Monthly Archives: január 2022

Radomil Hradil: Několik  poznámek  k  inkarnaci  Ahrimana

Následující text se zabývá budoucí inkarnací Ahrimana, jak o ní hovořil Rudolf Steiner, a otázkami, které jsou s ní spojeny, především zcela konkrétními dopady na nás, lidi žijící v první třetině jednadvacátého století. Tento text není určen čtenářům, kteří nemají povědomí o trvalé existenci Krista a zejména pak o existenci a působení Antikrista – lidem, kteří jejich přítomnou existenci odmítají, případně se, ať už z jakéhokoli důvodu, odmítají možným příchodem Antikrista zabývat. Je naopak určen všem, kdo se na tento příchod chtějí připravit, protože chtějí předejít tomu, aby je zastihl nepřipravené. Znamenalo by to totiž, že by pak nejspíš nebyli schopni splnit úkoly, před něž je tato událost světového vývoje postaví.

Dříve než se však budeme věnovat vlastnímu tématu tohoto textu, očekávanému Ahrimanovu příchodu, obraťme na chvíli pozornost ke Kristu: pohlédněme ke světlu, abychom pak mohli pohlédnout do temnot.

 

Zmrtvýchvstání listopadového impulzu

Bernard Lievegoed v knize Konat dobro (k vydání v roce 2022 připravuje nakladatelství Franesa) upozorňuje na rytmus 33,3 roku. Proč právě 33 a jedna třetina roku? Je to doba, po kterou působil Kristus na Zemi, lépe řečeno po niž – od Vánoc roku 1 před Kristem do Velikonoc roku 34 – žil Ježíš Nazaretský, v jehož těle pak poslední 3,3 roku (od Epifanie 6. ledna roku 31 do Velikonoc roku 34) přebýval a působil vtělený Kristus. Jestliže ostatní rytmy – rytmus dne a noci, rytmus ročních dob – jsou dány pohybem kosmických těles, pak tento rytmus vepsal do kosmu přímo Kristus, a tento rytmus se tudíž „uplatňuje pokaždé, je-li daný impulz spojen s vývojovými silami Krista, působícími v lidstvu“ (Lievegoed). Impulz, který je spojen s „vývojovými silami Krista“, tak po 33,3 letech zažívá jakési zmrtvýchvstání: byl udělen, postupně slábl, zdánlivě se vytratil a přestal viditelně působit, odumřel, aby náhle po uplynutí třiceti tří a jedné třetiny roku vyšlehl novou silou, znovuzrozený.

Impulzem, který byl podle mého vnímání zcela jednoznačně spojen s „vývojovými silami Krista“, byl impulz listopadu 1989. Kdo ho sám v sobě prožil a tehdejšího dění se aktivně účastnil, tento můj vjem nejspíš potvrdí: Byl to mohutný impulz lidského bratrství, svobody, lásky k bližnímu, odpovědnosti jedince. Byl to impulz osvobození se z područí, z poručnictví státu ovládaného ideologií, jež je ve své podstatě antikristovská. Kdo byl v těch dnech na náměstích (samozřejmě nebyl-li tam „pracovně“ jako příslušník sil ministerstva vnitra…), kdo tam šel o své vůli, ten prožíval, jaké to je, když jeho vůli prostoupí vůle Kristova. (Blíže viz mou knihu 17. listopad ʼ89 – co se stalo na Národní, Franesa 2019.)

Dnes se po tomto impulzu slehla zem, zmizel ze světa. V březnu 2023, v předvelikonoční době, uplyne od listopadu 1989 právě 33,3 roku; zmrtvýchvstání tohoto impulzu je nejen možné, ale i zákonitě nutné. Půjde jen o to, zda tu budou duše schopné vnímat ho – duše, které v sobě vytvoří prostor, udělají mu místo. Budou-li tu, bude možné, aby tento impulz s novou silou vplynul do života společnosti a proměnil ho. Zbývá nám jeden celý a jedna třetina roku…

 

Vtělení Ahrimana – na konci, nebo na začátku 3. tisíciletí?

Lucifer a Ahriman představují extremity zla. Rovnováhu mezi nimi udržuje Kristus. Na přelomu věků spojil Kristus jako vznešená duchovní bytost Slunce svůj osud se Zemí a 3,3 roku přebýval v lidském těle, v těle Ježíše Nazaretského, než byl ukřižován a poté vstal z mrtvých. Také Lucifer vstoupil do vývoje Země a lidstva přímou inkarnací či inkorporací v lidském těle, a to tři tisíce let před Kristem, na počátku třetího předkřesťanského tisíciletí. Rovnováha světového vývoje si žádá, aby následovalo vtělení Ahrimanovo, což ovšem znamená jeho nebývale zesílené působení v pozemských záležitostech lidstva. Rