID-19. Pandémia korony postihuje ľudí, zjavne chorobe nepodliehajú žiadne zvieratá. Z toho jasne vyplýva, že súvisí s bytosťou Ja. Prevencia a liečba preto okrem mnohého iného musia zahŕňať aj tento duchovný rozmer.

Posilnenie hygiogenézy, salutogenézy a autogenézy

Rozlišujeme rôzne úrovne uzdravenia. Najprv poznáme fyzické uzdravenie a hovoríme tu o hygiogenéze v zmysle Gunthera Hildebrandta. Fyzické uzdravenie potrebuje duševné sprevádzanie. Úzkosť a strach nie sú dobrými radcami a oslabujú budujúce životné a liečivé sily napätím a vnútorným nepokojom. Ak sa v nebezpečných situáciách dá rozpoznať alebo vytvoriť zmysel, pochopia sa súvislosti a existujú aj možnosti zvládnutia, vzniká salutogenetický potenciál. Aaron Antonovsky zhrnul túto dušu premieňajúcu prácu vedomia riadeného Ja ako zmysel pre súdržnosť. Nakoniec prostredníctvom stretnutia s chorobou môže dôjsť k vnútornému vývoju, ktorý vedie k sebarozvoju, t. j. autogenéze.

Prevencia má teda vnútorné a vonkajšie aspekty. Vnútorne ide o podporu názorov a duchovných obsahov, ktoré môžu dodať silu, o pestovanie vnútornej súdržnosti. Kontrola infekčných ochorení vedie navonok k izolácii: verejné podujatia sa rušia, hranice sa uzatvárajú, mimoriadne intenzívne môže zasiahnuť zákaz vychádzania, ktorý oddeľuje ľudí od prežívania prírody, slnečného svetla a hviezdnej oblohy. Naopak, najprv je potrebné posilniť vnútorné, duchovné svetlo, vnútorné slnko v podobe zvýšenej láskyplnej starostlivosti, záujmu o druhých ľudí a vnútorného záväzku v podobe prežívaných hodnôt. Napokon bez nádeje niet uzdravenia. V tomto ohľade žijeme z perspektív a vnútornej dôvery. Vonkajšími pomocníkmi sú, pokiaľ je to možné, aktívny vlastný pohyb a vzťah k Slnku (na infektologický význam nedostatku svetla poukázal Rudolf Steiner v roku 1920, ešte pred objavom vitamínu D)[6]. Príjem slnečného svetla v správnej miere a v správnom čase posilňuje obranu proti infekciám, podporuje prítomnosť vlastného Ja v tele a vytvára základ pre stabilizáciu našich vnútorných, hormonálne sprostredkovaných svetelných rytmov, ktoré majú veľký význam pre spánok a naše zdravie.

Potrebujeme nielen strachu zbavený vzťah k slnečnému svetlu, ale aj uznanie noci, hviezdnej oblohy, akoby „Hymny k pocte noci“, ako sa volá Novalisov básnický cyklus. Zdravotné dôsledky nočného svetelného znečistenia spôsobeného umelým svetlom a obrazovkami sú už dobre známe. Náš rytmický systém je spojený so Slnkom a jeho denným cyklom. Poznáme veľké množstvo cirkadiánnych rytmov. Závisí to od rytmického usporiadania dňa a najmä od fyziologického vzťahu medzi bdením a spánkom. Príliš krátky alebo príliš dlhý spánok má účinok vyvolávajúci ochorenie a okrem iného vedie k obmedzeniam imunologických funkcií.

Ďalej je rozhodujúci vzťah k teplu. Srdcovo-obehový systém tvorí ústredný orgán nášho tepelného organizmu a potrebuje posilnenie, rovnako ako dýchací systém. Hlavný význam má pritom vlastný pohyb. Tu môžu byť cenným posilnením hygienické cvičenia liečebnej eurytmie, ako ich Rudolf Steiner uviedol v 5. prednáške kurzu liečebnej eurytmie v roku 1921 – najmä triáda A – úcta, láska – E a nádej – U, doplnená o rytmické R –, ktoré sa mnohí môžu naučiť v malých skupinách a potom ich cvičiť samostatne. Význam vonkajšieho pohybu a pravidelného príjmu slnečného svetla už bol zdôraznený. Domáca karanténa má na tomto pozadí okrem mnohého infektologicky zmysluplného aj povážlivé dôsledky, pretože obmedzuje uvedené pomôcky.

Prečo vznikajú ľudské patogénne vírusy?

Vyvstáva veľká záhada: Odkiaľ tieto očividne nové vírusy pochádzajú a prečo vznikli? Zaujímavé je, že mnohé vírusy pochádzajú zo živočíšnej ríše, vrátane koronavírusu. My nosíme tiež v našom črevnom trakte nielen baktérie, mikrobiotu, ale aj nespočetné množstvo vírusov, ktoré sú určite dôležité pre naše zdravie podobne, ako sú známe črevné baktérie. Vieme, že črevné baktérie ovplyvňujú nielen naše imunitné funkcie, ale aj mnohé iné oblasti organizmu, dokonca aj náš duševný stav. Prečo sa teda vírusy zo živočíšnej ríše stávajú nebezpečnými pre človeka? V súčasnosti spôsobujeme zvieratám nevýslovné utrpenie. Masové a kruté zabíjanie až po pokusy na laboratórnych zvieratách vedú k bolesti, ktorej je svet zvierat bezmocne vystavený. Aj bežný obchod so živými zvieratami ich môže vystaviť mimoriadnemu strachu.

Môže toto utrpenie viesť k dôsledkom, ktoré zmenia vírusy, ktoré sú pre živočíšny organizmus prirodzené? Sme zvyknutí pozerať sa len na telesnú úroveň a zvyčajne ju vnímame oddelene od toho, čo je duševné. Dnes sú však známe vzťahy, ktoré spájajú napr. napríklad črevo s dušou. Vzhľadom na mnohé vírusové ochorenia to vyvoláva nielen mikrobiologickú otázku pôvodu vírusu, ale aj ekologickú a morálnu otázku, ako zaobchádzať so svetom zvierat. Steiner na tieto súvislosti poukázal už pred viac ako 100 rokmi.[7] Dnes je na nás, aby sme tieto vzťahy sledovali a okrem vedeckej analýzy si kládli aj hlbšie otázky.

Perspektívy

Dostáva sa do popredia ekologický rozmer tejto pandémie. Globalizácia bola doteraz do veľkej miery záležitosťou hospodárskych záujmov a rozvoja politickej moci. Pandémia koronavírusu nám umožňuje uvedomiť si, do akej miery dnes tvoríme ľudstvo, ktoré je zodpovedné za zdravie blížnych, našich potomkov a Zeme. Môže nás nanovo naučiť úcte k životu, na ktorú tak naliehal Albert Schweitzer, k tak často opomínanému rozmeru živého, v ktorom nakoniec neexistuje oddelenie jednej živej bytosti od druhej a jej osudu.

Tieto dni a týždne ukazujú, do akej miery zdanlivo nezmeniteľné princípy v ekonomike, pedagogike, doprave ukazujú sa ako relatívne vo vzťahu k ohrozeniu života. Môžu nás naučiť novej pružnosti a ohľaduplnosti v našom správaní. Bezpochyby by sa malo v čo najväčšej miere predchádzať infekcii najmä rizikových skupín. Práve tu nadobúdajú účinnosť opatrenia, ktoré boli medzičasom iniciované na obmedzenie šírenia patogénov, najmä ich rýchlosti. Platí tu, že je potrebné správať sa solidárne s celou občianskou spoločnosťou a svetovým spoločenstvom. Zatiaľ čo dlho bolo cieľom čo najradikálnejšie a najglobálnejšie odstránenie infekčných patogénov, epidémia koronavírusu – ako aj napríklad rýchlo rastúca rezistencia voči antibiotikám – nás učí, že otázka spolužitia, získavania imunity a vymedzenia sa voči svetu zvierat, rastlín, baktérií, húb a vírusov potrebuje namiesto démonizovaného obrazu nepriateľa perspektívu udržateľného ekologického rozvoja.

Vírus SARS-CoV-2 sa nedá eliminovať ani eradikovať a v nasledujúcich desaťročiach musíme očakávať ďalšie nové mutácie v tejto oblasti. Ochrana pred infekciou a na druhej strane postupný rozvoj kolektívnej imunity (odborný termín „herd imunity – stádová imunita“ poukazuje aj na narušený vzťah medzi ľuďmi a zvieratami) vyžadujú si premyslené opatrenia orientované na dosiahnutie rovnováhy medzi nevyhnutným odriekaním a nevyhnutným zreteľom. Pohyb vo voľnej prírode, ale aj súcit a záujem o druhých ľudí majú liečivé účinky a sú teraz obzvlášť dôležité. Aj liečba si vyžaduje pozornosť a ľudskú podporu. Poznáme štúdie, ktoré ukazujú, že sociálne vzťahy – v tomto prípade obľúbenosť detí – majú pozitívny vplyv na ich dlhodobejšie riziko infekcie.[8]

Posilňovanie odolnosti má v tejto kríze fyzický, duševný a duchovný rozmer. Z fyzického hľadiska by sa okrem už spomínanej starostlivosti o teplo, slnko a životný rytmus mala venovať pozornosť zdravej strave a vyhýbaniu sa toxínom (tabak, alkohol). Horká zelenina posilňuje imunitu, vyššia konzumácia cukru znižuje odolnosť. Prevenciu a konštitučné posilnenie možno podporiť vhodnými antropozofickými liekmi a liečebnou eurytmiou.

Z duševného hľadiska ide o odbúranie strachu, vyrovnanosť, odvahu a duchovné perspektívy. Úzkosť a duševné napätie obmedzujú imunologické funkcie a pravdepodobne prispievajú k šíreniu choroby rovnako ako neopatrné a nerozvážne správanie. Naopak, pozitívna duševná nálada má priaznivý účinok a vedie k nižšiemu riziku ochorenia.[9] Aj koncentrácia kortizolu v slinách koreluje s náchylnosťou na infekcie ako ukazovateľ duševného stresu a napätia.[10]

Vnútorne musíme teda čeliť strachu a rozmanito zapríčineným obavám, pretože náchylnosť k chorobám možno znížiť len jasným myslením, vyrovnaným duševným stavom a odvahou. „[…] strach z chorôb, ktoré sa odohrávajú všade naokolo v epidemickom ohnisku chorôb, a [ak človek] zaspáva do noci s myšlienkou na strach, vytvárajú sa v duši nevedomé obrazy, imaginácie, ktoré sú preniknuté strachom. A to je vhodné prostredie na pestovanie bacilov,“[11] charakterizoval to Rudolf Steiner pred viac ako 100 rokmi.

Z duchovného hľadiska sa vynárajú veľké otázky: Akou výzvou pre ľudstvo sú pandemické choroby? Na jednej strane táto pandémia dramaticky brzdí spoločenský život a stáva sa tak rastúcou ekonomickou, sociálnou a spoločenskou hrozbou. Na druhej strane vedie k pozastaveniu sa s možnosťou spochybniť a nanovo definovať spoločenské orientácie, hodnoty a ciele. Veľký význam tu má vzťah človeka k prírodným ríšam a najmä k zvieratám. V súčasnosti sa ku klimatického zlomu, a teda choroby Zeme, pridáva aj akútna globálna choroba človeka, ktorá sa stavia na roveň veľkých chronických chorôb našej doby a môže nás prebudiť, aby sme si uvedomili nevyhnutnú ekologickú zmenu orientácie, a to aj v oblasti medicíny. Z dlhodobého hľadiska môžeme nielen viesť boj proti chorobám a patogénom, akokoľvek sú tieto schopnosti cenné – musíme rovnako intenzívne pracovať na udržateľnom posilnení človeka a ekologickej rovnováhe človeka a prírody vo svetle nášho spoločného kozmického pôvodu.

V prípade ochorenia je potrebné kontrolovať zápal ako rozumnú odpoveď organizmu na odstránenie patogénu a nepoužívať nekritickú protizápalovú a antipyretickú liečbu. V súčasnosti nemáme k dispozícii žiadne na dôkazoch založené liečebné postupy pre život ohrozujúce ochorenie COVID-19, ktoré je pre všetkých zúčastnených stále neprebádaným terapeutickým územím. Avšak tak, ako máme poznatky o liečbe syndrómov respiračnej tiesne v intenzívnej medicíne, máme terapeutické skúsenosti v antropozofickej medicíne aj s liečbou komunitného zápalu pľúc, ktorý je pomerne často spôsobený vírusmi. Podľa nášho názoru môžu byť terapeutické odporúčania antropozofickej medicíny nápomocné vo všetkých štádiách ochorenia a najmä podporujú liečbu zápalu pľúc. Keďže na starostlivosti o pacientov so závažnými ochoreniami COVID-19 sa v rámci koordinovaného prístupu podieľa aj viacero antropozofických kliník, možno bude čoskoro možné na základe skúseností ďalej rozvíjať súčasné odporúčania.

Preložil Martin Bobko

Poznámky:

[1] Wilson N et al.: Case-Fatality Risk Estimates for COVID-19 Calculated by Using a Lag Time for Fatality: https://wwwnc.cdc.gov/eid/article/26/6/20-0320_article

[2] Drosten C: https://www.charite.de/klinikum/themen_klinikum/faq_liste_zum_coronavirus/

[3] Baud D, Xiaolong Q et al.: Real estimates of mortality following COVID-19 infection: The Lancet, publikované: 12. marca 2020. DOI: https://doi.org/10.1016/S1473-3099(20)30195-X

[4] Steiner R: Die Theosophie des Rosenkreuzers – Teozofia rozenkruciánov, GA 99, Dornach 1985, prednáška 30. mája 1907.

[5] Steiner R: Wie erwirbt man sich Verständnis für die geistige Welt? – Ako si človek získa pochopenie pre duchovný svet?, GA 154, Dornach 1985, prednáška 5. mája 1914.

[6] Steiner R: Geisteswissenschaft und Medizin – Duchovná veda a medicína, GA 312, Dornach 2020, prednáška 24. marca 1920. Pozrite aj Reckert T: Sonnenlicht, Vitamin D, Inkarnation – Slnečné svetlo, vitamín D, reinkarnácia. Der Merkurstab 62 (2009), str. 577–593. DOI: https://doi.org/10.14271/DMS-19529-DE

[7] Steiner R: Die Offenbarungen des Karma – Zjavenia karmy, GA 120, Dornach 1992, prednáška 17. mája 1910. Steiner, R.: Erfahrungen des Übersinnlichen. Die drei Wege der Seele zu Christus – Zážitky nadzmyselna. Tri cesty duše ku Kristovi, GA 143, Dornach 1994, prednáška 17. apríla 1912.

[8] Ulset VS1, Czajkowski NO2, Kraft B1, Kraft P1, Wikenius E3, Kleppestø TH1, Bekkhus M: Are unpopular children more likely to get sick? Longitudinal links between popularity and infectious diseases in early childhood. PLoS One. 2019 Sep 10;14(9):e0222222. DOI: 10.1371/journal.pone.0222222. eCollection 2019

[9] Cohen S1, Alper CM, Doyle WJ, Treanor JJ, Turner RB: Positive emotional style predicts resistance to illness after exper-imental exposure to rhinovirus or influenza a virus. Psychosom Med. 2006 Nov-Dec;68(6):809-15. Epub 2006 Nov 13.

[10] Janicki-Deverts D1, Cohen S2, Turner RB3, Doyle WJ4: Basal salivary cortisol secretion and susceptibility to upper res-piratory infection. Brain Behav Immun. 2016 Mar;53:255-261.

[11] Steiner R: Wie erwirbt man sich Verständnis für die geistige Welt? – Ako si človek získa pochopenie pre duchovný svet?, GA 154, Dornach 1985, prednáška 5. mája 1914.

 

https://files.newsletter2go.com/95nut9eb/s_tcrd2tir/files/Corona-PandemieAspekteundPerspektivenDEF.pdf

https://medsektion-goetheanum.org/fileadmin/user_upload/pdf/Rundbrief_Maerz_2020_DE.pdf

 

Paul Kingsnorth III.

Moment očkování / třetí část aneb Jak přemýšlet o Klausi Schwabovi

Paul Kingsnorth
Irsko, 20.12.2022

„Svět není mechanismus: je to mysterium, na němž se denně podílíme. Když se ho pokusíme přebudovat jako globální generální ředitel obchodní společnosti (CEO) nebo vysvětlit jako esejista, selžeme: slabě či slavně, nicméně selžeme. Stroj, technium, metaversum (umělá digitální realita): ať už pojmenujeme náš Babylón 21. století jakkoli a ať už se nám v tuto chvíli zdá jakkoli ohromující, nikdy nakonec nemůže zvítězit, protože je projevem lidské vůlea ne vůle Boží. Pokud v Boží vůli nevěříte, nazvěte ji místo toho přírodním zákonem: Ať tak či onak, promlouvá k nám to samé. A říká nám jemně a pevně: vy tomu nevelíte. „

Paul KIGNSNORTH

Zde je třetí část trojdílně eseje Paul Kignsnortha „Moment očkování“, která pojednává o konspirační teorii a konspiračních teoreticích, o Klausi Schwabovi a jeho „Velkém Resetu“, o naší fascinací strojem a našem ponoru do digitálního Metaverza, do bezútěšné digitální totalitní uniformity a zároveň o víře v to, že Země nemůže být resetována a že „přes některá srdce stroje neprojedou“. Překlad: Jiří Zemánek.

 

Každý ví, že mor se blíží
Každý ví, že rychle běží
Každý ví, že nahý muž a nahá žena
jsou jen zářivým artefaktem minulosti
Všichni vědí, že scéna je mrtvá, ale
nad tvou postelí bude počítadlo, které
odhalí to,
co každý ví.

Leonard Cohen, 1988[1]/

Kdy konspirační teorie není konspirační teorií? Odpověď na tuto otázku má vliv na podobu přicházejícího světa.

V této kovidové minisérii esejů jsem psal o příbězích, které si vyprávíme o pandemii. V první eseji jsem vysvětlil, proč jsem přestal věřit velké části oficiálního příběhu – tomu, co jsem nazval Narativem – o viru a reakci na něj. Stébly, která tomuto příběhu zlomila vaz, byly pro mě rakouský lockdown „neočkovaných“ a australské izolační tábory: po tomhle jsem sám sobě nemohl namlouvat, že to, co se děje, má co do činění s nějakou rozumnou definicí „veřejného zdraví“.

Možná jsem se k tomu dostával pomalu, ale byl jsem jedním z mnoha, kteří dospěli k témuž závěru. Zdá se, že tento poslední měsíc představuje skutečný bod zvratu, protože odpor proti tomu, co se děje, neustále roste a po celém světě vyšli do ulic statisíce lidí – od Turína po Paříž, od Londýna po Vídeň, od Melbourne po Barcelonu, od Christchurch po Tbilisi. Nařízení, pasy, segregace, karanténní tábory, cenzura, děsivá démonizace „neočkovaných“: zdá se, že tohle všechno přineslo nové pochopení toho, do jak bezprecedentního území začínáme směřovat.

V druhém pokračování eseje jsem se snažil zjistit, proč tolik z nás vidí tuto situaci tak odlišně: proč například někteří považují tato nařízení a tyto pasy za nezbytná zdravotní opatření, jež je nezodpovědné odmítnout, a jiní v nich naopak spatřují počátek tyranie, které je nutné vzdorovat. Díval jsem se na to, jak příběhy, které si o světě vyprávíme, určují naše reakce na tuto korona-situaci a jak nás tyto příběhy mohou rozdělovat a stavět proti sobě, přestože všichni usilujeme o svou vlastní verzi zdravější společnosti.

Tentokrát se chci podívat na příběh, který nám o této naší době vypráví Stroj. Chci se podívat na svět, do nějž jsme byli rychle nasměrováni, jakmile se z Covidu-19 stalo jakési techno-politické cvičiště: testovací území pro nové způsoby lidského bytí ve stále více posthumánním světě.

Příběhy jsou prostředky, jimiž se orientujeme v realitě, ale jsou to také nástroje, kterými realitu ovládáme – a jimiž jsme současně ovládáni. Ovládni příběh, ovládneš obyvatelstvo: takto je to chápáno už od dob faraonů, a to je též důvod, proč je narativní bitva o covid tak nelítostná. Proto se média a společnosti, provozující sociální sítě, tak usilovně snažily umlčet složité otázky týkající se vakcín, a proto se neustále snaží umlčovat, zastrašovat nebo šikanovat lidi, o nichž se říká, že šíří „dezinformace“. A to je také důvod, proč jsme byli svědky nového zaměření se na zcela jiný druh vypravěče, na vypravěče, který byl dříve zesměšňován, ale dnes se na něj pohlíží s čím dál větší nervozitou a hněvem: na „konspiračního teoretika“.

Kdysi, a není to tak dávno, jsme věděli, co je to „konspirační teoretik“. Byl to někdo, kdo nabídl alternativní pohled – často velmi podivný – na oficiální verzi známého příběhu. Někdy byl tento pohled přesvědčivý (JFK nezastřelil osamělý střelec), jindy ne (OSN chce zabít 95% světové populace) a někdy byl přímo zhoubný (za vším stojí Židé). Nicméně všichni jsme věděli, že „konspirační teorie“ je příběh, který ukazuje na temné, skryté síly, jež ve světě působí: že jde o příběh, který říká, že něco je skryté a že by to mělo být odhaleno.

Tento slovní obrat samozřejmě znamenal též něco jiného: pomluvu. „Konspirační teoretik“ (který pravděpodobně nosil „klobouček z alobalu“) byl v podstatě pomatený: nebyl jako my dobří a rozumní lidé, kteří získáváme informace z televizního zpravodajství, odborně oponovaných vědeckých prací a knih recenzovaných v seriózním tisku. Nicméně tito podivní lidé byli většinou neškodní – a co bylo důležitější, byli irelevantní. Lidé, kteří jsou posedlí incidentem v Roswellu nebo představou zfalšovaného přistání na Měsíci, nejsou pro vládu žádnou hrozbou, a proto je ignoruje. V normálních časech na „konspiračních teoreticích“ jednoduše nezáleží.

Ale jak je tomu v nenormální době? V čase, jako je tento, kdy důvěra v oficiální zdroje autority upadá; kdy jsou narativy roztříštěné a čím dál víc lidí se chápe v mlze nových map? V časech, jako je tento, se dějí tři věci. Za prvé, jako květiny v dlouho vyprahlé půdě nově otevřené deštěm se rodí mnoho nových konspiračních teorií. Zadruhé, pojem „konspirační teoretik“ se stává užitečným nástrojem pro ty, kdo se snaží držet oficiální linie: je to pojem, který značí zavržení, a který může být použit na každého, prostě na všechny, kdo zpochybňují Vyprávění, bez ohledu na to, jak rozumné jejich otázky mohou být. A za třetí, se některé z těchto teorií ukazují jako správné.

Je fér říct, že konspirační teoretici si pandemii užívali. Dodnes si vzpomínám na slavný titulek ze známé publikace, která vyšla na začátku roku 2020, na titulek, který nezestárl: „Anti-vakcinační konspirační teoretici tvrdí, že covid-19 povede k zavedení očkovacích pasů“. V mnoha médiích se za posledních osmnáct měsíců objevil bezpočet podobných článků, odmítajících všechny možné předpovědi – od pasů přes zákazy až po karanténní tábory – jako projev šílené konspirační nenávisti. To jen zdůraznilo zbabělý a bezprecedentní způsob, jakým se většina médií chová, stejně jako rozbití posledních zbytků jejich důvěryhodnosti. Ale to už je jiný příběh.

V médiích asi nejvíc zmiňovanou „konspirační teorií“ uplynulého roku byla teorie „Velkého Resetu“ („Great Reset“). V tomto ponurém příběhu plánuje globalistický ďábelský génius Klaus Schwab, který žije pod sopkou v Davosu, vyhubit 95% populace (opět!) a převzít kontrolu nad světovými zdroji. Těch pět procent z nás, kteří zůstanou, nebude zažívat nic než štěstí, protože už nebude existovat žádná změna klimatu a my všichni budeme plně očkovaní a posilnění a zcela otevřeni všemu, co pro nás Klaus a Bill Gates na příště naplánovali, což se bude pravděpodobně týkat robotů.

Je pravda, že o Schwabovi a programu jeho Světového ekonomického fóra (WEF) kolují různé, řekněme kreativní příběhy. Avšak samotný Velký Reset není výmyslem paranoika a není to ani spiknutí. Mohl by být nazvaným plánem či agendou, ale nejlépe jej lze pochopit jako jiný Příběh: příběh, který by Schwab a jeho kolegové chtěli, abychom všichni přijali jako naši mapu pro blížící se nové teritorium. Pokud chcete porozumět zároveň fádní i zlověstné povaze tohoto příběhu, nemusíte pronikat nejhlubšími zákoutími horské alpské bašty, v níž se tento příběh tajně zrodil: stačí když budete sledovat online přednášky, účastnit se virtuálních konferencí nebo procházet příslušnou sekci webových stránek WEF. Anebo, pokud jste skutečně zapálení, můžete udělat to, co jsem udělal minulý týden já, přečíst si knihu Klause Schwaba na tohle téma[2]/.

(reprofoto: WordPress)

Zklamáním je, že Schwabův Covid-19: Velký reset nepojednává o zařízeních pro ovládání mysli, mikročipech v očkovacích látkách a plazích vládcích. Ve skutečnosti je téměř zcela prost čehokoliv zajímavého. Jde o standardní globalistický manifest, jaký by mohl vydat kterýkoliv redakční funkcionář WEF, WTO (Světové obchodné organizace), sdružení G8, OSN, Světové banky nebo Meznárodního měnového fóra, nebo jakýkoliv autor, píšící pro časopisy Economist nebo Forbes, v kterémkoliv roce po roce 1990. Když jsem na začátku druhého tisíciletí psal svou první knihu One No, Many Yeses (Jedno ne, mnoho ano), přečetl jsem tucty podobných knih a článků jako jsou tito, ve snaze pochopit, co pohánělo promotéry hospodářské a kulturní globalizace. Byly – a jsou – to vždy stejné hymny na záchranu globálního kapitalismu, oděné do klišé sociální spravedlnosti a ambiciózních prohlášení nevládních organizací (NGO). Diverzita, vitalita, rovnost, inkluzivita, zmírňování chudoby, mateřství, prostě báječný koláč. Od konce devadesátých let, kdy se kapitáni černých lodí globálního kapitalismu stali poprvé obětí davů aktivistů před svými konferenčními centry, si dávají velký pozor, aby své pirátské nájezdy maskovali jako charitativní projekty, napájené lennonovskou touhou po univerzální jednotě.

Schwabovu knihu je tedy třeba číst ve dvou rovinách. Na povrchu je jeho argumentace neslaná nemastná, nijak překvapivá a psaná záměrně tak, aby s ní bylo těžké nesouhlasit. Schwab říká, že pandemie všechno změnila a že svět se nikdy nevrátí k tomu, čím byl. Tvrdí též, že „to, čím byl“, v žádném případě nefungovalo. Globální ekonomika (ta, kterou pomáhal sám budovat) mění klima, způsobuje nerovnosti uvnitř národů i mezi nimi a vyvolává další špatné věci, od rasismu po znečištění oceánů. Měli bychom se tedy „chopit příležitosti“, kterou virus přinesl, a svět „resetovat“: znovu ho vybudovat ve spravedlivější, lepší a udržitelnější podobě.

Zatím to zní přijatelně. Kdo by mohl něco namítat proti menší chudobě a čistším mořím? Musíte se dostat pod povrch, abyste pochopili, co to vlastně všechno znamená – a co je ještě důležitější, jak je toho možné dosáhnout. A nemusíte kopat moc hluboko, abyste uviděli příběh pod příběhem.

Případ kovid, vysvětluje Schwab, ukázal, že „žijeme ve světě, v němž ve skutečnosti nikdo nevládne“. Pro spoustu z nás to může znít jako dobrá věc, ale pro globalistické myslitele, jako je Schwab, je to problém, který je potřeba vyřešit. „K trvalé obnově nemůže dojít bez globálního strategického rámce řízení“, píše. Národní státy a jejich laskaví spojenci v „globální podnikatelské sféře“ se musí sjednotit, aby se „lépe vybudovali“ (to už jste možná někde slyšeli). Co to znamená? Znamená to, že není cesty zpět.

Schwabovi je jasné, že opatření přijatá ke zvládnutí kovidu – lockdowny, očkovací pasy a zákazy, lékařská segregace, masové vyhazovy z práce, rozsáhlá destrukce malých podniků, prohlubování zisku a vlivu velkých technologií (Big Tech) a radikální normalizace digitálního monitorování, dozoru a státní kontroly – způsobila v našich společnostech trvalé změny, které nezmizí. „To, co bylo donedávna nemyslitelné“, píše, „se stalo náhle možným“. To především platí, když se podíváme na skutečného vítěze kovidových let: technologický systém jako takový.

I když poté, co pandemie skončí „se některé naše staré zvyky určitě znovu navrátí“, píše Schwab, „mnohé technické způsoby chování, které jsme během pandemického uvěznění byli nuceni přijmout, se pro nás díky důvěrné obeznámenosti s nimi stanou přirozenějšími.“ Práce z domova, digitální monitoring zaměstnanců jejich společnostmi, schůzky a setkání prostřenictvím Zoomu i elektronické zásilky, nemluvě o celé struktuře systému „očkovacích pasů“ s QR kódem: většina z toho pravděpodobně zůstane součástí nového normálu, který kovid vytvořil. V resetované budoucnosti přehodnotíme věci, které byly kdysi pro nás druhořadé, jako je například trávení času se svými blízkými. Proč, ptá se Schwab, bychom měli podstupovat „jízdu autem na víkend na vzdálené rodinné setkání“, když „rodinná skupina na WhatsApp“ (i když uznávám není tak zábavná) je přesto „bezpečnější, levnější a ekologičtější“? Proč vlastně?

Toto je podstata Velkého Resetu: vytváření budoucnosti, která je zároveň řízená i katatonická, dystopická i nudná, monitorovaná i monotónní až k nesnesení. Budoucnost, v níž mohou globální korporace svobodně budovat svět, po němž dlouho toužily: vzájemně propojenou tržní technokracii bez hranic, v níž je každý lidský jedinec sledován; ve které je sledovaným a monitorovaným strojem na výrobu a spotřebu – a to vše ve jménu veřejného zdraví a bezpečnosti.

Je zajímavé, že Schwab otevřeně ve svém prohlášení – které by komukoli jinému na Youtube mohlo přinést zákaz vystupovat – uvádí, že kovid je „jednou z nejméně smrtelných pandemií, jež svět za poslední dva tisíce let zažil“ a že „následky … co se týče zdraví a úmrtnosti budou mírné“. Skutečně trvalé následky, píše Schwab, nebudou způsobeny samotným virem, ale naší reakcí na něj. Toto jeho líčení vrcholí v knize jediným pozoruhodným obrazem, který používá k tomu, aby ilustroval, jak bude strach z nemoci přetrvávat dlouho poté, co jakákoli hrozba samotného kovidu ustoupí, a k čemu by to mohlo vést:

Nová posedlost čistotou si vyžádá vytvoření nových forem balení zboží. Budeme vyzýváni, abychom se výrobků, které si kupujeme, nedotýkali. Jednoduché rozkoše jako je čichání k melounu nebo vymačkávání ovoce budou vnímány s nelibostí a možná se dokonce stanou minulostí.

Bezproblémový, čistý, uspořádaný svět, svět bez nebezpečných melounů na malých stáncích na tržišti, bez malých podniků a anarchických obchodních dohod a neohrabaných lidských interakcí jakéhokoli druhu – svět řízený účinnými, čistými, digitalizovanými korporacemi, nabízejícími „elektronické řešení“ pro jakoukoli aktivitu, která by mohla ohrozit naši bezpečnost a náš blahobyt: toto se nabízí už léta, ale pandemie – jak Schwab otevřeně přiznává – byla požehnáním pro ty, kdo za touto vizí světa stáli. Dnes jsme připraveni přijmout věci, které by před třemi lety byly nepředstavitelné. Co bude vymyšleno příští rok? A kdo bude naslouchat sebrance konspiračních teoretiků, antivaxerů, fašistů a cvoků, kteří po nás chtějí, abychom tento hladký a bezpečný svět odmítli?

Tohle je věc, která přiživuje skutečně podivné „konspirační teorie“ kolem Schwaba a jeho agendy. Nicméně není nutné se domnívat, že virus byl záměrně vypuštěn nebo že neexistuje, stačí pozorovat širší obraz. Národní státy a jejich političtí vůdci jsou celá desetiletí postupně zbavováni moci globalizací, která se soustřeďuje v rukou těch, kdo vytvářejí a kontrolují světovou technologickou infrastrukturu. Bill Gates, Mark Zuckerberg, Klaus Schwab, Jeff Bezos, Sergej Brin, Ray Kurzweil a jim podobní formují naši realitu po desetiletí a limbický kapitalismus[3]/, jehož jsou průkopníky, byl kovidem doslova nabit – stejně jako povědomím o něm a rostoucí protireakcí.

Žijeme v době, v níž se konflikt mezi technokracií a demokracií rozlil do otevřeného prostoru: bitva se dnes a denně vede na ulici a na obrazovce. Schwab se dostal do centra pozornosti proto, že se veřejně pokouší vytvořit kolem tohoto konfliktu vypravěčský rámec. Jen minulý měsíc na konferenci v Dubaji (kde jinde?), dal tuto ambici veřejně najevo tím, že svůj Velký Reset přeznačil na „Velký příběh“. Prohlásil, že svět potřebuje nový globální příběh, který by ho sjednotil. On a Světové ekonomické fórum (WEF) budou pomáhat „představovat si budoucnost, navrhovat ji a pak ji realizovat.“

Schwabův plán „uskutečnit budoucnost“ je přesně tím, z čeho se Alexi Jonesovi[4]/ sbíhají sliny. Ale i když by se Schwab ani moc Světového ekonomického fóra neměly podceňovat, Schwab za žádné nitky netahá. Žádné nitky neexistují: existuje pouze Stroj a směr jeho jízdy je nastaven na dlouho. Kovid poskytl perfektní testovací půdu a odpalovací rampu pro další generaci digitálních technologií sledování a kontroly, které jsou na rýsovacím prkně už léta. Zmatek, hněv a rozkol, který právě teď kolem nás víří, je důsledkem naší zmatené neschopnosti navigovat v techno-převratu, který prožíváme, nebo dokonce byť jen správně pochopit, co se vlastně děje.

Budoucnost se však dnes nachází mimo rýsovací prkno. Vezměte si ty očkovací pasy aktivované QR kódem, které se v posledních dvanácti měsících tak rychle rozšířily po celém světě. Z hlediska „veřejného zdraví“ nemají žádný velký smysl, protože víme, že v současnosti dostupné vakcíny přenosu viru nezabrání. Mají však za následek normalizaci příslušných technologií: technologií, které se tak jako tak připravovaly. Například digitální očkovací pasy se v Evropské unii připravují od roku 2018. Koncem roku 2019, několik měsíců před vypuknutím pandemie, byly v Bangladéši zahájeny testy „systémů digitální identity“, spojené se stavem očkování dané osoby. Doufalo se, že doloží, jak lze „využít imunizaci jako příležitost k zavedení digitální identity“ v celosvětovém měřítku.

Z demonstrace proti vládním opatřením v Idahu (USA) 25. prosince 2020.

Opět: není zapotřebí žádných výstředních tvrzení, aby to dávalo smysl. Jde jednoduše o urychlení stávajícího směru cesty. Většina z nás už nosí v kapse přenosné sledovací zařízení, které monitoruje naši geografickou polohu a shromažďuje údaje o všem – od našich politických názorů až po naše nákupní preference – a v krajním případě ho stát může využít ke zjištění toho, kdo jsou naši přátelé a jaké máme kontakty. Říká se tomu smartphone (chytrý telefon). S tím jak se během dalšího jednoho roku až dvou bude kovid stávat endemickým a s tím, jak se budou objevovat jeho nové varianty, tlak na trvalé záruky zdraví a bezpečí bude pravděpodobně pokračovat. Snadno můžeme být sto používat tyto chytré telefony, již vybavené našimi kovidovými QR kódy, jako trvalé „zdravotní pasy“, které nám umožní bezpečný a digitální přístup ke zboží a službám v novém nebezpečném světě – zatímco budou trestat nebo vylučovat každého, kdo odmítne využít doporučených opatření v oblasti veřejného zdraví.

Pokud vám tohle zní jako jedna z těch starých bláznivých konspiračních teorií, mějte na paměti, že skutečné pasy – ty, které používáme při cestě na dovolenou – byly zavedeny jako dočasné opatření po první světové válce. Pozdějším odůvodněním pro jejich trvalé zavedení v celosvětovém měřítku byly „ohledy na zdraví a národní bezpečnost“, které byly vyvolané v roce 1918 epidemií španělské chřipky. O století později se digitální verze těchto pasů téměř blíží svému naplnění a pandemie nyní poskytuje dokonalou příležitost pro jejich zavedení. Světová zdravotnická organizace (WHO) v současné době jedná s národními státy, regionálními bloky a korporacemi, aby se dohodly na standardech pro globální harmonizaci digitálních pasů:

Nové nástroje vyvinuté v rámci úsilí WHO jsou prakticky hotové. Do konce roku 2021 se očekává beta verze referenčního softwaru DDCC Gateway (PKI) a beta aplikace Universal Status Checking, která využívá Google Android FHIR SDK a funguje na základě Digitálního certifikátu EU COVID … Má být schopna rozpoznat všechny formáty zdravotních pasů s QR kódem, které se používají po celém světě. 

Budeme tedy mít své stálé globální zdravotní pasy a ty se pak spojí s již existujícími technologiemi digitální identifikace a se zaváděním digitální měny, aby pro nás, pro každého z nás, tímto způsobem vytvořily personalizovanou digitální identifikační peněženku; ta bude prezentována jako volitelný komfort, nicméně se stane brzy základním požadavkem pro účast na životě společnosti, stejně jako je tomu v případě chytrých telefonů, kreditních karet a papírových pasů. Pokud chcete tuto budoucnost zažít na vlastní kůži, můžete se podívat na tento krátký film, který speciálně pro vás natočila jedna ze společností, která je jejím průkopníkem. Nevypadá to lákavě? Bezpečně? Bez třenic a napětí? Mám-li mluvit za sebe, už teď se cítím ohromně posílen:

Jakmile přijmeme předpoklad, že hluboká a všudypřítomná úroveň sledování, monitorování a kontroly je cenou, kterou stojí za to za bezpečnost zaplatit – a zdá se, že jsme to už udělali pak je možné téměř všechno. Jižní Korea právě zavedla technologii na hromadné rozpoznávání obličejů s cílem „urychlit oznamování možné expozice COVIDu19“. Čína proslula tím, že provozuje systém sociálních úvěrů, jehož prostřednictvím jsou občané odměňováni nebo trestáni za své chování v mnoha oblastech. Média produkují vemlouvavé krátké filmy, které podrobně popisují, jak by váš kovid pas mohl být pohodlně uložen na mikročipu zapuštěném ve vaší kůži. V USA už Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) schválil pilulky, které jsou implantované do těla s „digitálním systémem pro sledování požití“, který po užití léku vysílá signál do chytrého telefonu. Možná za ně budete moci zaplatit svou biometrickou platební kartou, vytištěnou s údajem otisku vašeho prstu.

Přicházející „internet těl“; podle Rand Corporation (reprofoto)

Připoutejte se: nastává doba, která nás přímo a záměrně žene k hlavnímu cíli: k „internetu těl“, v němž se konečně začínáme slučovat se stroji, které jsme vyrobili. V tomto příběhu se celý svět a všichni a všechno v něm stává uzlem v zářící síti, která bude vytvářet a řídit každou naši bdělou hodinu. Tato budoucnost byla samozřejmě dlouho předvídána. William Morris ji tušil a William Blake také. Aldous Huxley a E. M. Forster znali její číslo o sto let dřív a Edward Abbey ji předpověděl těsně předtím, než jsem se narodil:

Říkejme jí stát Mraveniště, Včelí společnost, technokratický despotismus – možná je benevolentní, možná ne, ale v každém případě je nepřítelem osobní svobody, rodinné nezávislosti a komunitní suverenity, nepřítelem, který na dlouho uzavře možnost svobodné volby mezi alternativními způsoby života. Nadvláda nad přírodou, kterou umožnila chybně aplikovaná věda, vede k nadvládě nad lidmi; k bezútěšné a totalitní uniformitě.

Kovid urychlil a zároveň ospravedlnil náš skok do digitálního mraveniště, který bude v příštích letech čím dál neúprosnější. Možná jej mnozí, nebo dokonce většina, uvítá.

Koneckonců je u nás propagován už léta v nejpromyšlenějším a nejmanipulativnějším masovém útoku na naši vůli v dějinách lidstva. Byli jsme vycvičeni, abychom milovali – nebo alespoň akceptovali – naše smartphony, satelitní navigaci, chytré ledničky, drony a Alexy pro simultánní překlad. Luddité jako já byli vždycky okrajovou sektou. Lidé, které Světové ekonomické fórum (WEF) vybralo jako „mladé globální lídry“ zítřka, jsou nepochybně nadšeni budoucností, na jejíž vybudování jsou připravováni, a která by mohla vypadat asi takto:

Když většinu naší práce převzala umělá inteligence a roboti, měli jsme najednou čas se dobře najíst, dobře vyspat a trávit chvíle s ostatními lidmi. Představa dopravní špičky už víc nedává smysl, protože práci, kterou děláme, můžeme dělat kdykoliv. Skutečně nevím, zda bych to ještě nazýval prací. Je to spíš čas na přemýšlení, čas na tvoření a čas na rozvoj.

I když, samozřejmě, každá společnost má své stinné stránky:

Jednou za čas mě naštve fakt, že nemám skutečné soukromí. Nemůžu nikam jít, aniž bych přitom nebyl registrován. Vím, že se někde nahrává všechno, co dělám, na co myslím a o čem sním. Jen doufám, že to nikdo nepoužije proti mně.

Tohle není satira; toto je proroctví. Nebo je to možná jen marketing. Ať je to cokoliv, konečně jsme se dostali na úpatí budoucnosti: do převrácené verze Matrixu, v níž hrdinou je agent Smith. Světa hrozného i nudného zároveň. S tím, jak změna klimatu začíná působit, ekosystémy se rozpadají, dodavatelské řetězce se zadrhávají a sociální struktura se rozpadá a zrychluje se masová urbanizace i masová migrace, bude čím dál nezbytnější provádět mikromanagement, pobízet a kontrolovat občany našich masových společností jen proto, aby se růst a pokrok udržely v chodu. Pandemie nám ukázala, jak toho lze dosáhnout.

Schwab má pravdu, že z lekcí, které nás naučila, není cesty zpět.

Někdy si myslím, že to, co se nyní děje, nemá v lidské historii precedens. Jindy se mi to jeví jako obvyklá lidská historie, jen poněkud zrychlená. Konec konců, kdy jsme se začali rozšiřovat? Kdy jsme vynalezli brýle, boty, brnění, štípaný pazourek? Pokud tohle je to, co lidé dělají a to, čím jsme – zvířata, která vymýšlejí, jak se stát silnější, projektují do života světy a pak se je snaží vybudovat – existuje nějaký způsob, jak zastavit vývoj, směřující k fúzi člověka a stroje? Nebo k tomu už došlo?

Mohl bych v tom pokračovat – už to dělám roky. Ale je vánoční týden a já nechci končit v tomhle tónu. Chci místo toho skončit tím, že řeknu něco jiného: něco, co jsem asi na začátku nečekal, že řeknu. Nicméně, ta první esej z doby před měsícem už vypadá, jako by byla napsaná v jiné době, tak rychle se vše mění.

Jde o tohle: z nějakého důvodu, navzdory všemu, o čem jsem v této malé trilogii psal, navzdory přicházející zimě, navzdory novému částečnému lockdownu, do něhož moje proočkovaná a očkovacími pasy vybavená země právě vstoupila, navzdory všemu, co v sobě budoucnost, jak se zdá, skrývá: navzdory tomu všemu cítím jakýsi zvláštní záblesk naděje. Kontrola: to je příběh, který Stroj vypráví sám o sobě, a je to příběh, který bychom si na nějaké úrovni všichni přáli, aby byl pravdivý. Ale kontrolní systémy nikdy nevydrží. Svět přesahuje naše chápání i kontrolu, stejně jako nakonec i sami lidé. Stěží rozumíme sami sobě. Možná, že touha Klause Schwaba „zlepšit svět“ je reálná a upřímně pociťovaná: ale stejně nikdy nebude schopen svět uchopit natolik pevně, aby ho mohl ohnout a tvarovat podle své vůle. Kdo to dokáže?

Svět není mechanismus: je to mysterium, na němž se denně podílíme. Když se ho pokusíme přebudovat jako globální generální ředitel obchodní společnosti (CEO) nebo vysvětlit jako esejista, selžeme: slabě či slavně, nicméně selžeme. Stroj, technium, metaversum (umělá digitální realita): ať už pojmenujeme náš Babylón 21. století jakkoli a ať už se nám v tuto chvíli zdá jakkoli ohromující, nikdy nakonec nemůže zvítězit, protože je projevem lidské vůle a ne vůle Boží. Pokud v Boží vůli nevěříte, nazvěte ji místo toho přírodním zákonem: Ať tak či onak, promlouvá k nám to samé. A říká nám jemně a pevně: vy tomu nevelíte.

Nemohu předstírat, že všemu tomu rozumím. Mám jen svou intuici a tato slova. Ale domnívám se, že svět je překvapivější a živější, než sám někdy vidím nebo dokonce než chci věřit. Myslím, že moment korony zvýraznil odvěký trvající boj mezi duchem divočiny a duchem Stroje a také to, že tento boj probíhá v nás všech každou minutu dne. Někdy je třeba vybojovat bitvy, zaujmout pozici, vyznačit linie. Tohle je jeden z těchto případů. Když začneme chápat všechny příběhy, které jsou ve hře, můžeme začít vidět, kterého z nich se účastníme a jaká rozhodnutí musíme učinit.

Tady na severu je zima. Zítra je slunovrat. Na západě Irska je nyní tma, vlhko a chlad. Doba kolem nás zuří a může být těžké udržet si klidnou hlavu. Ale v noci se tu v oknech zapalují svíčky, protože je advent a nečekaně brzy svítá: světlo nejkratšího dne roku. Možná na nás naše doba dnes naléhá, abychom se rozpomněli na některé staré ctnosti a abychom je rozvíjeli. Mohli bychom začít odvahou: odvahou a trpělivostí. Může to trvat roky, desetiletí, staletí, nicméně Stroj, který jsme postavili, abychom řídili samotný život, abychom svět vtěsnali do naší vlastní malé formy – se nakonec zřítí a bzučící dráty ztichnou. D. H. Lawrence to věděl: věděli to všichni proroci. Země nemůže být resetována. Ani námi, ani nikdy jindy.

Mluví o triumfu stroje, ale stroj nikdy nezvítězí. Tisíce staletí
bez člověka se rozvíjely kapradiny, bílé jazyky akantu
šplíchající do slunce, až po jedno smutné století, kdy stroje
zvítězily. Válcovaly nás sem a tam a třásly skřivaním hnízdem,
dokud se vejce nerozbila.

Třeste bažinami, dokud husy neodejdou
a divoké labutě neodletí a nezazpívají nám labutí píseň.
Tvrdě, tvrdě se po zemi valí stroje, avšak přes některá
srdce nikdy neprojedou
[5]/.

Tohle je třetí a poslední část mého třídílného seriálu esejí o viru a Stroji. Až do nového roku se stahuji od obrazovky počítače, ale v lednu se vrátím ke svému širšímu esejistickému projektu a budu dál pátrat, jakým způsobem současný věk Stroje proměňuje každý aspekt našeho světa.

Althea Willoughby, ilustrace ke sbírce  D.H.Lawrence The Trimph of  the Machine (1930)

[1] / Jde o čtvrtou sloku písně Leonarda Cohena „Everybody Know“ z jeho ikonického alba I´m Your Man z roku 1988. Tuto „temnou píseň“ někteří vnímají jako vyjádření Cohenova pesimistického pohledu na svět s odkazy na mnohé sociální problémy. „Mor“, o němž se v této sloce mluví, odkazuje podle Cohenových interpretů k epidemii AIDS.

[2] / Klaus Schwab-Thierry Malleret, COVID-19: The Great Reset. ISBN Agentur Schweiz 2020; česky: COVID-19: Velký Reset. Riva 2021.

[3] / S pojmem limbický kapitalismus přišel americký historik David T. Courtwright, který se zabývá závislostmi. Ve své knize The Age of Addiction, How Bad Habits Became Big Business (2019) označuje tímto termínem technologicky vyspělý, ale sociálně regresivní obchodní systém, v němž globální průmysl, často s pomocí samotných vlád a zločineckých organizací, podporuje nadměrnou spotřebu a závislost, respektive ji přímo navrhuje.

[4] / Alex Jones je známý americký moderátor radiových talkshaw a filmař, který je považován za krajně pravicového konspiračního teoretika. Provozuje zpravodajsko-publicistickou talkshaw The Alex Jones Show ve státě Texas.

[5] / D.H. Lawrence, The Triumph of the Machine. Faber & Faber 1930.

Kingsnorth_kovid_spolocnost 3

Paul Kingsnorth II.: O symbolu a příběhu

Druhá část eseje „Moment očkování“ o viru a Stroji.

Ve druhém dílu své eseje „Moment očkování“ líčí Paul Kingsnorth, že se nacházíme v čase zlomu ve vyprávění. Jestliže dříve byl Západ ovládán příběhem křesťanství a následně dalším velkým příběhem Pokroku, který nás dnes dovedl na pokraj globální ekologické krize, je pro nás nyní nemožné se přimknout k větším sjednocujícím příběhům, jelikož naše narativy jsou příliš roztříštěné. Žijeme v době kulturní války, v době „bitvy o příběhy“.  – Reakce na virus kovid byla filtrovaná právě skrze tento rozpad příběhu a vyhrotila tuto názorovou roztříštěnost do podoby střetu. Paul Kigsnorth jej s odvoláním na filosofa Petera Limberga popisuje jako boj tradiční „Teze“, pozice establihmentu, spojené s představou Pokroku, s alternativní „Antitezí“. Poukazuje přitom na fakt, že stoupenci „Teze“ začali v určité fázi pandemie koronakrizi neadekvátně interpretovat jako příběh moru, který je charakteristickým rysem moderní tragédie. Příchod očkovacích pasů, segregace a další s tím spojené projevy společnost doslova rozbily, místo aby ji sjednotily. Znovu tak byl akcentován letitý konflikt mezi demokracií a technokracií ve snaze restartovat příběh Pokroku, který by nás měl dovést do Skvělého nového světa a zachránit před nemocí, a dokonce před smrtí. Tímto tématem se bude autor zabývat v poslední třetí částí této eseje. Překlad: Jiří Zemánek.

Tolstoj kdysi prohlásil, že na světě existují jen dva příběhy:„ cizinec přichází do města“ a „kdosi odchází na cestu“. Spisovatel, myslel si, by měl být schopen udělat téměř cokoliv s tím, co má k dispozici. Před pár lety na kurzu psaní, který jsem učil, poukázal jeden můj student na to, že by se mohlo jednat o stejný příběh vyprávěný z různých pohledů. Na to jsem předtím nepomyslel, ale od té doby na to myslívám často.

Život Tolstého byl životem hledání; životem hoření a putování, životem padání a opětovného vstávání a chůze k pravdě. V každé fázi své cesty zaznamenal příběhy, které vyprávěl, a obrátil je tak, aby na ně světlo dopadalo novými způsoby; zkoumal je, aby uviděl, zda jsou pravdivé či ne. Nazývej věci jejich jmény, radil v roce 1851 sám sobě ve svém deníku. Tato rada platí.

Lidé jsou vypravěči příběhů; to by mohla být vlastnost, která nás ostře odlišuje i od našich nejbližších zvířecích příbuzných. Každý den od rána do večera neustále používáme narativy, abychom se pokusili dát smysl pokračujícímu zmatení reality; tomu, co to znamená být člověkem. Když jsme s Dougaldem Hinem napsali před dvanácti lety manifest Temné hory (Dark Mountain Manifesto), to, na co jsme se soustředili, byl příběh. Tvrzení, které jsme tehdy učinili, a které se od té doby potvrdilo, je, že naše kultura si vyprávěla o světě chybný příběh, příběh, který nás přivedl na okraj útesu:

Tento příběh má mnoho variant, náboženských i světských, vědeckých, ekonomických i mystických. Ale všechny vyprávějí o původní transcendenci lidstva nad jeho zvířecí počátky, o našem rostoucím ovládnutí „přírody“, ke které už nepatříme, a o slavné budoucnosti hojnosti a prosperity, která bude následovat, až toto ovládnutí bude završeno. Je to příběh o ústředním postavení lidstva jako druhu, které je předurčeno stát se pánem všeho, co zkoumá, které není omezeno hranicemi, jež platí pro jiná, menší stvoření.

To, co tento příběh činí tak nebezpečným, je fakt, že jsme z větší části zapomněli, že je to příběh.

Lidské dějiny by mohly být chápány jako nikdy nekončící série bitev o příběhy, kdy vítězové alespoň na chvíli určují, kdo formuje společnost. Klasickým příkladem tohoto narativního boje v praxi je „kulturní válka“, která právě probíhá v mnoha západních zemích. Kdo bude psát dějiny Ameriky nebo Británie? Kdo rozhoduje, jestli socha zůstane stát, nebo co znamená? Bitvy kolem těchto příběhů jsou tak zuřivé právě proto, že mnoho lidí je považuje za existenciální. Tato socha, tato učebnice dějepisu, tato muzejní expozice – pro mnoho lidí to nejsou jen statické předměty nebo nepodstatné kousky kulturního vybavení: jsou to symboly, je to bitva, která určí, kdo jsme a co učíme své děti.

Příběhy mění radikálně svou podobu v závislosti na perspektivě, z níž jsou vyprávěny. Odysea je jiný příběh, když ho vypráví Penelope. Nové příběhy mohou nahradit staré a svrhnout přitom kultury. Mnohé z toho, co zde od jara píšu, se týká právě tohoto mechanismu. Na postmoderním Západě se dnes nacházíme na konci příběhu a zuřivě bojujeme o to, zda ho můžeme obnovit – a pokud ne, tak který jiný příběh či příběhy zaujmou jeho místo.

Historik Christopher Dawson popsal naši oblast světa, která byla v posledních několika staletích tak dominantní a nyní se její moc a vliv vytrácí, jako křesťanskou společnost překrytou barbarským substrátem:

Západoevropská kultura je ovládána tímto ostrým dualismem mezi dvěma kulturami, dvěma sociálními tradicemi a dvěma duchovními světy – válečnou společností barbarského království s jeho kultem hrdinství a agrese a mírovou společností křesťanské církve s jejími ideály asketismu a odříkání a s její vysokou teologickou kulturou … Domnívám, že je potřeba tento dualismus považovat za hlavní zdroj onoho dynamického prvku, který má tak rozhodující význam pro západní kulturu.

Tato směs barbarské síly a křesťanské víry s podporou klasického myšlení je tím, co vytvořilo Západ. Tisíc let přežívalo středověké křesťanstvo jako svět zcela sám o sobě. Poté, od reformace dál, během osvícenství, imperialismu a vzniku vědy, byl křesťanský příběh nejprve zpochybněn a pak postupně nahrazen jiným příběhem: příběhem Pokroku. Tento příběh byl před dvanácti lety předmětem našeho malého manifestu:

Osvícenství ve své nejoptimističtější podobě naroubovalo na podnož západního křesťanství vizi pozemského ráje, k němuž by nás mohlo dovést lidské úsilí vedené kalkulativním rozumem. Podle těchto pokynů bude každá generace žít lepší život, než byl život těch, kteří žili před ní. Historie se stává eskalátorem a jediná cesta je cesta nahoru. V nejvyšším patře se nachází lidská dokonalost. Je přitom důležité, aby zůstala mimo dosah, aby se udržel pocit vzestupného pohybu.

Ale mýtus pokroku ve druhé polovině dvacátého století narazil na své mantinely. Kdo by tomu mohl uvěřit po Osvětimi a Hirošimě, že? Ti z nás, kteří jsou v mém věku či ti starší, si mohou ještě vzpomenout, jak měl vypadat rok 2000, když jsme byli děti, s jeho jetpacky a létajícími auty, měsíčními koloniemi a elektřinou příliš levnou na to, aby stálo za to ji   měřit. Nikdo tehdy nezmiňoval měnící se klima, spirálu vymírání, nesmyslnou práci, oceánské proudy, topící se v plastu, nebo miliardáře ukrývyjící se ve svých bunkrech či děti vykopávající koltan pro chytré telefony, které jiné děti sestavují v manufakturách, jež nikdy nespatříme.

Západ byl křesťanství; ale křesťanství zaniklo. Pak byl Západ Pokrokem; ale Pokrok dosloužil. Z tohoto pohledu – možná stále příliš blízkého, než aby bylo možné skutečně rozeznat tvar věcí – mám podezření, že poslední desetiletí bylo dobou, během níž tato realita zasáhla mnoho lidí. Velký příběh se kterým jsme vyrůstali, není dnes možný dokonce ani pro mnoho dřívějších věrných věřících. V reakci na to jsme vstoupili do období, které bychom mohli nazvat zlomem ve vyprávění.

Zatímco kdysi jsme mohli být schopni se přimknout k velkému vyprávění, jako je příběh Pokroku, nebo k menším, ale přesto sjednocujícím příběhům, jako jsou ty budované kolem národních států, dnes je téměř nemožné toto učinit v jakémkoliv měřítku. Vyprávění jsou příliš roztříštěná. Všechno se pohybuje příliš rychle a střed se neudrží. Takový je význam „kulturní války“: pokračující bitva o příběhy, bez jakékoliv známky toho, zda se objeví nějaký nový velký příběh, který by nahradil příběh Pokroku. Možná, že takový příběh nevznikne. Možná, že dny velkých příběhů jsou pryč. Ať tak či onak, bitva o příběhy v dohledné době neskončí.

Proč o tomhle píšu ve druhé části eseje o viru kovid? Odpověď na to, pokud to není doteď jasné, je, že reakce na tento virus byla filtrovaná právě skrze tento proces rozpadu vyprávění. Což znamená, že když se díváme na to, co se dnes děje, pak to, co vidíme, filtrujeme přes úplně odlišné příběhy.

Sám jsem to zakusil, jak jsem zjistil, v reakci na svou předchozí esej, která unikla z hranic malé komunity, kterou jsem si tady pěstoval a potulovala se po celém internetu s předvídatelnými výsledky. Možná se ukáže, že je to můj nejčtenější esej vůbec – nicméně to, co si lidé mysleli, že čtou, bylo determinováno příběhy, se kterými se už setkali v průběhu kovidové éry. Mnoho lidí – příliš mnoho na to, abych jim mohl odpovědět – mi napsalo, aby mi poděkovali za mé vyjádření toho, co sami cítili, ale obávali se to říct. Jiní mě na svých sociálních sítích kritizovali jako konspiračního teoretika či něco ještě horšího. Někteří lidé se domnívali, že čtou „esej proti očkování“, přestože jsem výslovně prohlašoval něco jiného. Jiní si mysleli, že můj nesouhlas s donucovacími opatřeními, která jsou teď uplatňovaná po celém světě, znamená, že budu souhlasit s tou či onou okázalou teorií jejich vlastní produkce.

Stěží jsem jediný, kdo toto zažil: je to situace, jak mi mnozí napsali, kterou právě teď po celém světě prožívají lidé denně v rodinách, na pracovištích, v komunikaci on-line. Zvláště ti, kteří se odchylují od toho, co jsem nazval Vyprávěním – od onoho establishmentového příběhu o kovidu a reakci na něj – mohou očekávat krátký příkaz nebo něco horšího. Pro mnohé je to těžká a děsivá doba i jen se odvážit vyjít na veřejnost s otázkami, které odporují oficiálnímu obecnému povědomí.

Minule jsem napsal, že tento virus je apokalyptický, a to v tom smyslu, že odhaluje věci, které byly dříve skryté. Jednou z těchto věcí je roztříštěná povaha našich příběhů, která nám zase následně odkryla, jak křehké jsou mnohé naše společnosti. Mýtus Pokroku nám říká, že bychom měli mít víru v určité věci – v nashromážděné vědecké poznatky; v uznávané a „vzdělané“ odborníky; v novináře, kteří zkoumají fakta příběhu a pak nám je vysvětlují; v lidskou schopnost zjistit pravdu – ale proces zlomu ve vyprávění, který pochází z krize důvěry a legitimity, znamená nejen, že těmto věcem nevěříme, ale dokonce se ani nemůžeme shodnout na tom, co mnohé z nich znamenají. Když to filtrujete přes labyrint zrcadel, jímž je internet, máte připraveno jeviště na masový zmatek a následné prohlubování nepřátelství, nedůvěry a strachu.

Filozof Peter Limberg nabízí ve svém internetovém fóru Stoa (The Stoa) hegelovskou analýzu dvou protichůdných příběhů o kovidu, a toho, jak navzájem stupňují vzájemný boj mezi sebou. Nazývá tyto dvě pozice „Teze“ a „Antiteze“, přičemž první z nich („Tezi“) popisuje takto:

Lockdowny jsou nutné k potlačení viru, masky fungují a musí být nařízeny, vakcíny jsou bezpečné, lidé by se měli nechat očkovat, aby ochránili sebe i druhé, a očkovací pasy pomohou věci rychleji otevřít a povzbudí ty, kteří váhají nechat se očkovat.

„Teze“ je pozice establishmentu. Podle Limbergových slov ji zastávají „starší média … nevládní organizace, univerzity, západní vlády a memetické kmeny („memetic tribes“) na politické levici. Naproti tomu opačný názor – „Antitezi“ – zastává nesourodá směs politických disidentů všeho druhu, od pravičáků po anarchisty, kteří se z různých důvodů shlukují kolem alternativního příběhu:

Lockdowny nejsou potřebné, masky nefungují, bezpečnost a účinnost očkování se přeceňuje, očkovací pasy nejen selhávají, ale ještě víc segregují společnost a v blízké budoucnosti můžeme očekávat girardovské obětování neočkovaných[1]/. Jinými slovy, nacházíme se na hraně šikmé plochy, která vede ke stále drakoničtějším biopolitickým kontrolním opatřením, jejichž sevření se pravděpodobně neuvolní ani po skončení pandemie.

Poslední dva roky jsme mohli chápat v hrubých rysech jako bitvu mezi těmito dvěma příběhy. Do určité míry bude vaše vlastní volba, jíž se držíte, diktována vaší osobní zkušeností. Jestliže vám například zemřel někdo drahý na kovid, můžete být víc než netrpěliví vůči lidem, kteří zpochybňují účinnost očkovacích látek nebo kteří vedou kampaň proti lockdownům. Na druhou stranu, pokud jste (tak jako já) odříznuti na šest měsíců od života velké části společnosti, a to bez důvodu, který může nějaká věda ospravedlnit, a to bez jakékoliv diskuze a souhlasu, je stejně pravděpodobné, že ztratíte nervy, když je vám nařizováno „následovat vědu“, nebo důvěřovat úřadům, že si pěkně nepohrají s vašimi občanskými svobodami. Oba tyto postoje se ze své vlastní perspektivy zdají být rozumné, ale čím dál víc je není možné sladit dohromady – a po dvou letech života v takové situaci jsme prostě všichni vyčerpaní.

Takhle se projevuje narušení příběhu v praxi a v posledním zhruba měsíci se zdá, že se to děje rychleji: viděli jsme, jak okrajová „Antiteze“ zjevně získává půdu pod nohama a jak se vytrácí podpora „Teze“ establishmentu. Pravděpodobně je to způsobeno, jak čím dál zjevnější vratkostí velké části „Teze“ – zvláště selháním očkovacího programu na ukončení pandemie –, tak radikálně donucovacími opatřeními, která provádějí její zastánci. Příkazy k očkování, „zelené pasy“, hromadné propouštění, zavírání „neočkovaných“, kovidové detenční tábory a zlověstná obětní kampaň: toto všechno je zcela bezprecedentní a probíhá to s malou nebo vůbec žádnou transparentností, diskuzí či souhlasem. Zdá se, že to zasévá pochybnosti do myslí více a více lidí, kteří dříve byli připraveni „Tezi“ přijmout.

S tím, jak se tento proces zrychluje – s tím jak se vlády pokoušejí stále zoufalejším způsobem násilím naočkovat velké množství neochotných lidí, zatímco společně se svými mediálními spojenci bojují, aby potlačily alternativní příběhy a nepříjemná fakta –, se stále více lidí, kteří dosud „Tezi“ podporovali, dívají na to, co se právě děje a začínají se v tom cítit nesví. Všimněte si, že to nemá nic společného se „statusem očkování“ žádné osoby. To, zda je někdo očkován nebo ne, je zcela osobní záležitost; nemusí to nezbytně souviset s jeho názorem na autoritářská opatření, která jsou v současné době prováděna ve jménu veřejného zdraví. S tím, jak tato opatření sílí, se začíná šířit občanská neposlušnost. Pokud se tato opatření dál rozšíří – a pokud selžou nebo je nebude možné vymáhat – začne se příběh „Teze“ rozpadat. V takové chvíli by se mohlo stát cokoliv.

Toto je síla příběhů. Vyprávění o světě je vždy nástrojem – hrubou mapou, s níž se orientujeme ve složitém území reality. Avšak mapu nelze zaměňovat za skutečné území: pokud se vám to stane, uvíznete ve svém příběhu a příběh – spíš než realita, na níž odkazuje – začne diktovat vaše činy.

Australský spisovatel Simon Sheridan ve své knize The Plague Story (Příběh moru) z roku 2020[2]/ prohlašuje, že reakci establishmentu na to, co nazývá koronapokalypsou, lze chápat jako přehrávání už známého příběhu: „morového příběhu“, uvedeného v názvu. Toto, co právě teď prožíváme, říká Sheridan, je příběh tak starý jako mor sám, což znamená, že je věčný. Sledováním struktury tohoto příběhu zpět skrze klasické romány jako je román Daniela Defoea Deník morového roku[3]/ a román Alberta Camuse Mor[4]/, stejně jako skrze současné hollywoodské katastrofické filmy jako Smrtící epidemie (Outbreak)[5]/ a Nákaza (Contagion)[6]/, Sheridan ukazuje, že příběh moru je preexistující šablonou, která se vtiskla do našich myslí prostřednictvím kulturního dědictví, šablonou, která byla nevhodně aplikována na současnou pandemii.

Každý na Západě zná příběh moru: všichni jsme viděli filmy nebo četli romány o děsivém novém viru, který uniká z (obvykle cizí) laboratoře a ničí velkou část lidstva, dokud se několika hrdinným outsiderům nepodaří virus buďto pomocí vědy porazit, nebo s trochou štěstí a odvahy jej přežít. Sheridan naznačuje, že na začátku pandemie se mnohé vlády snažily odvést veřejný diskurz od tohoto apokalyptického vyprávění k jinému příběhu, který nazývá „příběhem chřipky“ – tedy, že covid je nová a potenciálně ošklivá nemoc, která se podobá chřipce, ale kterou je možné přemoci tím, že budeme sledovat „kolektivní imunitu“, rozumná zdravotnická opatření a individuální zdravý rozum.  

Vydali jsme se po cestě do příběhu moru, když byl v lednu 2020 spuštěn systém včasného varování WHO. Když západní vlády v březnu vstoupily do lockdownu, vstoupili jsme do morového příběhu doopravdy. V době, kdy píšu tuto esej, jsme stále uprostřed tohoto příběhu a nevíme, jak se z něj dostat ven. Jak se z morového příběhu nakonec dostaneme, můžeme jen hádat, ale než se nám to podaří, budeme už nejspíš v předpeklí. A to proto, že společnosti fungují na příbězích. Ne na faktech. Ne na „vědě“. Ne na základě analýzy rizik.

Všimněte si, že mor – nebo nákaza, virus či pandemie, nebo jakékoliv slovo, které si vybereme – se liší od příběhu, který si o něm vyprávíme. Sheridanova pointa je ta, že pandemie kovidu je od samého začátku většinou lidí považovaná za verzi morového příběhu, a proto tento příběh musíme dohrát až do jeho konce:

Jakmile se příběh moru stal oficiální interpretací události koronaviru, lidé očekávali, že prvky tohoto příběhu budou naplněny. Muselo proto dojít ke karanténě. Lidé porušující pravidla museli být odsouzeni. Odborníci museli přispěchat na pomoc. Všechny tyto věci se staly nutné, protože vyplývají ze struktury tohoto příběhu. Právě z toho důvodu nyní musíme mít vakcínu, protože toto je velmi důležitá součást moderního morového příběhu. … V současné době máme díru v podobě vakcíny, která musí být zaplněna.

Sheridanův morový příběh, stejně jako Limbergův rozkol mezi „Tezí“ a „Antitezí“, představují pokusy, jak vysvětlit to, že pandemie může být tolika lidmi vnímána tak odlišně a jak může tato skutečnost vést postupně k poruchám v komunikaci na té nejintimnější rovině. Sheridan vkládá do slov zkušenost, kterou většina z nás musela v určitém okamžiku – nebo v mnoha okamžicích – v těchto posledních dvou letech mít:

Pokud jste měli, tak jako já, několik velmi neobvyklých rozhovorů s lidmi nad případem koronaviru, je to téměř jistě z toho důvodu, že nesouhlasíte s platností morového příběhu, do něhož tito lidé tuto událost zasazují. Hádat se o detaily nevede v tuto chvíli ke změně názoru, protože to, čeho je možné se chopit, není ten či onen názor, ale celý vysvětlující rámec. Těm z nás, kteří si myslí, že toto je nesprávná aplikace příběhu moru, se přijatá opatření jeví radikálně a nebezpečně autoritářská. Avšak autoritářské akce jsou během moru normální, a proto lidé, kteří na tyto události nahlížejí skrze tento příběh, nemají s takovýmto druhem akcí problém.

Zamyslete se nad tím, co klíčové symboly těchto kovidových časů znamenají z pohledu těchto odlišných příběhů a nebezpečí této chvíle se vám stane zřejmým. Roušky: zneužívání státní moci versus znak sociální odpovědnosti. Očkovací pasy: začátek digitální tyranie versus způsob, jak ochránit zranitelné před nezodpovědnými. Příkazy k očkování: vynucená injekce experimentálního léku do těl neochotných versus způsob, jak zajistit veřejné zdraví v době bezprecedentního nebezpečí.

Právě poslední z těchto bodů může vyznačovat okamžik, kdy úřady překročí čáru směrem do nezmapovaného území. Symbolika „příkazu k očkování“ – narušení zdráhajícího se těla jehlou; injekce nevítaných léků státními silami – toto zasáhne člověka mnohem hlouběji než jakýkoli racionální argument o „číslech R“ nebo o lůžkách na JIPce. Avšak pro ty, kdo se přiklánějí k Limbergově „Tezi“ nebo k příběhu moru, jsou příkazy k očkování nezbytnou, ne-li možná další ideální fází globální reakce na kovid.

Sheridan má stejné obavy:

Nebudou-li vlády schopny příběh moru, jímž je koronavirus, rychle ukončit, je docela možné, že napětí samo o sobě povede k další krizi, zejména když na nás dopadnou reálné ekonomické těžkosti toho, co se stalo. Vlády budou chtít zoufale ukončit tento příběh pomocí vakcíny. Ale pokud k tomu nedojde rychle, pak se pravděpodobně dočkáme delší doby konfliktu mezi technokracií a demokracií.

Tato slova byla napsána před více než rokem. Dnes můžeme vidět, že ať už jsou jakékoliv argumenty pro vakcíny či proti nim, vakcíny pandemii neukončily – a tak se příběh moru odvíjí dál. Kam směřuje teď? To nevíme. Zdá se mi, že toto všechno je součástí probíhajícího odhalení, které, domnívám se, ještě neskončilo. Čím dál víc se obávám, kam by nás to mohlo dovést. Obávám se rostoucího hněvu, masové hysterie, předstírané neomylnosti na všech stranách. Obávám se odhalení, která přijdou a denně doufám, že mé obavy nejsou opodstatněné.

Počáteční dny pandemie svedly na mnoha místech mnoho lidí dohromady kolem společně sdílené hrozby. Ať už jsou naše perspektivy jakékoliv, sdíleli jsme lockdowny, nejistotu, touhu vidět konec pandemie. Hádali jsme se o to, co to je a co máme v této situaci dělat; tehdy byly diskuze stále ještě možné a mohly zůstat necenzurované. Ale příchod očkovacích pasů, příkazů a segregace roztrhal společnost na kusy, místo aby ji sjednotil, oddělil čistého od nečistého, zodpovědného od nezodpovědného, hloupého od moudrého a vytvořil novou třídu přijatelných obětních beránků. Jehla a QR kód se staly hrozivými znaky doby.

Tohle je nebezpečná situace a myslím, že Sheridan má pravdu: konflikt mezi demokracií a technokracií, který se rozvíjel po desetiletí, se nyní před námi jasně rýsuje. Tohle je můj příběh: Vyprávím ho tady už šest měsíců a ve svých textech skoro tři desetiletí. Je postaven na druhu kritiky technologie, kterou Lewis Mumford, Jacques Ellul, Ivan Illich, Neil Postman nebo Vandana Shiva rozvíjejí už desítky let a do níž jsme se hluboce pustili v devadesátých letech, když jsem pracoval v časopise The Ekologist. Je to tvrzení – obava –, že slučování státní moci, moci korporací a rychle se stupňující technologické dominance a kontroly nás doslova žene do Skvělého nového světa (Brave New World) nebo-li GATTACA. Je to příběh technokracie: příběh Stroje.

V roce 2021 se tento příběh propletl s příběhem viru, aby na něm cizopasil, přičemž využil pandemie k urychlení dříve existujícího směru cesty. Zatímco urputně bojujeme o stěžejní problémy doby – bezpečnost vakcíny, nové varianty, ivermectin, rozkazy –, tento metapříběh se stále kolem nás i nad námi odehrává a jeho autoři slibují softwarovou aktualizaci, která restartuje příběh Pokroku pro příští Chytrý svět (Smart world) a všechny nás zachrání před nemocí, a dokonce před smrtí. Více o tom napíšu příště, ve třetí a poslední části této série.

Paul Kingnorth, Írsko 9.12.2021

[1] /René Girard: The Scapegoat. Johns Hopkins University Press 1989.

[2] / Simon, Sheridan, The Plague Story and Other Essays: Re-evaluating the Coronavirus Narrative. 2020.

[3] /Daniel Defoe, Deník morového roku / Klasika epidemické literatury. Nakladatelství NZB 2020.

[4] / Albert Camus, Mor. Hynek (Alois Hynek) 1997.

[5] / Americký film z roku 1995 německého režiséra Wolfganga Petersena.

[6] / Film amerického režiséra Stevena Soderbergha z roku 2011 (USA a Spojené arabské emiráty).

 

Paul Kingsnorth I.: Moment očkování

Ve dnech odhalení.

Toto je první část dvoudílné eseje britského filosofa a ekologa Paul Kignsnortha o viru a stroji; její druhý díl by měl následovat příští týden. Autor v ní rozvíjí myšlenku, že příčinou současné krize, která naší civilizaci „žene proti zdi“, je naše posedlost kontrolou a ovládáním. V této eseji ukazuje, že v rámci současné pandemie se tato posedlost rozvinula do nebezpečných rozměrů, které představují hranici, kterou sám autor odmítá překročit.

Žádná nemoc nikoho neopravňuje k tomu, aby lidi zavíral či diskriminoval a aby nad nimi vykonával kontrolu.

Zdá se, že modernistická metoda plošné „války s nepřítelem“ na komplexitu současného světa nestačí. Možná nás epidemie covidu konfrontuje s tím, že svět už tímto způsobem víc kontrolovat nemůžeme, což by nás mohlo přivést k novému způsobu života, víc vyladěnému na složitost a diverzitu našeho světa; a také k větší trpělivosti, schopnosti se vzájemně domlouvat, pokoře a kreativitě. (Překlad eseje Jiří Zemánek)

Možná je to tím, že jsem Angličan, nebo je to možná mým věkem, nebo je to jen slepý předsudek, ale když se probudím a slyším zprávu, že rakouská vláda internovala celou třetinu populace svého národa jako „nebezpečí pro veřejné zdraví“, přeběhne mi mráz po zádech.

Rakousko, pomyslím si pro sebe. Ó bože.

Dívám se na zpravodajské fotografie ozbrojených, maskovaných, černě oděných policistů, kteří zastavují v ulicích lidi a požadují po nich jejich digitální doklady, a čtu příběhy dalších, kteří byli zatčeni jen pro to, že opustili svůj vlastní dům víc než jednou za den, jak to bylo povoleno, a slyším rakouské politiky, jak monotónním hlasem říkají, že ti, kteří odmítnou přistoupit na injekci, mají být vypovězeni a obviněni, dokud se nepodvolí.

Pak se dívám na rozhovory s „obyčejnými lidmi“, kteří říkají, že si o to „neočkovaní“ koledovali. Někteří z nich prohlašují, že tito nepřátelé lidu by měli být všichni uvězněni. Přinejlepším jsou tito „antivaxxeři“ paranoidní a dezinformovaní. Přinejhorším jsou zlomyslní a měli by být potrestáni.

O několik dní později mě probouzejí další zprávy o Rakousku: od příštího roku bude všem lidem v zemi vnucena státem kovidová vakcína, která převáží jejich právo na to, co určití lidé, kteří v poslední době velmi utichli, nazvali „tělesnou autonomií“.

Pak se podívám přes hranice do Německa. A vidím, že také v Německu politici uvažují internetovat ty, kdo s očkováním váhají, a nedávno se také dohodli, že k očkování přinutí každého občana. Do konce zimy, říká roztomile upřímný německý ministr zdravotnictví, budou Němci ´očkováni, vyléčeni nebo budou mrtví.´ Zjevně žádná čtvrtá možnost neexistuje.

V Německu mají napilno. Nedávno v ulicích postavili ploty, aby na vánočních trzích od sebe oddělili ty špatné nenaočkované od dobrých naočkovaných. Venku! Možná také dají těm dobrým lidem kameny, aby je mohli  vrhat přes ony ploty na neočkované. Když vidím karikatury, jako je ta v úvodu této eseje, která se nedávno objevila v mainstrémových německých novinách, myslím, že taková situace nemusí být až tak vzdálená. Karikaturista na ní ukazuje muže na pohovce, který si koupil střílecí hru, v níž se může bavit zabíjením neočkovaných lidí. Bude, ptá karikaturista, „velký zásah pod vánoční stromek?“1

Hahaha, pomyslím si. Německo. Ploty. Internace. Nucené injekce. Ozbrojená policie. Naskenujte svůj kód. Zabijte neočkované.

Hahaha! Toto všechno sleduji z Irska, ze země, která má nejvyšší míru proočkovanosti v západní Evropě, víc než 94 % dospělé populace. Je zvláštní, že zároveň s nejvyšší proočkovaností máme v západní Evropě nejvyšší míru infekce kovidem. Vláda nebyla schopna tuto skutečnost vysvětlit, ale je to trend, který se v poslední době projevuje také na některých dalších vysoce proočkovaných místech jako je Gibraltar, Izrael nebo Západní Flandry. Vysoká úroveň očkování, zdá se, nekoresponduje s nízkými úrovněmi onemocnění; často je tomu zcela naopak.

Také v jiných částech světa se dějí podivné věci. Například v Africe. Africká populace je největší, nejrychleji rostoucí a materiálně nejchudší populací ze všech kontinentů. Jen málo vlád si může v Africe dovolit dodávat svým lidem drahé firemní vakcíny, na které jsme my na Západě riskantně vsadili osud svých národů. V Africe je naočkováno pouze 6 % zdejší populace a národní zdravotnické systémy na mnoha místech prakticky neexistují. Přesto zdravotnická organizace  WHO označuje tento kontinent za „jednu z oblastí světa, která je nejméně postižena virem“. Ve skutečnosti se ukazuje, že bohatší a „rozvinuté“ části světa trpí pandemií nejhůř.

Zdá se, že nikdo není schopen nic z toho vysvětlit, nicméně to oficiální směr cesty nijak nezměnilo. V Irsku každopádně zůstává scénář stejný. Šest měsíců jsme žili s očkovacím apartheidem, s vyloučením „neočkovaných“ z velké části společnosti, ale nezafungovalo to. Míra infekce se s příchodem zimy prudce zvyšuje – jak to můžete očekávat u respiračního viru. Nedávno nám všem řekli, abychom pracovali z domova, a další lockdown je na pořadu dne.

V hospodách a v nočních klubech byl nedávno vyhlášen půlnoční zákaz vstupu. Je to zvláštní, protože do nich měli po měsíce dovoleno vstupovat pouze očkovaní lidé a opakovaně jsme byli ujišťováni, že očkovaní jsou v bezpečí jsou-li si nablízku.

V otevřené a poctivé společnosti by toto všechno bylo předmětem masivní veřejné diskuse. Byli bychom svědky, jak vědci všech názorů otevřeně diskutují v televizi, v rozhlase i v tisku; na sociálních médiích by byly vysílány názory všeho druhu; novináři by náležitě zkoumali zprávy o úspěšnosti vakcín i o jejich nebezpečích; byl by podnikán seriózní průzkum alternativní léčby; veřejné debaty o rovnováze mezi občanskými svobodami a veřejným zdravím a o tom, co to vůbec „veřejné zdraví“ je. Toho jsme se však nedočkali a ani se toho nedočkáme, protože diskuse, stejně jako nesouhlas, vyšly z módy.

Sdělovací prostředky zde v Irsku nepoložily kritickou otázku nikomu z čelních představitelů po dobu nejméně osmnácti měsíců. Algoritmy společnosti Google pilně pohřbívají nepohodlná data, zatímco kanály sociálních médií, odkud většina lidí přijímá svůj pohled na svět, odstraňují nebo potlačují kritické názory, i když pocházejí od předních virologů nebo redaktorů časopisu British Medical Journal.  Den za dnem, jsem se probouzel a říkal jsem si: co se to děje?

Internace. Povinné léky. Segregace celých částí společnosti. Hromadné vyhazovy. Vynucený bubnový mediální konsensus. Systematická cenzura disentu. Záměrné vytváření atmosféry strachu a podezírání státem i tiskem. Čím by se to dalo ospravedlnit? Možná kombinací strašlivé pandemie, která zabila nebo zmrzačila velké procento nakažených, a existencí bezpečného a spolehlivého léku, který by prokazatelně zabraňoval jejímu šíření. To je samozřejmě to, co se říká, že prý zažíváme.

Toto je ten Narativ.

Ale už teď je jasné, že tento Narativ není pravdivý. Covid-19 je nepříjemná nemoc, která by měla být brána vážně, zejména těmi, kteří jsou vůči ní zvlášť zranitelní. Ale není ani zdaleka tolik nebezpečná – pokud by nějaká taková nemoc vůbec mohla být -, aby to mohlo ospravedlnit vytvoření globálního policejního státu. Pokud jde o vakcíny – no, přiznejme si, že se očkování stalo tématem, o němž prakticky není možné diskutovat s nějakým klidem nebo srozumitelností, alespoň ne na veřejnosti. Tak jako téměř u všech ostatních velkých témat dnes na Západě jsou názory rozděleny podle kmenových linií a filtrovány přes páchnoucí bažinu antisociálních médií, aby se vynořily na světlo monstrózní a mokvající.

Často lidé v hádce to, o čem si myslí, že se hádají, není ve skutečnosti předmětem jejich neshody; tato neshoda je hlubší a často nevyslovená, pokud je vůbec pochopena. Tak je tomu i zde. Rozpory, které se ve společnosti otevřely ohledně covidových vakcín, se ve skutečnosti covidových vakcín vůbec netýkají. Jde o to, co očkování v tomto okamžiku symbolizuje. Co to znamená být „očkovaný“ nebo „neočkovaný“, bezpečný nebo nebezpečný, slušný nebo neslušný, rozumný nebo nezodpovědný, povolný nebo nezávislý: jsou to otázky, co znamená být dobrým členem společnosti, a co vůbec společnost je, to jsou otázky, které vybuchují pod povrchem kultury jako hlubinné nálože.

To ovšem neznamená, že na neshodách, které se odehrávají na povrchu, nezáleží. Záleží. Existuje spousta dobrých důvodů k obavám, co se týče těchto léků a jejich vynucovaného používání. Máme zde novou technologii, která nikdy předtím nebyla použita v takovém měřítku nebo k takovému účelu – k vytvoření série vakcín, které byly podány milionům lidí ještě před dokončením jejich klinických zkoušek. Je to bezprecedentní situace – stejně jako je bezprecedentní očkování proti respiračnímu viru uprostřed pandemie, před nímž někteří lidé se seriózními zkušenostmi varují, že může tuto situaci spíš zhoršit, než ji ukončit.

Společnosti, které tyto věci vyrábějí, dosahují stejně bezprecedentních hodinových zisků, a jejich dlouhá historie nepoctivosti a zastíracích manévrů – plus skutečnost, že jsou právně imunní vůči jakékoli odpovědnosti za problémy, které vyplývají z těchto vakcín – nedovoluje brát jejich záruky bezpečnosti vážně. A když jsme svědky aktivní státní/mediální kampaně proti včasné léčbě nemoci – což je přesný opak toho, co se každý lékař učí na lékařské fakultě – spolu s odmítáním hlásit jakékoliv narůstající důkazy o krátkodobých vedlejších účincích očkování těmito vakcínami, mělo by být zřejmé, že se děje něco, co nelze vysvětlit příběhem, který si vyprávíme.

Ze všech těchto a dalších důvodů, jsem se nenechal očkovat proti covidu a ani to nemám v plánu. Předpokládám, že čtenáři této eseje by se mnou dokázali polemizovat o mém rozhodnutí, kdyby chtěli, a domnívám se, že bych se dokázal bránit. Mohli bychom po sobě navzájem házet recenzovanými studiemi, kterým ve skutečnosti nerozumíme, a všechny by se minuly cílem, protože vakcína není to hlavní. Jde o to, co vakcína symbolizuje – a k čemu se používá.

Jsem spisovatel. Vím, jak vytvářet příběhy. Vím, co je dělá úspěšnými nebo nezdařenými, a mám čich na to, když příběh nedrží pohromadě. Příběh covidu je přesně takovýto příběh. Nepasuje dohromady, dokonce ani podle svých vlastních podmínek. Něco je v něm chybné. Vnější příběh neodráží to, co se nachází pod ním. A to, co leží pod ním je to, co mě nyní zajímá.

Žijeme v apokalyptické době, v původním smyslu řeckého slova apokalypsis, tj. odhalení. To, co se děje na povrchu, odhaluje to, co vždy leželo pod ním, ale co je v normálních časech našemu pohledu skryto. Veškerá činost se nyní odehrává v podsvětí. Pod argumenty o tom, zda si vzít či si nevzít vakcínu, která může, nebo nemusí bezpečně účinkovat klouže cosi staršího, hlubšího, pomalejšího: něco, co je spojeno se vším časem na světě. Nějaký velký duch, jehož funkcí je využít tyto roztříštěné časy, aby nám všem odhalil to, co potřebujeme uvidět: věci, které jsou nám od počátku moderního světa skryté.

Covid je odhalení. Leželo v obnažených trhlinách sociální struktury, které tu byly vždy, ale v oněch lepších časech mohly být přehlíženy. Odhalil nám shodu dědictví historických médií a moci Silicon Valley řídit a kontrolovat veřejnou konverzaci. Potvrdil nám prohnanou prolhanost politických vůdců a jejich konečnou poslušnost vůči korporátní moci. Ukázal nám, že „Věda“ pracuje pro zkompromitovanou ideologii, kterou se sama stává.

Ale nejvíc ze všeho nám odhalil autoritářské sklony, které jsou ukryty v tolika lidech a které se vždy objevují v hrozných úzkostlivých časech. Jen za poslední měsíc jsem sledoval, jak mediální komentátoři vyzývají k cenzuře svých politických oponentů, jak profesoři filozofie ospravedlňují masovou internaci a jak lobbistické skupiny za lidská práva mlčí o „očkovacích pasech“. Sledoval jsem, jak se velká část politické levice otevřeně mění v autoritářské hnutí, jímž pravděpodobně vždy byla, a nespočet ,liberálů‘, kteří vedou kampaň proti svobodě.

S tím, jak byla jedna svoboda za druhou lidem odebírána, jsem pozoroval intelektuála za intelektuálem, jak to všechno ospravedlňují. Připomnělo mi to, co jsem vždycky věděl: chytrost  nemá žádný vztah k moudrosti.

Během posledních dvou let jsem se dozvěděl o lidské povaze víc než za předchozích sedmačtyřicet let. Taky jsem se dozvěděl pár věcí o sobě samém a ani jednu z nich nemám nijak zvlášť rád. Všiml jsem si svého trvalého pokušení stát se zaujatým: soudit a odsuzovat ty, kdo stojí na druhé straně otázky – ty ovce, ty zlomyslné nepřátele Pravdy. Všiml jsem si své tendence vyhledávat pouze zdroje informací, které potvrzují mé přesvědčení. Odhalení není nikdy příjemné. Avšak ze všeho nejvíc mi covidová apokalypsa odhalila, že když se lidé bojí, dají se snadno ovládat.

Kontrola: to je příběh této doby. Po celém světě jsme svědky bezprecedentního nároku na kontrolu prosazovanou silami státu v alianci se silami korporátního kapitálu nad vaším i mým životem. To všechno směřuje k odhalenému symbolu naší doby: QR kódu s podporou chytrých telefonů, který se s děsivou rychlostí a téměř potichu stal novým pasem k plnému lidskému životu. Jako vždy naše nástroje zautočily proti nám. Další odhalení: nikdy to nebyly naše nástroje. My jsme byli jejich.

Mezi obrovskou spoustou sporných faktů, které se točí kolem tohoto viru jako mumlání špačků, zatemňujích oblohu a zamlžujících mysl, jeden vyniká. Je to jediný fakt, který vytváří díru ve tvaru katedrály ve strategii, kterou v současnosti provádějí vlády a která nabízí pohled do krypty.

Je to fakt, že tyto vakcíny, bez ohledu na jejich účinnost v jiných oblastech, nebrání přenosu viru.

Tento jediný fakt – který je již dlouho znám, ale o němž se téměř nemluví – rozbíjí argumenty pro očkovací pasy, segregaci, lockdowny „neočkovaných“ a podobná opatření. I když věříte (nebo to předstíráte), že je tento virus dostatečně nebezpečný pro ospravedlnění radikálně nových forem autoritářství, které se ve spojitosti s ním vynořily – což já se rozhodně nedomnívám –, tyto formy opatření stejně selžou, pokud virus budou moci šířit jak očkovaní, tak neočkovaní; což jak víme mohou.

Jaké tedy může být ospravedlnění pro systém technologické kontroly a monitorování, který se v posledním roce kolem nás objevil s podivnou rychlostí a hladkostí? A co by mohlo vysvětlit ten podivně podobný jazyk, jímž vlády světa vysvětlují a ospravedlňují tento systém, který tolik lidí přijalo podobným způsobem s podobnými technologiemi v podobných časových rámcích? To, že „neočkovaní“ jsou pro společnost nebezpeční a že „očkovaní“ musí být před nimi chráněni, je výmluva. Ale jak to můžeme pozorovat zde v Irsku, ta výmluva je neopodstatněná.

Pokud bychom fungovali, jak sami předstíráme, na základě rozumu – pokud bychom skutečně „následovali vědu“ – pak bychom tyto systémy v tomto stádiu demontovali. Místo toho se do nich čím dál hlouběji posouváme. Jsme naháněni do budoucnosti, ve které skenování kódu, prokazující, že jste bezpečný a poslušný člen společnosti, bude trvalým rysem života, stejně nezpochybnitelným jako kreditní karty a řidičské průkazy.

Směřujeme k vynucenému povinnému očkování celé populace – včetně dětí – a k trestům odnětí svobody pro ty, kteří to odmítnou. Do konce zimy bychom mohli žít ve světě, v němž stát převzal plnou kontrolu nad našimi těly, a naší jedinou šancí, jak zůstat aktivními členy společnosti, je podrobit se každé jeho instrukci a souhlasit s trvalým digitálním monitorováním, které prokáže naše dodržování.

Před osmnácti měsíci by každý, kdo by tvrdil, že tohle bude směr cesty, až virus dorazí do města, byl odmítnut jako paranoidní fanoušek Davida Ickeho. Ale za těch osmnáct měsíců jsme se hladce posunuli z „dvou týdnů na zploštění křivky“ k „povinné injekci, abychom se vyhnuli vězení“. Normalizovali jsme to a přijali. Na nic jsme se neptali. Ti, kdo nesouhlasili, byli cenzurováni, umlčováni, šikanováni a zneužíváni.

Už když jsem psal tuto esej, situace v Německu a Rakousku byly zastíněny zprávami od našich protinožců. Tento víkend začala australská armáda přesouvat kovidem nakažené lidi do státem řízených táborů. Části severních teritorií Austrálie vstoupily do „tvrdého lockdownu“, v němž nikdo nemůže opustit svůj dům ze žádného důvodu s výjimkou naléhavého lékařského ošetření. Ti, kteří se virem nakazili nebo prostě byli v kontaktu s někým, kdo virus měl, budou nyní násilně vojáky „převedeni“ do vládou řízeného tábora, kde budou drženi, dokud stát nevyhlásí, že jsou dostatečně bezpeční, aby mohli být propuštěni.

Tato „povinná karanténní zařízení pod dohledem“ se v posledním roce používala ke karanténě příchozích cestujících. Nyní jsou používána k „zadržování“ australských občanů. Další se budují pro budoucí využití. Můžete sledovat, jak vláda toto opatření vyhlásila zde. Můžete vidět dalšího australského politika, jak se vyjadřuje k „neočkovaným“ a k tomu, co by jim rád udělal zde. Jestli po tomhle nejste plni neblahých předtuch, pak nevím, co vám mám říct. Můj vlastní pocit neblahé předtuchy se každým dnem prohlubuje.

Nejsem zdaleka jediný, kdo může vidět, co se pod povrchem, dole v těch hlubinách, vynořuje. Vyprávění nedrží pohromadě, příběh nemá pevnou podobu, ale přesto dělá svou práci. Je využíván k vyvolávání a ospravedlňování bezprecedentní autoritářské technokracie, která nás všechny obklopuje bez souhlasu, bez diskuze a bez práva na výjimku.  Za krátké, ale historické dva roky, je tohle to, čím jsme se stali. My na Západě, kteří jsme strávili desetiletí, ne-li staletí poučováním zbytku světa o „svobodě“ a někdy se je pokoušeli bombardovat, aby ji přijali. My, kteří jsme vynalezli věc zvanou „liberalismus“; my, kteří ji nyní pohřbíváme. Netrvalo to dlouho, aby se naše slova odhalila jako prázdná, že?

Téměř před deseti lety jsem napsal esej s názvem „Moment čárového kódu“. Zařadil jsem ho do své knihy Konfese zotavujícího se environmentalisty, ale můžete si ho přečíst také v původní verzi ve třech částech zde, zde a zde. Pojednává o neodbytném postupu vtíravých rušivých technologií a jeho otázka zněla: kde pro ně vyznačíme svou hranici? Snažil jsem se sám pro sebe najít odpověď na tuto otázku, která mě po celé roky trápila. V jakém okamžiku se stává směr pohybu Stroje tak zřejmým, tak nesnesitelným, tak děsivým, že se mu už nemůžete dál podvolovat? Co je tímto bodem zlomu? Pro některé lidi to byly chytré telefony. Pro jiné to mohla být sociální média. V těchto dnech si myslím, že opravdu chytří lidé vystoupili z kolotoče vytáčených modemů pro telefonické připojení a tiše odešli do lesů.

Napsat tuto esej bylo ve srovnání s oním prvním esejem snadné. Před deseti lety jsem se zachvěl při pohledu na novou technologii Googlu Glass, která při zpětném pohledu byla raným pokusem o prototyp Metaversum, a napsal jsem o tom, čeho by mohla být předzvěstí. Ukázalo se, že je tucetkrát snazší psát o budoucnosti technologické kontroly, která může být za rohem než psát o tom, jak se bezprostředně projevuje kolem vás.

Ale právě to je to, co se dnes děje. V posledních šesti měsících píšu o evoluci obrovské sítě technologické kontroly, kterou nazývám Stroj: odkud pochází, co je to za sílu, jak ji manifestujeme v naší kultuře i v našich individuálních životech. Během několika následujících měsíců jsem měl v plánu psát o tom, jak se tato kontrola projevuje tady a teď, v naší politice, ve společnosti a kultuře. Stále to budu dělat, ale zjišťuji, že události mě předběhly. Než tyto eseje dopíšu, budeme žít v úplně jiném světě, než ve kterém jsme žili, když jsem s jejich psaním začínal. Ale my už v něm vlastně jsme.

Covidová pandemie se ukázala jako dokonale řízený experiment pro spuštění další fáze evoluce Stroje. Toto je chybějící kousek skládačky, bez kterého nemůže být zbytek rozluštěn. Vyprávění nedává smysl, dokud nepochopíme, že sledujeme novou radikální formu technoautoritářství, která se odehrává přímo před našima očima. Není to náhoda (nehoda) a není to dočasné. V Evropské unii jsou očkovací průkazy s podporou chytrých telefonů na programu nejméně od roku 2018. Celý scénář pandemie se odehrál jako válečná hra necelý rok před tím, než k ní skutečně došlo. Technologie byla připravena a utažení začarovaného kruhu se dlouho očekávalo. Vše, co bylo k tomu potřebné, byla spouštěcí událost. Jak jsem napsal ve své poslední eseji, budoucnost v hroutící se společnosti je kombinací zhroucení a potlačení. Tak to začíná.

Není potřeba žádná „konspirační teorie“ pro to, aby to byla pravda. To neznamená, že virus není skutečný, nebo že Bill Gates vám chce vstříknout mikročipy (no, mohl by, ale to je na samostatný rozhovor …) Žádná skrytá klika lidí nemusí mít vše pod kontrolou. Lidé, kteří mají vše pod kontrolou – nebo alespoň ti, kdo o to usilují – jsou všem na očích, a to už léta, ale většina z nás si toho buďto nevšimne, nebo je to prostě nezajímá. Jsme příliš zaneprázdněni hraním si s hračkami, které pro nás tito lidé vyrábějí.

Vidíme, že Stroj dělá to, co dělal vždycky; to je to, co jsem za posledních šest měsíců v jeho historii vysledoval. Využívá událostí k upevnění své dominance. Kolonizuje naše společnosti, naše těla i naše mysli. Nahrazuje přírodu technologií a kulturu komercí. Činí nás součástmi svého operačního matrixu a využívá náš strach, aby ospravedlnil své utahující se sevření. Když se bojíme, vítáme kontrolu, vítáme autoritářství, vítáme silné vůdce, kteří NÁS zachrání tím, že JE vyloučí. Dobrovolně se vzdáváme svobody kvůli bezpečnosti, ale nedostaneme ani jedno z toho.

Náš strach nás vede za ruku k příští etapě naší dlouhé cesty, která nás vzdaluje od Země a vede do umělého světa; pryč od lidské svobody do úskočné digitální sítě. Možná si myslíte, že to zní přehnaně. Dokonce hystericky. Jen před pár měsíci bych možná souhlasil. Před rokem téměř určitě. Ale před rokem jsem neviděl to, co vidím teď. Neviděl jsem pasy chytrých telefonů, QR skenery, poddajnou veřejnou shodu, záměrné vyvolávání strachu a nenávisti politickými vůdci.

Neviděl jsem příkazy k povinnému očkování. Neviděl jsem tábory pro neočkované.

Příští týden napíšu víc o tom, co vidím, že se děje a kam to směřuje. Ale prozatím stačí říct, že můj osobní okamžik očkování nastal. Tam, kde jsem kdysi váhal, jsem dnes pevně rozhodnut. I kdybych měl být přesvědčen, že tyto vakcíny fungují bezpečně, nikdy bych si nemohl vyzvednout očkovací pas a podvolit se technologické segregaci společnosti. Nikdy bych nemohl naskenovat svůj kód, aniž bych se přitom nezachvěl. Nemůžu se na tom podílet.

Všichni máme bod zlomu a všichni bychom si ho měli uvědomit, protože to je prostředek, jímž na nás naše lidská intuice křičí, že něco není v pořádku. Toto je můj bod zlomu. Nemůžu víc souhlasit s tím, co se děje. Nemůžu potvrzovat to, co se objevuje. Budu se vůči tomu bránit. Zaujmu své stanovisko.

To, co bylo zajímavé na několika posledních dnech, kdy jsem zápasil s tím, jak se zde vyjádřit, bylo to, že do ulic vyšlo obrovské množství lidí, aby řekli totéž: dost. S tím, jak roste tlak, začínají exploze. Po rozsáhlých stávkách a protestech v USA v posledních týdnech začaly po celé Evropě vycházet do ulic stovky tisíc lidí, aby se postavily proti obklíčení techniem. Jen málo z těchto rozsáhlých demonstrací bylo zaznamenáno v mainstrémových médiích: další z těch skutečností, které – kdyby svět byl tím, za co se vydává – by rozezněly poplašné zvony, ale v době Spektáklu jsme si na ně prostě zvykli.

Ale tam venku se něco děje. Je to, jako by Moment vakcíny byl nějakým druhem myšlenkového pochodu, který se vznáší vzduchem a usazuje se najednou na milionech z nás jako jemný déšť. Nebo je to možná tím, že se náhle rozplynula mlha. Možná, že stále víc lidí začíná chápat, že to, co se nyní děje, je Rubikon naší doby. Po tomhle už nic nebude jako dřív a ani to tak nehodlá být. Pokud nechceme, aby budoucnost vypadala jako QR kód, mihotající se po lidské tváři navždy, budeme s tím muset něco udělat.

Štatistika a odcudzenie

Brigitte Hilmer

Pandémia sa ukazuje ako globálna udalosť so závažným dosahom, ktorá odkrýva naše vzťahy k sebe navzájom a ku svetu. Ak sa pokúsime túto udalosť pochopiť, posúdiť jej priebeh a rozmery, vysvetlenie sa ihneď rozdelí na rôzne uhly pohľadu.

Existujú podmienky, bez ktorých by sa vírus neobjavil, nemohol by sa tak rýchlo rozšíriť, reakcie na neho by nemali taký charakter, aký majú, dôsledky týchto reakcií by neboli také zásadné. Objavenie sa vírusu a jeho rozšírenie vyzýva na objasnenie otázok, ako je prenos vírusu so zvieraťa na človeka, nebezpečnosť kombinácie infekčnosti a novoty vírusu, náš vzťah k divým a úžitkovým zvieratám, rázne konanie alebo zlyhania vlád, určité priority vo verejnej správe a zdravotníckom priemysle. Na druhej strane v pandémii a protiopatreniach môžeme objaviť aj zmysel, pretože pandémia preveruje náš spôsob života a ukazuje jeho slabiny, v rôznych situáciách nás privádza k pokoju a zamysleniu, konfrontuje nás s našou pominuteľnosťou. Ďalej vyvádza z latencie akcieschopnosť štátov a ich mocenskú štruktúru, dáva zreteľnú podobu spoločenským a globálnym nerovnostiam, podnecuje k solidárnemu správaniu a konaniu, osvetľuje netušené možnosti zmien a akoby v neskutočných obrazoch nám ukázala výhody radikálnej dekarbonizácie. Pandémia ako historická udalosť je východiskovým bodom pre sled konaní a udalostí, ktoré sa môžu ukázať ako osudné, alebo i ako prekvapivo užitočné.

Opatrenia sociálneho odstupu a redukcie kritických možností kontaktu hneď spočiatku presvedčili väčšinu ľudí v Európe, ale i napríklad na Taiwane alebo v Senegale, takže mohli byť úspešne zavedené. Ich značný úžitok sa stal merateľný. Viditeľné je i to, že iba slobodný spoločenský poriadok môže rátať s takou slobodnou spoluprácou občianok a občanov, ktorá je celkovo postavená na dôvere v opatrenia úradov. Ochrana zdravia a života pred ohrozeniami, proti ktorým sa jednotlivec individuálnym konaním nedokáže ochrániť, sú i pre liberálnych anarchistov klasickou úlohou minimálneho štátu, priam odôvodňujú jeho existenciu. Štát, ktorý presadzuje ochranu pred nákazou nielenže nie je tyranský, ale navyše sa ukazuje, že tyranské štáty a extrémne pravicové ekonomicky liberálne vlády vôbec toho nie sú schopné, pretože nedokážu sformulovať jasnú líniu a nikto ich nepočúva. Kto u nás kritizuje tlak na prispôsobenie sa vynucovaný politikou núdzového stavu alebo výnimočnou situáciou, primárne nemá dočinenia s vládou, ale s väčšinou obyvateľstva. S pretrvávajúcimi opatreniami bude záťaž isto badateľnejšia a bude silnieť požiadavka na vysvetľovanie. Vzhľadom na názor, že skutočne len vyvarovanie sa infikovaniu dokáže zastaviť exponenciálne vyčíňanie pandémie, vraciame sa späť k pôvodne ohlásenému účelu opatrení, totiž k odkladu. Čo sa však odloží, čaká človeka naďalej. Vírus nezmizol alebo nezdomácnel a medicínske zvládnutie vírusu vo veľkom štýle nie je isté.

Performatívny rozpor

Nevôľa k syndrómu pandémie, ktorý zahŕňa nie len vírus a ním vyvolané ochorenia, ale i krehkosť nášho spôsobu života a súbor opatrení, ktorými sa na to reaguje v globálnom meradle má však ešte iné a možno hlbšie dôvody. S koronavírusom Sars-2 sa zintenzívňuje vývin, ktorý sa v technicky vyspelých krajinách už dávno začal v ich medicíne, vzdelávaní, verejných službách a vedomostnej základni. Technický prístup nespočíva len v používaní rôznych prístrojov a schopnosti ďalej ich vyvíjať, ale i v spôsobe nazerania na problémy sveta, prípadne akým sa človeku predkladajú, a ako sa potom tieto problémy riešia. Forma rozpoznávania a riešenia problémov, ktorá sa dnes rozšírila, je zjednodušene vyjadrené taká, že konkrétne skúsenosti sa prostredníctvom štatistiky buď ponechajú alebo zavrhnú, preformujú a nakoniec úplne znehodnotia a nahradia. Vyradia sa ako subjektívne, a tak sú zbavené jazyka, ktorý by mohol vytvárať spojenie k praktikám, akými sa získavajú poznatky. Odborná znalosť, ako i konkrétne, sociálne a individuálne skúsenosti nachádzajú neistý azyl len v chránenom priestore literárneho alebo filmového rozprávania, v rozprávaní príbehov, triviálnych psychologických nálezoch alebo subkultúrach, ktorým je zasa osudná ich izolácia od sféry vedeckého bádania. Juridifikácia, trvanie na práve na slobodu, stáva sa posledným útočiskom skúsenosti, bez ktorej by akékoľvek ďalšie pravdivé spojenie so svetom bolo neplatné.

Chápanie vedy, ktoré sa obmedzuje na vytyčovanie hraníc vedeckému pohľadu ohľadom našich základných práv, spečaťuje stav, v ktorom sa síce pozeráme oboma očami, ale tieto dva obrazy už viac nedokážeme spojiť do uceleného obrazu sveta. To vedie k performatívnemu rozporu, keď sa na jednej strane rizikovým skupinám odporúča, aby sa o seba postarali, pokiaľ sme v oblasti politiky a už nie vedy, ale na druhej strane sa pojem riziková skupina používa nekriticky, keď k nemu prichádzame iba prostredníctvom štatistík. Tieto štatistiky nie sú spočiatku ničím iným než matematicky štylizovanými momentálnymi snímkami neukončenej pandémie. Možno je nevyhnutné oddeliť rôzne typy platnosti a normatívne nároky, ale potom by sme mali presnejšie vedieť, ako ich vytvárame a čo s nimi robíme. Ďalej sa preto nezúčastním diskusie medzi čitateľkami a čitateľmi novín o náhodne vyberaných štatistikách, ktorých interpretácia si v skutočnosti vyžaduje odborné znalosti. Ide mi o zásadnejší problém.

Nadzmyslový svet štatistiky

Vyradením konkrétnych skúseností sa získa na prvý pohľad zjavne lepšia vedecká hodnota príslušných tvrdení. Nedá sa vysporiadať s opatreniami, ktoré proti pandémii prijali takmer všetky štáty na tejto planéte tak, že ich prisúdime represii, autoritárskym štruktúram alebo netvorivej záľube mať všetko vopred naplánované. Kto argumentuje uvedeným spôsobom, rozmýšľa (alebo práve nerozmýšľa) ako indický vládca, ktorý podľa arabskej legendy umožnil vynálezcovi šachovej hry, brahmanovi, splniť želanie, ktoré považoval za neškodné. Brahman si prial pšeničné zrná na šachovnicovej doske, jedno na prvom štvorci, dve na druhom, štyri na treťom, osem na štvrtom atď. To síce neznie príliš veľa, ale matematici neopatrného vládcu museli dospieť k záveru, že výsledný súčet je viac než 18 triliónov zŕn, čo by bolo viac než tisícnásobok súčasnej celosvetovej úrody pšenice. Ak, aby sme sa vrátili k pandémii, po dvoch týždňoch zistíme, že počet infekcií v nejakej oblasti sa každé dva alebo tri dni zdvojnásobuje, môžeme vypočítať, koľko ľudí bude infekciou postihnutých v najbližšej dobe a k akému závratnému počtu úmrtí dôjde, i keď veľká väčšina infekciu prežije a v určitom okamihu neskôr dôjde k nasýteniu vírusom, čo znižuje pravdepodobnosť infekcie. Čísla, ktoré sú výsledkom takzvaného exponenciálneho rastu, sú mimo našu predstavivosť, ale nie výpočtové schopnosti, ktoré mali už indickí matematici v arabskej legende. Proti výpočtu nepomáha hovoriť, že ľudia sú niečo iné než stádovité zvieratá alebo pšeničné zrná. Toto zobrazenie reality sa dá spresniť a vyhľadať faktory, ktoré obmedzujú jej platnosť pre predpovede, a pritom ostane dostatok priestoru na improvizáciu a procesy učenia. Avšak kritizovať matematickú autoritu tohto zobrazenia a vyjednávať s ňou ako s rodičmi alebo policajtmi alebo vládou nie je možné. Problémom štatistiky nie je, ako mnohí veria, že sa dá falšovať a manipulovať. Problémom je naopak moc, ktorú má, ak sa s ňou pracuje korektne a náležite interpretuje.

Dnešná veda vyvinula kompletné možnosti, aby čo najlepšie využila poznatky, ktoré ľudia majú o nadzmyslovom svete čísel. Žiadne tradície, záujmy, pocity a intuícia, ale opakovateľné experimenty, zrozumiteľné modelovanie a objektívne dátové rady sú tým, z čoho vyplývajú vedecké výsledky, na základe ktorých sú možné obhájiteľné prognózy a primerane spoľahlivé riadenie. Za úplné nahradenie fyzického kontaktu a subjektívnej skúsenosti je však potrebné zaplatiť značnú cenu. V konečnom dôsledku to znamená zmarenie sebaúcty a sily úsudku a konania konkrétnych ľudí, pre ktorých sa veda robí. Dilema, že je potrebné zvoliť si medzi presvedčivými dôkazmi štatistických výkazov a dôkazmi neoprávnenej osobnej skúsenosti, núti tých, ktorí sú tomu vystavení, do nesúrodého vnímania a rozštiepenia myslenia. Vážne chorí ľudia poznajú požiadavku riadiť sa štatistikou, ktorá kvantifikuje ich vlastné šance na uzdravenie, ale zároveň odpoveď na otázku, kde je moje vlastné miesto v tejto štatistike, sa skrýva za rúškom nevedomosti. Osvietená medicína to kompenzuje získaním súhlasu pacientov a poskytuje, a zároveň im ukladá konečné pocitové rozhodnutie pri výbere liečby. Týmto sú uspokojené ich základné, respektíve pacientske práva. Podobná požiadavka je teraz v univerzálnom meradle kladená na celé populácie. Hoci moja šanca na infikovanie je zanedbateľne malá, som vyzývaný, aby som sa podieľal na spojenom štatistickom a altruistickom umeleckom diele, ktoré v najlepšom prípade ide skutočne ruka v ruke so skutočnosťou, že miera infekcie akoby kúzlom klesá a menej ľudí je chorých.

Zmätený neporiadok

Je zrejmé, že dosť ľudí (aspoň u nás) si toto myslenie osvojilo do takej miery, že sú pripravení zaujať stanovisko k štatistike. Utilitarizmus vyššieho rádu orientovaný na používanie pravidiel a zákonov vedie ľudí k tomu, aby v prípade núdze uprednostňovali rýchle a usporiadané dodržiavanie pokynov pred zdĺhavým skúmaním a vyjednávaním o ich obsahu. Okrem toho je tu fascinácia novým typom vedeckej komunikácie, ktorá využíva príležitosti predstaviť mnohým ľuďom matematický ezoterický spôsob myslenia. Rozhlasové podcasty nemeckých virológov a epidemiológov to pôsobivo dokázali. Mexickému štátnemu tajomníkovi pre zdravie Hugovi Lópezovi Gatellovi na jednej z prvých vládnych tlačových konferencií o tejto téme položili otázku, či jeho vláda vo všetkých tých krivkách a diagramoch nezatajuje informácie verejnosti. Jeho odpoveď bola, že je nadšený záujmom o tieto údaje, že čas tlačovej konferencie je obmedzený, ale rád ostane a ďalej to vysvetlí. Tak sa udalosť zmenila na doučovaciu hodinu štatistiky pre zástupcov tlače.

Vedecké modely a opatrenia vlád zaujímajú imaginárny priestor, v ktorom je možné problémy vyriešiť pomocou výskumu a rozhodovania za účasti dotknutých osôb alebo ich legitímnych zástupcov. Vedľa toho však na seba upozorňuje realita, v ktorej je potrebné s týmito riešeniami zasa žiť. Zo štatistického hľadiska sú tieto skúsenosti subjektívne – sú to jednotlivé prípady, z ktorých sa nedá nič naučiť. Niektorí jednoducho nepoznajú nikoho, kto túto chorobu má a začnú pochybovať o svojej realite. Rovnako pozoruhodný je i ďalší jav – poznáte dosť ľudí, ktorí sú chorí, niekedy veľmi skoro, ale nenápadne, a zaujíma vás, akú úlohu v skutočnosti zohrávajú v štatistike, ktorá svoje údaje získava z počtu prípadov v nemocniciach a z testovania. Ak sa niekto nedostal do centra pozornosti inštitúcií, v žiadnom prípade si nemôže byť istý, že v každodennom živote si prešiel ochorením a je voči nemu medzičasom imúnny, aj keď za to hovoria všetky indície. Veda prechádza do toho, čo Foucault nazval humánno-vedeckým diskurzom. Už viac nemáme dočinenia s omylným a korektúram nakloneným výskumom v pohybe, ani s obohatenou životnou skúsenosťou, ale často s vyzrážanými čiastočkami skeptickej ideológie, ktorá určuje názorový horizont čitateľov novín a konzumentov televízie a internetu. V tomto svete prevláda dojem, že veda, ktorej hĺbka vedomostí a ochota učiť sa v globálnej komunikácii práve v tejto pandémii je nebývalá, ponúka obraz zmäteného neporiadku, v ktorom sú veľkou rýchlosťou nahrádzané navzájom protichodné, a teda nepodložené tvrdenia o údajných faktoch. Tento skepticizmus ešte zároveň, často bez ďalších okolkov a nekonzekventne, využíva časti pochybnej vedy, ako sa mu to práve hodí.

Ešte menšiu šancu presadiť sa v porovnaní s dostupnými štatistikami a ich komunikačnou istotou a populárnymi pochybnosťami má individuálna skúsenosť pokiaľ ide o liečenie choroby. V temnote neznalosti o aktuálnej situácii sa ľudia uchyľujú k domácej a často i komplementárnej lekárskej starostlivosti, ktorá môže skoncovať s hrôzou v skoršom štádiu, pretože v tomto prípade je lekárska skúsenosť podľa okolností všeobecnejšia a prítomná skôr než štúdie, ktoré ju môžu potvrdiť, a než znalosť kauzálnych vzťahov. Tvárou v tvár takýmto prípadom si človek kladie otázku, aký druh skreslenia je vlastne základom údajov, ktoré zobrazujú iba tých, ktorí si nevedia pomôcť inak než hľadať svoje uzdravenie príliš neskoro a v rámci možností liečby v klasických nemocniciach. Mnohým sa tam dá pomôcť, iní sa však stávajú obeťami bezmocnej a schematickej starostlivosti, ktorá sa dá korigovať iba postupne pomocou štúdií.

Pre budúce spolužitie s vírusom vyvstáva otázka, aké možnosti konania by sa otvorili, ak by v posledných desaťročiach do veľkej miery nebolo zamedzené preberaniu skúseností od súkromných lekárov a ich  pacientov, ktoré nie sú vopred schematizované vo forme štúdií, do oblasti renomovaného výskumu. Je možné si predstaviť, ako by vyzerala rozhodovacia základňa politiky, keby zverejnený a politicky uznávaný výskum vedel povedať viac o tom, čo domáci a praktickí lekári v oblasti pokročilej doplnkovej medicíny robia predtým, než sa pacienti objavia v nemocnici alebo v zdravotníckych ambulanciách, či keď sa tam dokonca ani nemusia objaviť. Vedľajším dôsledkom takejto formulácie skutočnosti bolo spočiatku niekedy až do očí bijúce nesprávne posúdenie odolnosti a manévrovacieho priestoru v krajinách Juhu, najmä v Indii a Afrike, ktorých rozmanitosť sa ignoruje rovnako ako výhody pragmatickejších foriem získavania znalostí.

Poučenie z pandémie

Pri pandémii platí pre mnohých, ktorí inak nie sú v centre spoločenskej pozornosti, že popri ženách a malých deťoch, migrujúcich pracovníkoch a zamestnancoch bitúnkov, môžu vírus šíriť rovnako ako účastníci konferencií, návštevníci klubov, svadobní hostia alebo obchodní cestujúci. Pokiaľ ide o účasť na šírení infekcie, vírus spočiatku pôsobí rovnostársky, i keď nezasiahne všetkých rovnako tvrdo. Vírus je materialista, ktorý nás nepohodlným, ale poučným spôsobom konfrontuje so základnými podmienkami inkarnovanej existencie, v ktorej nikto neprevyšuje druhého, aj keď by niektorí chceli dokazovať svoju individualitu uplatňovaním výnimky z povinnosti nosenia rúška. Ale vírus nie je ani redukcionalista. O tom, že vírus žije, mutuje a je v neustálom pohybe, virologický výskum nemusí byť poúčaný. Jeho každodennou praxou je pozorovať uvedené zmeny. Ľudská konfrontácia s vírusom je rovnako živá ako vírus samotný. Pozornosť venovaná spôsobom života, praktikám a znalostiam, pokiaľ ide o zvládnutie choroby, je však ešte stále rozložená nerovnomerne, a táto nerovnosť sa dokonca ešte zhoršuje.

Štatisticky riadené systémy sa učia rýchlym tempom a môžu zdanlivo ľubovoľne vylepšovať svoj spôsob pozorovania, ale darí sa im za podmienok, ktoré nedokážu pochopiť. V oblasti neznámeho nie sú len nositelia vírusov, ale i odvaha, skúsenosti a nezávislosť jednajúcich a trpiacich ľudí, ktorí kompenzujú neodstrániteľne nepresné a systematicky nesprávne vyhodnocovanie týmito systémami, a to nielen až vtedy, keď je to zobrazené a potvrdené v dátových radoch a pokynoch (alebo v politických protestoch), ale v pravý čas, keď si to vyžaduje situácia a dovoľujú skúsenosti. Toto si zaslúži náležité pozorovanie, ochranu a šírenie ďalej. Takúto požiadavku nemožno zúžiť na požiadavku na základné práva a slobody. Táto náležitosť zahŕňa prácu so štatistikami, pri ktorej tieto objasňujú to, čo chceme vedieť bez toho, aby sa poznanie obmedzovalo iba na to, čo je štatisticky merateľné alebo aby sa predbežné výsledky zneužívali na ovládanie a vylučovanie. Aj toto je poučenie, ktoré sa dá vyvodiť z pandémie.

 

Brigitte Hilmer

Vyučuje filozofiu ako mimoriadna profesorka na univerzite v Bazileji. Vyučovala na univerzitách v Zürichu, St. Gallene, Lipsku, Postupime, Freiburgu i. Ue., ETH Zürich a na Slobodnej univerzite v Berlíne. Zameriava sa na klasickú nemeckú filozofiu, romantickú prírodnú filozofiu a fenomenológiu, vo filozofických úvahách na objasnenie pojmov, na umenie, náboženstvo a právo.

Vyšlo v das Goetheanum č. 42, 16. októbra 2020
Preložil: Martin Bobko

Koronavírus II. Hlediska a perspektivy – Georg Soldner

Nový druh koronaviru SARS-CoV-2 se celosvětově šíří a vede k dosud nepoznaným důsledkům a omezením veřejného života i občanských práv. Příznaky často mírně probíhající infekce se týkají zejména dýchacích cest a oběhového systému. Vedle obecných příznaků jako horečka, bolesti svalstva a únava mohou být těžce zasaženy plíce coby orgán středního, rytmického člověka, pokud do nich onemocnění pronikne. Vztahem viru SARS-CoV-2 k receptoru ACE2 tak mohou nastat kardiovaskulární poruchy regulace, což se může výrazněji týkat například pacientů s vysokým tlakem, kteří často berou léky na snížení tlaku (např. inhibitory ACE).

Viry a jiné patogeny vedou většinou ke zjevnému onemocnění teprve tehdy, když existuje odpovídající dispozice, protože ne u každého člověka to po infikování vyvolá příznaky nemoci a pokud ano, pak ve velice rozdílné míře. Tak odhady úmrtnosti kolísají (počítáno pro  všechny věkové skupiny dohromady) u COVID-19 mezi 0,25–3 %,[1] v Německu mezi 0,3 až 0,7 %.[2] Částečně jsou mezinárodně uváděna ještě výrazně vyšší čísla,[3] přičemž v téměř žádné zemi neumožňuje celoplošné testování přesné srovnávání počtu infikovaných s počtem zemřelých. Tak je počet infikovaných jistě vyšší než počet pozitivně testovaných, např. v těžce postižené Itálii.

Dojde-li ke vniknutí patogenu, reaguje lidský organismus aktivně zánětem. Ten slouží k přemožení cizorodé kvality, která vnikla do organismu. Musíme tedy rozlišovat mezi infekcí způsobenou patogenem, potřebnou dispozicí člověka a odpovědí zánětem. V žádném případě by proto neměla být smysluplná zánětová reakce k překonání cizího vetřelce nekriticky potlačována antipyretiky a antiflogistiky. Existují upozornění na to, že antipyretika a antiflogistika mohou vést k těžkému průběhu. Terapeutická doporučení anthroposofické medicíny k prevenci a léčbě onemocnění již byla publikována. Profylaxe a prevence  se musejí odpovídajícím způsobem týkat všech rovin. Samozřejmě, mytí rukou je obzvláště důležité a stejně tak odkašlávání do loketních ohbí, aby se zabránilo kapénkové nákaze. Je však rovněž nutno zohlednit dispozici. U COVID-19 je známo výrazně zvýšené riziko u starých lidí i pacientů s anamnézou např. kardiovaskulárního systému nebo cukrovky. Podobně zhoršuje aktivní imunitu stres a strach, napomáhající po infikování celkovému zhoršení průběhu nemoci. Příliš velké vypětí světa vědomí, nedostatek spánku a pohybu vedou ke zvýšené náchylnosti k nákaze a k dispozici k infekčnímu onemocnění. Aktuálně se u mnohých lidí dostavuje reálná obava ze ztráty hospodářské existence v důsledku této krize.

Podstata onemocnění

Onemocnění mají různé roviny. Viditelné příznaky se přidávají k celku příslušného klinického „obrazu“. V něm se projevuje určitý typus: onemocnění se mohou klinicky vyvíjet velmi rozdílně a přesto mají něco společného. Typus určitého onemocnění je jeho duchovním „principem“, který se v onemocnělém člověku manifestuje a individualizuje. Tím se stává zřejmým, že nemoc nesestává pouze ze svých viditelných symptomů. Ty poukazují na podstatu choroby, která se projevuje svými příznaky. Jaké vlastnosti a kvality má tato podstata onemocnění? Již slavný patolog Rudolf Virchow poukazoval na potřebnou dispozici k infekčnímu onemocnění. Jestliže nějaké infekční onemocnění potřebuje určitou dispozici, pak je tato zřejmě s jeho podstatou příbuzná. Můžeme zde rozlišovat vícero úrovní:

  • Celková dispozice, imunologická náchylnost k nemoci skrze strach, stres, nadměrné myšlenkové a profesní přetížení – nepochybně signatura globální, materiálně zaměřené společnosti sledující pouze výkon „podle západního vzoru“. K tomu patří rostoucí trend nejprve pokud možno co nejdéle ignorovat a často medikamentózně potlačovat takové symptomy nemoci, jako jsou horečka a vyčerpanost, které jsou smysluplnou odpovědí organismu a nabádají k potřebnému klidu. Tato praxe může pravděpodobně značně přispívat k těžším průběhům. Přetížená a přepínaná duše a tím cítění, které nechává vznikat stresu a napětí, vytváří náchylnost k pronikání infekce do rytmického systému.
  • Avšak i obsahy vědomí mají význam: Blížíme-li se pravdě, prožíváme spojení naší bytosti s duchovním světem. Poznání pravdy může probouzet radost, sebejistotu, důvěru, naplnění. Setkáváme se s kvalitou dávající potřebnou orientaci, osvobozující člověka z napětí a nejistoty, a tak posilující uzdravující síly těla. Naproti tomu nepravda a lež nahrává nemoci a pokořuje lidskou duši. Lež a nepravda člověka oddělují od duchovního světa pravdy, izolují jej a zabraňují ozdravným silám plynoucím z pravdy. Rudolf Steiner poukazoval na to, že „lži lidstva“[4] mohou mít epidemiologický význam. Přitom nejde o jednotlivého pacienta, ale spíše o zacházení s pravdou ve veřejné diskusi. V době fake news a překrucování pravdy nabývá i tato duchovní dimenze na významu. Rudolf Steiner rovněž zmiňuje pěstování spirituality a škodlivost materialistických myšlenek: „o bacily je nejintenzivněji pečováno, když člověk při usínání s sebou do spánku nebere nic jiného než materialistické smýšlení. Není lepšího prostředku k takovéto péči, než s pouze materialistickými představami usínat a odtud, z duchovního světa, ze svého já a z astrálního těla působit zpět na orgány těla fyzického[, …].“[5]

Avšak v této souvislosti jsou ale problematické i konspirační teorie o původu této nemoci, které nezřídka cirkulují i v anthroposofických souvislostech. Vůle v myšlení zkoumat pravdu, sám strávit přemíru zpráv a nenechat se snadno nakazit pouhými tvrzeními, to samo již utváří část naší imunity, za kterou jsme zodpovědni my sami.

  • Vzniká-li zdůrazňováním světa vědomí, tedy nervově-smyslového systému, dispozice k virálnímu onemocnění z nachlazení, je k její transformaci zapotřebí pohybu k prohřátí organismu a aktivity vůle. Strach přiškrcuje vůli, nejednáme svobodně, stejně jako vůbec „fungování“ skrze vnější „stimulátory“ determinuje každodenní práci. Proto dispozici nemoci charakterizuje v myšlení nadměrné myšlenkové přetížení dnešní informační společnosti, v cítění vypětí, neklid a stresový život a ve vůli čím dál více ochromující strach. Z hlediska trojčlennosti člověka je tedy dispozice charakterizována posouváním bytostných článků člověka směrem k nervově smyslovému systému. Bytostnými články opuštěný organismus se stává přístupným infekcím a „okupaci“ cizím větřelcem. Zatímco se duchovní a duševní bytost člověka v dětství a v rané dospělosti s fyzickým tělem spojuje a je utváří, tak s postupujícím věkem je opouští. Právě proto vzniká dispozice pro COVID-19 u staršího člověka. Pandemie koronaviru postihuje člověka, zvířata očividně neonemocní. Tím dává na srozuměnou, že souvisí s bytostí já. Prevence a léčba musí tedy vedle mnohého dalšího zahrnovat i tuto duchovní dimenzi.

Posilovat hygiogenezi, salutogenezi a autogenezi

Rozlišujeme různé roviny uzdravování. Především známe tělesnou léčbu a mluvíme zde ve smyslu Gunthera Hildebrandta o hygiogenezi. Tělesná léčba potřebuje duševní doprovázení. Úzkost a strach nejsou dobrými rádci a napětím i vnitřním neklidem oslabují tvořivé životní a ozdravné síly. Když se v hrozivě nebezpečných situacích snažíme rozpoznávat, resp. dávat smysl tomu, co se děje, když se porozumí souvislostem a vznikají též možnosti zvladatelnosti problému, vyvíjíme salutogenetický potenciál. Aaron Antonovsky tuto práci vědomí vedeného naším já proměňující duši shrnul jako »Sense of coherence«. Konečně se může tímto setkáním s onemocněním odehrávat vnitřní vývoj a vést k vlastnímu rozvoji, tedy k autogenezi. Tím má prevence vnitřní i vnější aspekty. Vnitřně jde o základní nosná hlediska a duchovní obsahy mohoucí dodávat sílu k pěstování vnitřní souvislosti. Kontrola infekčních onemocnění vede k zevní izolaci: ruší se veřejné akce, zavírají se hranice; zvláštní dopad má zejména zákaz vycházení, který lidem znemožňuje prožívání přírody, slunečního světla a hvězdné oblohy. Proti tomu je především zapotřebí posilování vnitřního, duchovního světla, vnitřního slunce v podobě zesílené láskyplné  péče, zájmu o druhého a vnitřního závazku v podobě žitých hodnot.  Koneckonců bez naděje není žádná léčba možná. Natolik žijeme vyhlídkami a vnitřní nadějí. Nakolik je to možné, je zevní pomocí vlastní aktivní pohyb a vztah ke slunci (na infektologický význam nedostatku světla poukázal Rudolf Steiner roku 1920 ještě před objevením vitaminu D[6]). Správnou měrou ve správnou dobu přijímané sluneční světlo posiluje odolnost proti infekci, podporuje přítomnost já v těle a vytváří platformu pro stabilizaci našich vnitřních, hormonálně zprostředkovávaných rytmů světla majících velký význam pro spánek a naše zdraví. Nepotřebujeme jenom úzkosti zbavený vztah ke slunečnímu světlu, ale i úcty k noci, hvězdné obloze, „hymnům noci“, jak zní titul Novalisovy básnické sbírky. Zdravotní následky nočního znečišťování  světla  umělým světlem, monitory a obrazovkami je mezitím dobře známo. Se sluncem a jeho každodenním pohybem po obloze je spojen náš rytmický systém. Známe velký počet cirkadiánních rytmů. Záleží na rytmickém uspořádání dne a obzvláště na fyziologickém vztahu k bdění a spánku. Příliš krátký stejně jako příliš dlouhý spánek napomáhají vzniku nemoci a krom jiného vedou k omezením imunologických funkcí. Dále je rozhodující vztah k teplu. Kardiovaskulární systém tvoří centrální orgán naší tepelné organizace a potřebuje posílení stejně jako soustava dechová. Ústřední význam v tom má vlastní pohyb. Zde mohou nabídnout významnou a cennou posilu hygienická cvičení léčebné eurytmie tak, jak je dal Rudolf Steiner v 5. přenášce kurzu léčebné eurytmie v roce 1921  – zejména trojice A-uctívání, láska-E a naděje-U, doplněno rytmickým R, která se mohou mnozí naučit v malých skupinách a pak samostatně praktikovat. Již bylo poukázáno na význam zevního pohybu a pravidelné přijímání slunečního světla. „Domácí karanténa má v této souvislosti vedle některých infektologicky smysluplných důsledků také důsledky povážlivé, protože omezuje výše zmíněné druhy pomoci.

Proč vznikají humanopatogenní viry?

Nicméně vyvstává jedna záhadná otázka. Odkud pocházejí tyto očividně nové typy virů a proč vznikly?  Zajímavé je, že mnohé viry pocházejí od zvířat, stejně tak i koronavirus. I my máme ve svém střevním traktu nejen bakterie, mikroorganismy, nýbrž i nesčetné viry, které jsou pro naše zdraví důležité podobně, jako je to známo o střevních bakteriích. Koneckonců víme, že střevními bakteriemi jsou ovlivňovány nejen naše imunitní funkce, ale i mnoho dalších oblastí našeho organismu, dokonce náš duševní zdravotní stav. Proč jsou tedy viry ze zvířecí říše pro člověka nebezpečné? V současnosti způsobujeme zvířatům nevýslovné utrpení. Masové a kruté zabíjení až po experimenty s laboratorními zvířaty vedou k bolesti, jíž je bezmocný svět zvířat vydán. Rovněž běžný obchod se živými zvířaty je může uvádět do mimořádného děsu a stresu. Může toto utrpení vést k důsledkům měnícím viry, které jsou doma ve zvířecím organismu? Jsme uvyklí zabývat se pouze tělesnou rovinou a na ni většinou pohlížet odděleně od roviny duševní. Nicméně dnes jsou známy souvislosti spojující například střeva s duší. Vzhledem k některým  virálním onemocněním tak vyvstává nejen mikrobiologická otázka původu viru, nýbrž rovněž otázka ekologická a morální, totiž otázka zacházení se zvířaty. Steiner na tyto souvislosti upozorňoval před více než 100 lety.[7] Dnes záleží na nás, abychom tyto souvislosti sledovali a kladli si vedle přírodovědecké analýzy i hlubší otázky.

Perspektivy

Tím se dostáváme k ekologické dimenzi této pandemie. Globalizace dosud  probíhala příliš ve znamení ekonomických zájmů a rozvíjení politické moci. Koronavirová pandemie nás nutí uvědomit si, v jak velké míře dnes se snažíme  být lidstvem, které je zodpovědné za zdraví bližních, potomků i samotné Země. Může nás nově učit úctě k životu, kterou prosazoval Albert Schweitzer,  může nás nově učit tak často zapomínané dimenzi všeho živého, v níž nakonec není žádného oddělování jedné živé bytosti a jejího osudu od bytosti druhé s jejím osudem.

V těchto dnech a týdnech uvidíme, do jaké míry se zdánlivě nezpochybnitelné principy ekonomie, pedagogiky a dopravy prokáží být jen relativními před ohrožením samotného života. Mohou nás učit nové flexibilní pohyblivosti a ohleduplnosti v našem chování. Nepochybně by mělo být pokud možno zabráněno zejména nákaze rizikových skupin. Zde působí mezitím zavedená opatření k tlumení šíření  patogenu, zejména jeho rychlosti, a platí zde chovat se solidárně s celou občanskou společností a s celosvětovou lidskou komunitou. Jestliže se dlouho holdovalo názoru, že je nutno všechny patogeny co nejradikálněji a globálně eliminovat, učí nás nicméně koronavirová epidemie – právě tak jako vzrůstající rezistence na antibiotika, že otázka soužití, získávání imunity a vymezování se vůči světu zvířat, rostlin, bakterií, hub a virů potřebuje namísto démonizovaných nepřátelských obrazů důslednou ekologickou perspektivu vývoje. Virus  SARS-CoV-2 není eliminovatelný či vyhladitelný a my musíme v této oblasti v příštích desetiletích počítat s dalšími novými mutacemi. Ochrana před nákazou a na druhé straně pozvolný vývoj společenské imunity (odborný výraz „herd immunity“ = stádní imunita poukazuje též na narušený vztah člověka a zvířete) potřebují dobře promyšlená opatření zacílená na rovnováhu mezi nezbytnou spotřebou a schopností si odříci. Pohyb ve volné přírodě, ale i vnímavá účast a zájem o druhého člověka zotavují a jsou nyní obzvláště důležité. Též léčba potřebuje péči a lidský přístup. Známe průzkumy ukazující, jak sociální vztahy – zde stupeň oblíbenosti dětí – mají  pozitivní vliv na dlouhodobější riziko infekce.[8]

Posilování resilience má v této krizi tělesnou, duševní i duchovní dimenzi. Tělesně je přitom vedle zmíněné péče o teplo, vztah ke slunci a životní rytmy nutno dbát ma zdravou výživu a vyvarování se jedů (tabák, alkohol). Hořká zelenina posiluje imunitu, vyšší spotřeba cukru snižuje odolnost. Prevence a posilování konstituce lze podpořit vhodnými anthroposofickými léčivy a léčebnou eurytmií.

Duševně jde o zbavování úzkosti, rozvážnost, odvahu a duchovní perspektivy. Strach a duševní vypětí omezují imunologické funkce a bezpochyby přispívají k šíření onemocnění stejně, tak jako bezstarostně lhostejné a nerozvážné jednání. Naopak pozitivní duševní nálada (»positive emotional style«) má příznivý účinek a snižuje riziko onemocnění.[9] S náchylností k infikaci rovněž koreluje koncentrace kortizolu ve slinách jako poukaz na duševní stresový zážitek a vypětí.[10] Musíme se tedy vzepřít úzkosti a mnohonásobně vytvářenému strachu, protože dispozici k onemocnění snižuje jen jasné myšlení, vyvážený stav mysli a odvaha. Rudolf Steiner to popsal před sto lety takto: »[…] Strach z nemocí odehrávajících se všude kolem v epidemickém ložisku nemoci a večerní usínání s myšlenkami strachu vytvářejí v noci v duši člověka nevědomé napodobeniny, imaginace prostoupené strachem. To je dobrým prostředkem k hýčkání a opečovávání bacilů«[11] Duchovně viděno vyvstávají velké otázky. Jakou výzvu představují pro lidstvo pandemická onemocnění? Jednak tato pandemie dramaticky brzdí společenský život a stává se tak rostoucí hospodářskou, sociální a společenskou hrozbou, jednak vede k možnosti zastavit se a klást si otázky k orientaci společnosti, jejím hodnotám a cílům a k jejich novému definování. Zde má ohromný význam vztah člověka k přírodním říším a obzvláště ke zvířatům. V současnosti se ke změně klimatu a tím k onemocnění Země přidává ještě akutní globální onemocnění člověka, které se přidružuje k velkým chronickým nemocem doby a může nás probudit k nezbytné ekologické nové orientaci, a to i na poli medicíny. Jakkoli jsou tyto kompetence cenné, nemůžeme trvale jen vést válku s nemocemi a patogeny. Museli bychom stejnou silou pracovat na udržitelném posilování člověka a ekologické rovnováhy člověka a přírody ve světle našeho společného kosmického původu.

V případě onemocnění je zapotřebí řízení zánětu jako smysluplné odpovědi organismu k eliminaci patogenu a nikoli nekritické protizánětlivé a teplotu srážející terapie. V současnosti nemáme u život ohrožujících onemocnění COVID-19, která jsou ještě neprobádanou oblastí „terra incognita“, k dispozici žádnou medicinu založenou na důkazech (Evidence-based medicine). Právě tak, jako máme v intenzívní terapii vědomosti o léčbě syndromu dechové tísně, existují také terapeutické zkušenosti anthroposofické medicíny s léčbou ambulantně nabytých zápalů plic, relativně často vyvolaných viry. Terapeutická doporučení anthroposofické medicíny mohou být dle našeho soudu pomocí ve všech stadiích onemocnění a mohou zejména podpořit terapii zápalu plic.  Protože se na koordinovaném postupu v oblasti intenzívní péče o pacientky a pacienty s těžkým průběhem koronavirového onemocnění COVID-19 podílí vícero anthroposofických klinik, bude snad brzy možno na základě zkušenosti dále rozšířit aktuální doporučení.

Matthias Girke und Georg Soldner 19. března 2020

[1]Wilson N et al.: Case-Fatality Risk Estimates for COVID-19 Calculated by Using a Lag Time for Fatality: https://wwwnc.cdc.gov/eid/article/26/6/20-0320_article

[2]Drosten C: https://www.charite.de/klinikum/themen_klinikum/faq_liste_zum_coronavirus/

[3]Baud D, Xiaolong Q et al.: Real estimates of mortality following COVID-19 infection: The Lancet, published: March 12, 2020. DOI: https://doi.org/10.1016/S1473-3099(20)30195-X

[4]Steiner R: Rosekruciánská duchovní věda, GA 99, nakl. Michael, Olomouc 2006, přednáška z 30. V. 1907.

[5]Steiner R: Jak porozumět duchovnímu světu?, GA 154, přednáška 5. května 1914

[6]Steiner R: Geisteswissenschaft und Medizin, GA 312, Dornach 2020, přednáška 24. března 1920. Srovnej k tomu Reckert T: Sonnenlicht, Vitamin D, Inkarnation. Der Merkurstab 62 (2009), str. 577–593. DOI: https://doi.org/10.14271/DMS-19529-DE

[7]Steiner R: Projevy karmy, GA 120, Olomouc 2009, přednáška 17. května 1910. Steiner, R.: Erfahrungen des Übersinnlichen. Die drei Wege der Seele zu Christus. GA 143. Dornach 1994, přednáška 17. dubna 1912.

[8]Ulset VS1 , Czajkowski NO2 , Kraft B1 , Kraft P1 , Wikenius E3 , Kleppestø TH1 , Bekkhus M: Are unpopular children more likely to get sick? Longitudinal links between popularity and infectious diseases in early childhood. PLoS One. 2019 Sep 10;14(9):e0222222. DOI: 10.1371/journal.pone.0222222. eCollection 2019

[9]Cohen S1 , Alper CM, Doyle WJ, Treanor JJ, Turner RB: Positive emotional style predicts resistance to illness after experimental exposure to rhinovirus or influenza a virus. Psychosom Med. 2006 Nov-Dec; 68(6):809-15. Epub 2006 Nov 13.

[10]Janicki-Deverts D1 , Cohen S2 , Turner RB3 , Doyle WJ4 : Basal salivary cortisol secretion and susceptibility to upper respiratory infection. Brain Behav Immun. 2016 Mar;53:255-261.

[11]Steiner R: Jak porozumět duchovnímu světu?, GA 154, Dornach 1985, přednáška z 5. května 1914.

Myšlienky ku vzniku pandémie koronavírusu

Dr. med. Christian Büttner
Odborný lekár pre medicínu a antropozofickú medicínu pôsobiaci na nemeckej klinike antropozofickej medicíny Haus am Stalten

16.03.2020

Východisko

Je to len niekoľko týždňov čo bol v Čínskej ľudovej republike zistený nový druh ochorenia dýchacích ciest, ktorý dostal meno COVID-19. U pacientov bola izolovaná a popísaná dosiaľ neznáma podskupina coronavírusu, ktorý bol objavený v 1960-tych rokoch. Dostala názov SARS-CoV-2. SARS znamená„Severe Acute Respiratory Syndrome“, takže „ťažký akútny respiračný syndróm“. Toto ochorenie sa šíri, tak ako je tomu pri iných ťažkých, chrípke podobných ochoreniach, po Zemi veľkou rýchlosťou. Celkom nový je rozsah opatrení a obmedzení po celom svete, ktoré sú robené na stlmenie ochorenia. Tieto opatrenia, ktoré sú robené pre ochranu obyvateľstva, nemajú byť tu vyjadrenými myšlienkami spochybnené. Preto tu pripájame odkaz na návrhy na ochranu pred infekciou od Robert Koch inštitútu : https://www.rki.de/DE/Content/InfAZ/N/Neuartiges_Coronavirus/Risikobewertung.html.

Pracovníci a pracovníčky v zdravotnom systéme v týchto dňoch vykonávajú ohromnú prácu s veľkým osobným nasadením. Tiež mnoho ľudí zo všetkých oblastí života sa rozhodlo riskovať stupňujúcimi sa obmedzeniami a ohrozujúcimi stratami, aby sa vyhli ohrozovaniu iných ľudí.

To o čom budeme hovoriť tu, má slúžiť na to, aby sme sa postavili strachu a panike nech už sú utvárané akokoľvek, a na podporenie takých opatrení, ktoré idú ďalej a sú zmysluplné, a ktoré môžu prispieť ku posilneniu zdravia jednotlivca a spoločenstva.

Pred viac ako 100 rokmi bola Rudolfom Steinerom do života vovedená antropozofická medicína. Zo svojho duchovnovedného bádania dával podnety do takmer všetkých oblastí života, ktoré mali slúžiť k tomu, aby sa vedelo dobrým spôsobom zaobchádzať s výzvami života. Vo vzťahu k medicínskym otázkam išlo a ide o to, stále lepšie chápať hlbšie pozadie zdravia a choroby a odvodiť z toho spôsob, akým je možné svojím konaním prispieť ku liečeniu ľudí. Základom všetkých jeho výpovedí sú spisy teórie poznania1, v ktorých popisuje, akou cestou je možné získať prírodovedecké ako aj duchovnovedecké poznanie.

Poukazy Rudolfa Steinera k pozadiu epidémií

Mnoho zo Steinerom daných podnetov sa v priebehu posledných desaťročí osvedčilo a v mnohých ohľadoch sa stali nápomocnými. Vo vzťahu ku výskytu baktérií a „bacilov“ (v tom čase nebolo ešte používanie zvyčajnejšieho slova „vírus“ v bežnej reči zaužívaný, kvôli čomu Steiner používal bežnejšie slovo „bacil“) Steiner neúnavne poukazoval na to, že pri ochoreniach sa nemá zamieňať primárne so sekundárnym! Pred presne 100 rokmi napísal2: „V novších časoch sa stáva stále viac a viac tendenciou, odhliadať od skutočných príčin a hľadieť na to, čo sa odohráva na povrchu. A s týmito vecami, s týmto zotrvávaním na povrchu súvisí to, že keď sa dnes v bežnej medicíne, v bežnej patológii, zväčša začítame alebo započúvame do popisu nejakého typu ochorenia, potom sme vyučovaní, aký bacil vlastne túto chorobu vyvolá, čo sa tam nasťahovalo do ľudského organizmu. Je samozrejme strašne ľahké zamietnuť námietky voči tomuto nasťahovaniu sa nižších organizmov z jednoduchého dôvodu, pretože už nik nepovažuje za nutné najskôr upozorňovať na to, že tieto nižšie organizmy tam už sú. Pretože sa naozaj aj ukazujú pri rozličných ochoreniach v špecifickej forme, je zas veľmi pochopiteľné, že sa upozorňuje na túto špecifickú formu a rovno sa ukazuje súvislosť medzi formou ochorenia a touto špecifickou formou baktérií. Tu už prichádza, keď sa na to pozeráme čisto povrchne, týmto celým nazeraním omyl, ktorý spočíva v tom, že vlastne sme tým celkom odvádzaní od toho primárneho. Lebo predstavte si len, keď v priebehu nejakej choroby sa v nejakom tele vyskytnú bacily vo väčšom množstve, je predsa samozrejmé, že tieto bacily vyvolajú prejavy, tak ako ich vyvoláva každé cudzie teleso v organizme, že v dôsledku prítomnosti týchto bacilov nastúpia rôzne zápaly. Keď dnes pripisujeme všetko pôsobeniu bacilov, tak vedieme pozornosť skutočne len k tomu, čo tieto bacily robia. Ale odvádzame pozornosť od skutočného pôvodu ochorenia. Lebo vždy, keď nájdu v našom organizme nižšie organizmy dobrú pôdu pre svoj vývoj, tak už je tu oná dobrá pôda skrz skutočné primárne príčiny vytvorená. Musíme raz viesť pozornosť do tejto oblasti primárnych príčin.“

Tento celkom iný prístup, začiatočný bod, o ktorom je tu reč, je pre väčšinu ľudí nezvyčajný, takže je pre nich ťažké sa tomuto názoru v pokoji otvoriť. V zmysle vedeckého spôsobu nazerania musí byť však dovolené zas a znovu sa k týmto základným otázkam vracať, nesmú byť jednoducho bezmyšlienkovito vylúčené, obzvlášť keď existuje toľko veľa otvorených otázok vo vzťahu ku ochoreniam a nakazeniam, ako je tomu v súčasnej situácii.

Síce poukazoval aj Rudolf Steiner už vtedy na to, že má celkom zmysel zaoberať sa bacilmi, zdôrazňoval však tiež, že musia byť dobre zaradené: „Ten, kto je nútený svojimi poznatkami upozorňovať na to, že pri chorobách, ktoré sú sprevádzané výskytom bacilov alebo baktérií, sú primárnymi príčinami hlbšie príčiny, než je výskyt bacilov, ten ešte netvrdí, že bacily tam nie sú prítomné. Je niečo celkom iného tvrdiť, že bacily sú tu a nastupujú ako následok choroby, než tvrdiť, že primárnu príčinu nájdeme u bacilov.“ (3)

A na inom mieste (4): „Takže nesmieme vyliať dieťa s vaničkou a hovoriť, že vyšetrovať bacily nie je nutné. Ale na druhej strane musíme vedieť, že bacily nerobia chorobu. Inak nikdy nič správne nevysvetlíme, keď budeme stále len hovoriť: existujú bacily pre choleru, pre chrípku sú bacily, atď. To je samozrejme len zaháľka kvôli tomu, že ľudia nechcú prešetriť skutočné príčiny chorôb.“

Otázka hlbšie ležiacich príčin chorôb

Čo by ale mohli teda byť hlbšie ležiace príčiny chorôb ? Aj tu dáva Rudolf Steiner niekoľko podnetov (5):„Tu sa jedná o to, a to je to dôležité, čo dnes má byť vyzdvihnuté, že bacily vedia byť len vtedy nebezpečné, keď sa o ne staráme. …Bacily sú najintenzívnejšie udržiavané, keď si človek do stavu spánku nevezme nič viac než materialistické zmýšľanie. …Nie je lepšieho prostriedku ako chovať bacily, než ísť spať s materialistickým zmýšľaním. …To znamená, ešte existuje minimálne jeden prostriedok, ktorý je rovnako dobrý ako tento. A to je, žiť v ohnisku epidemických alebo endemických chorôb a neprijímať nič iné len obrazy chorôb okolo seba tak, že sme len a len napĺňaní pocitom strachu z tejto choroby.“ Z tohto sa dá vyvodiť, že sa pri hygienických opatreniach nejedná len o vonkajšiu čistotu, ktorá je samozrejme dôležitá, ale že naše myšlienky, city a pocity ohľadne našej duševnej a duchovnej prirodzenosti, majú rozhodujúci vplyv na naše zdravie a čas od času musia byť „vyčistené“. Steiner na ďalšom mieste hovorí (6): „Keď idete ulicami mesta a pred vašu dušu sú tam postavené rôzne ohyzdnosti na vývesných stĺpoch a vo výkladoch, má to strašný vplyv. Materialistická veda nemá poňatia o tom, koľko zárodkov chorôb sa nachádza v týchto ohyzdnostiach. Hľadá sa len pôvodca choroby v baciloch a nevie sa, ako je do tela, obchádzkou cez dušu, vovádzané zdravie a choroba. Tu budú len ľudia oboznámení s duchovnou vedou vedieť, aký význam má, keď do seba človek prijíma také alebo onaké obrazné predstavy.“ Aj tento výrok, ktorý je jednako už starší viac ako 110 rokov má význam aj v dnešnej dobe. Lebo natíska sa otázka, ako veľmi sa v poslednej dobe prijímanie obrazových predstáv zmenilo k lepšiemu či k horšiemu…!

Hlboko zasahujúce a trvalo škodlivé účinky má, podľa Rudolfa Steinera, aj lož, ohováranie a pretvárka, rovnako ako zlé zákony, zvrátené opatrenia, nesprávne odporúčania alebo tiež predsudky, ktoré sú iným ľuďom vnucované7. Napokon poukazuje Steiner na to, že pri príčinách chorôb máme brať doúvahy aj kozmické vplyvy a karmické príčiny8. Obrovskou výzvou dnes je, že na to aby sme vedeli tieto veci spoznávať, sú potrebné duchovné schopnosti, ktoré musia byť u väčšiny ľudí ešte len rozvinuté9:„To, že ľudia dnes všetko chcú pochopiť rozumom, je to najstrašnejšie. V medicíne nemôžeme vôbec nič pochopiť rozumom. Rozumom by sme mohli nanajvýš pochopiť choroby minerálov, a tie predsa neliečime. Všetko, čo je medicínske, musíme pochopiť bezprostredným nazeraním, a to musí byťnajskôr vyškolené.“ To, čo je tu mienené, upresňuje Steiner vo svojej medicínskej knihe10: „Človek je tým čím je, cez telo, éterické telo, dušu (astrálne telo) a ja (ducha). Ako zdravý musí byť nazeranýz pohľadu týchto štyroch článkov; ako chorý musí byť vnímaný v narušenej rovnováhe týchto štyrochčlánkov; na jeho uzdravenie musia byť nájdené liečivá, ktoré obnovia túto narušenú rovnováhu.“

Opatrenia na podporu zdravia

Celkom výrazne dôležitá pre našu dnešnú situáciu je otázka možností, ako sa môžeme starať o svoje zdravie a ako môžu byť prekonané dispozície k ochoreniu. Aj tu nájdeme u Rudolfa Steinera rozsiahle podnety11: „A skutočne väčšmi, než cez všetky prostriedky, ktoré sú teraz materialistickou vedou nachádzané proti tomu, čo nazývame bacilmi, skutočne väčšmi, nevýslovne bohatšie, môžeme pôsobiťpre budúcnosť ľudstva tým, že budeme ľuďom sprostredkúvať predstavy, ktoré ich odvedú od materializmu a povzbudia ich v činnej láske z ducha. Stále viac a viac sa musí v priebehu tohto storočíašíriť poznanie, že duchovný svet absolútne nie je voči nášmu fyzickému životu nevšímavý, ale má pre fyzický svet svoj pálčivý význam…“ A ďalej: „Bude nutné si zvyknúť na to, že to, na čo sa môžeme pozerať priamo ako na liečivú silu duchovnej vedy, musí pôsobiť cez ľudské spoločenstvo. Pretože dalo by sa povedať, čo by to malo za význam, keď by nejaký jednotlivec tu či tam vošiel do duchovného sveta pri zaspávaní vždy s takými myšlienkami, ktoré sú naklonené duchovnému svetu, a všade naokolo sú iní, ktorí sú udržiavatelia a pestúni sveta bacilov cez materialistické myšlienky, materialistické pocity a pocity strachu – ktoré predsa vždy súvisia s materializmom.“ Rudolf Steiner sa tu ale ukazuje aj stále znovu ako realista, ktorý si je vedomý toho, aké veľké sú výzvy12: „Preto musí byť stále znovu prízvukované to, o čom som už aj tu hovoril: duchovná veda ako taká nemôže to skutočne plodné, to,čo má pre ľudstvo vykonať, takpovediac nemôže to vykonať jednotlivo; nestačí, že jednotlivec prijme duchovnovedné veci, ale duchovná veda musí s trpezlivosťou čakať, kým sa stane kultúrnym faktorom, kým vôjde do sŕdc a duší mnohých; až potom sa ukáže, čím môže byť pre ľudí.“ Podporné pre zdravie je posilňovať telo avitalitu (éterické telo), zdravou výživou, radostným pohybom, napätím a uvoľnením v zdravom striedaní atď. Ale tiež duša a duch potrebujú výživu, posilňovanie, starostlivosť a silu, inak sa stanú napadnuteľnými pre choroby13: „Keď raz svet pochopí plný význam toho, čo môže duchovná veda vykonať, potom postupne nie vymiznú, ale získajú menší význam všetky tie pekné – nehovorím to ironicky, ale úplne vážne – všetky tie pekné teórie o infekčných chorobách a podobne, ktoré sú dnes nazerané len jednostranne. Oveľa viac, ako na to, ako bacily a baktérie vnikajú do nášho organizmu, sa bude pozerať na to, akými silnými sme sa stali z duše a ducha, aby sme týmto inváziám odolávali. Túto silu v ľudskej prirodzenosti nepodnieti žiaden vonkajší liek, ale liek, ktorý vnútorne človeka posilňuje duchom a dušou skrz zdravý duchovnovedný obsah.“

Namieste je zodpovedné konanie namiesto obviňovania!

V našom jednostrannom myslení sme trénovaní stále hľadať „vinníka“ za niečo. To je vo všetkých oblastiach života; raz je to partner, raz sused, potom politici, cudzinci, kapitalisti, alebo aj výfuky z áút, letecký benzín a CO2. A teraz sme pri coronavíruse, alebo u tých, čo ho dávajú ďalej, tiež našli vinníka!Ľahko sa prehliada, ako s týmo démonizovaním a zatracovaním vírov, alebo ľudí samotných, prispievame k rozširovaniu strachu a obáv. Náš bežný spôsob myslenia nie je uspôsobený na to, aby sme vyriešili nastávajúce výzvy!

Zdá sa mi byť dôležitým, aby sme v prvom rade za naše vlastné zdravie prevzali väčšiu a silnejšiu zodpovednosť, než doposiaľ a napr. sa v kľude vyliečili, keď raz ochorieme. Máme svojím celkovým spôsobom života navyšší možný vplyv na svoje zdravie a mali by sme to aj využiť. Duševná a duchovnáhygiena a živá výmena o tom, čo by to mohlo obsahovať, mi príde rovnako dôležitá ako pravidelnéumývanie rúk. Potom bude vyslovene nápomocné, keď ochorieme, aby sme neprepadli do výčitiek voči sebe samému, ale túto skutočnosť rozpoznali ako výzvu pre posilnenie, utuženie a vnútorný rast. Keďže tento spôsob pohľadu ešte nebol vo väčšej miere rozšírený, budú tu nutné a zmysluplnérozličné druhy pomoci a podpora v tejto oblasti.

Popri mnohých výzvach a nebezpečenstvách ponúka momentálna situácia aj nejaké šance na zmenu k dobrému. Verejný život je v doposiaľ nemysliteľnej miere teraz vyradený. Je to ako veľký nádych v zaneprázdnenom ačastokrát preťaženom zhone tejto doby. Máme možnosť zastaviť sa a popremýšľať o tom, čo je skutočne možné pre plnohodnotné ľudské bytie, a či náhodou nechceme výhybky budúcnosti nastaviť inak než sme si doposiaľ mysleli.

V mojej terapeutickej činnosti posledných 35 rokov som pracoval s tisíckami ľudí, ktorí sčasti museli bojovať s ťažkými ochoreniami. Mnohí z nich došli k hlbokosiahlym vhľadom vo vzťahu k chorobe a zdraviu, a nie málo z nich časom vyvinulo vnútorný pocit vďačnosti, že vďaka konfrontácii so svojimi ochoreniami prišli k celkom novým náhľadom a silám. Spoznali, že choroba im na ich ceste ku rozvoju telesných alebo duševných alebo duchovných schopností výrazne pomohla. A niekedy aj vo všetkých troch oblastiach!

Teraz nemáme dočinenia s individuálnym ochorením, ale s pandémiou, ktorá sa nám ukazuje v coronavíruse. Nastúpilo teda ochorenie, ktoré má rozsah celého ľudstva. Postihnuté sú najmäsliznice dýchacich ciest s pľúcami. Pľúca sú tým orgánom, ktorý človeka spája so zemou; prvý nádych a posledný výdch ohraničujú ľudský život na zemi. Cez sliznicu sa spájame s vonkajším svetom, chceme prijímať svieži vzduch a použitý vzduch odovzdávať. Vyslovene jemný proces prijímania a ohraničenia, ktorý môže byť rozličným spôsobom narúšaný. Možno musí byť v ľudstve nastavenánová a zdravšia rovnováha medzi nádychom a výdychom, vnútrom a vonkajškom, svetom a človekom?

preklad: Alexandra Fialová

Odkazy

1 Rudolf Steiner: „Grundlinien einer Erkenntnistheorie der Goetheschen Weltanschauung“ und „Wahrheit und Wissenschaft“, herausgegeben von Florin Lowndes im Heartthink Verlag, 2009, sowie Rudolf Steiner: „Die Philosophie der Freiheit“, ebenfalls erschienen im Heartthink Verlag, 2008.

2 Rudolf Steiner: „Geisteswissenschaft und Medizin“ (1999), Vortrag Dornach, 7. April 1920, GA (Rudolf Steiner Gesamtausgabe) 312, S. 32.

3 Rudolf Steiner: „Fachwissenschaften und Anthroposophie“ (2005), Vortrag Dornach, 7. April 1920, GA 73A, S. 207

4 Rudolf Steiner: „Über Gesundheit und Krankheit. Grundlagen einer geisteswissenschaftlichen Sinneslehre“(1997), Vortrag vom 23. Dezember 1922, GA 348, S. 141 f.

5 Rudolf Steiner: „Wie erwirbt man sich Verständnis für die geistige Welt?“ (1985), Vortrag Basel, 5. Mai 1914, GA 154, S. 46 f.

6 Rudolf Steiner: „Geisteswissenschaftliche Menschenkunde“ (1988), Vortrag Berlin, 16. November 1908, GA 107, S. 124.

7 Rudolf Steiner: „Natur- und Geistwesen – ihr Wirken in unserer sichtbaren Welt“ (1996), Vortrag München, 14. Juni 1908, GA 98, S. 238 ff.

8 Rudolf Steiner: „Stichwort Epidemien“, 1. Auflage 2010, zusammengestellt und herausgegeben von Taja Gut, Rudolf Steiner Verlag, Dornach, 2010.

9 Rudolf Steiner: „Meditative Betrachtungen und Anleitungen zur Vertiefung der Heilkunst“ (2006), Vortrag Dornach, 21. April 1924, GA 316, S. 151

10 Rudolf Steiner: „Grundlegendes für eine Erweiterung der Heilkunst nach geisteswissenschaftlichen Erkenntnissen“, Rudolf Steiner Verlag, Dornach/Schweiz, 1991, GA 27, S. 18 f.

11 Pozri 5, ibd., S. 47 f.

12 Rudolf Steiner: „Unsere Toten. Ansprachen, Gedenkworte und Meditationssprüche 1906 –1924“ (1984), Vortrag Kassel, 9. Mai 1914, GA 261, S. 15 f.

13 Rudolf Steiner: „Vom Einheitsstaat zum dreigliedrigen sozialen Organismus“ (1983), Vortrag Basel, 6. Januar 1920, GA 334, S. 43.

Koronavírus I. MUDr. Georg Soldner

Koronavírusy sú pre veterinárov bežné, teraz však koronavírus SARS-CoV 2 prekročil bariéru k človeku. Čo je vírus, ako útočí na organizmus a ako môžeme reagovať?

Vírusy sú úzko spojené s fyzickým organizmom. Pochádzajú zo substancie genómu a môžu tak ovplyvňovať metabolizmus buniek a tým ich odcudziť organizmu. Ak dôjde k infekcii, do organizmu vniknú vírusy, potom organizmus zistí, že určité bunky sú odcudzené a začínajú robiť niečo iné, ako to, čo je v zmysle celku. Začína sa obracať proti týmto bunkám, s úmyslom odstrániť ich. Symptómy choroby, ktorá teraz vypukla, nie sú ničím iným: organizmus sa snaží odstrániť infikované bunky, a aj vírusy, ktoré ich napadajú, pričom sa ich pokúša zbaviť kašľom, horúčkou či tvorbou hlienu. Každý, kto zomrel na vírusovú infekciu, môže teda byť obeťou vlastnej obranyschopnosti organizmu, ktorej regulácia je vyjadrením individuálnej „organizácie Ja“, prítomnosťou Ja v tele.

Odcudzenie sa telu
Čím viac sa človek nachádza v situácii, že je mu jeho telesnosť cudzia, o to náchylnejší je k tomuto vírusovému ochoreniu, ktoré sa teraz nazýva COVID-19. To platí prirodzene pre vyššie vekové skupiny, pri ktorých ubúda kostnej hmoty aj svaloviny alebo u chronických chorôb.
U infekcie koronavírusu je to tak, že u ľudí nad 80 rokov, ľudí s diabetom typu II alebo s kardiovaskulárnymi chorobami môže byť priebeh ochorenia mimoriadne závažný. Čím menej som vo svojom tele prítomný, čím menej je moje telo v tomto zmysle preniknuté mnou samým, o to ľahšie sa môže infekcia v tele šíriť a o to katastrofálnejšie môžu byť následky. K tomu patrí samozrejme aj to, ako sa zaobchádza s človekom, ktorý má pozitívne testy.

Tak sú často tí, ktorí ochoreli, náhle rázne odstránení zo svojho domáceho prostredia a v Číne boli spočiatku ošetrovaní s mnohými ďalšími chorými v príslušnom improvizovanom prostredí. Konvenčná medicína tu bohužiaľ nemôže ponúknuť žiadny účinný liek a žiadne očkovanie. Často je horúčka medikamentózne znižovaná. Čo však v ťažkých prípadoch môže život zachraňovať, je podpora kyslíkom a v prípade potreby mechanická ventilácia. Preto je dôležité, aby sa klinická starostlivosť sústredila, pokiaľ možno, na pacientov s ťažším ochorením.

Podľa všetkého, čo vieme, sú strach a znižovanie horúčok terapiou, ktorá zlý stav pacientov skôr zhoršuje než zlepšuje. Pretože, čo človeku pomáha choroba zvládať, je všetko to, čo ho podporuje v jeho prestúpení, prehriatí vlastného tela sebou samým, aby sa v tele mohol zabývať. Tak neprekvapí, prečo choroba nie je nebezpečná deťom. Toto platí až do 50. roku života, kde priebeh choroby zodpovedá priebehu bežnej chrípky. U tej sú kašeľ, nádcha a vyčerpanie typické prvotné symptómy. K ním sa môže pridať ako nebezpečný aspekt zápal pľúc, ktorý sa najprv manifestuje predovšetkým zvýšenou frekvenciou dychu.

Vzťah k slnku
Vírus má z lekárskeho hľadiska obzvlášť negatívne vlastnosti. Môže tak trvať veľmi dlho, než sa organizmus „prebudí“ a všimne si, že na palube je cudzí hosť hroziaci spôsobiť skazu. Je známy prípad, kde choroba prepukla až 27 dní po nakazení. V priemere je to však 5 dní a po 12 a pol dňoch je 95% všetkých prípadov zjavných. Preto sú dotyční odkázaní do karantény na dĺžku dvoch týždňov. Okrem toho je tento vírus nákazlivejší než bežný chrípkový. U normálneho chrípkového vírusu sa nakazí v priemere asi 1,3 človeka, u koronavírusu sú to skôr 3 (u vysoko nákazlivých chorôb ako osýpky a čierny kašeľ je to 12 až 18). Miera nákazlivosti je teda vyššia ako u chrípky a zároveň neskôr viditeľná. Súčet týchto vlastností uľahčujúcich epidemické šírenie znepokojuje zdravotníkov celosvetovo.

Vzťah ku zvieracej ríši
Je tu však veľká otázka, z čoho tieto, očividne nové vírusy, vznikli a prečo? Je zaujímavé, že mnohé z vírusov pochádzajú z ríše zvierat, koronavírus pravdepodobne z jávskych netopierov. Prečo sa vírusy zvierat stávajú nebezpečnými pre človeka? V súčasnej dobe spôsobujeme zvieratám nevýslovné utrpenie. Od hromadných porážok až po pokusy v laboratóriách, všetky vedú k bolesti, ktorej je bezbranný svet zvierat vydaný napospas. Môže toto utrpenie viesť k dôsledkom, ako je mutácia vírusov, ktoré sú doma vo zvieracom svete? Sme zvyknutí pozerať sa iba na fyzickú rovinu a vidieť ju oddelene od roviny duševnej. Výskum črevnej flóry, mikrobiomu, kam nepatria len baktérie, ale aj vírusy, dokazuje opak. Tým vzniká nielen mikrobiologická otázka po pôvode vírusu, ale aj morálna otázka ohľadom nášho zaobchádzania so zvieratami. Rudolf Steiner na tieto súvislosti poukázal už pred viac ako sto rokmi. Dnes je na nás, aby sme tieto vzťahy preskúmali a okrem prírodovednej analýzy si kládli aj hlbšie otázky.

Čo môžeme robiť?
V osobnom správaní existuje viacero opatrení podporujúcich organizmus v tom, aby ochorenie zvládal. K tomu patrí zrieknutie sa alkoholu, mierna konzumácia cukrov a pestovanie životného rytmu s dostatkom spánku a aktívneho vzťahu k slnku. Čím náš imunitný systém často trpí, je nedostatok slnečného svetla, nedostatok, ktorý sa najviac prejavuje v marci. Preto z pohľadu celého roka pripadá najvyššia úmrtnosť v našich zemepisných šírkach práve na koniec marca. Súvisí to s nedostatkom slnka počas zimných mesiacov a pripomína nám, že sa mimoriadne vypláca chodiť v zime denne, najmä v poludňajších hodinách, von, a tak sa spájať s perifériou, s kozmom úplne elementárne. Rudolf Steiner sa tomuto fenoménu venoval na príklade tuberkulózy obšírne už pri zakladaní antropozofickej medicíny, ešte než bol objavený vitamín D. Pre imunitný systém tu platí, že tabletky s vitamínom D môžu prijímanie slnečného svetla nahradiť len v obmedzenej miere. Potencovaný fosfor a zodpovedajúcim spôsobom potencované meteorické železo užívané ráno, môžu ako substancia svetla taktiež podporovať imunitu. Kto je už starší a má možno kardiovaskulárne problémy, tomu sa okrem toho odporúčajú liečivá na kardiovaskulárne ochorenia, vyrobené na antropozofickej báze, pravidelná chôdza a výdatný spánok. Kto spí menej ako šesť hodín, je k takýmto ochoreniam oveľa náchylnejší.

Zdravý dych k ľuďom okolo nás
Keď už k ochoreniu dôjde, potom platí v súčasnosti zotrvanie v karanténe, pričom ľahké prípady možno liečiť aj doma. Za dôležitú považujem skutočnosť, že antropozofická medicína má po dlhé desaťročia skúsenosť s liečbou virálnych a bakteriálnych zápalov pľúc bez antibiotík, s antropozofickými liečivami a vonkajšími aplikáciami s mimoriadnym účinkom. Lekári medicínskej sekcie Antropozofickej spoločnosti vypracovali zodpovedajúce terapeutické postupy a medzinárodne ich sprístupnili svojim lekárskym kolegom.

Čo oslabuje pľúca? K tomu dve veci. Nedostatok vzťahu k Zemi a Slnku a sociálne napätie. Je preto vhodné svoje vlastné pľúca, tento dýchací orgán, chrániť zvnútra a zvonku snahou vyrovnávať sociálne napätie. Kto sa ocitá v neriešených konfliktoch, je tu podľa môjho pohľadu viac ohrozený. Medicína podporila presvedčenie, že očkovanie nás môže chrániť pred všetkými typmi infekcií. To je chyba. Samo očkovanie proti chrípke dáva ochranu 10 až 30%; starostlivé a dôkladné umývanie rúk a hygiena pri smrkaní a vykašliavaní sú rovnako účinné – bez možných vedľajších účinkov očkovania. Tak je dôležitým krokom oslobodiť sa od tohto ustrašene defenzívneho obrazu sveta a vlastného tela a pýtať sa, čo môžeme urobiť pre podporu jeho vitality a integrity.

 

Prevzaté z časopisu ‹Das Goetheanum›, 13. Marec 2020. Preložil Erich Šašinka.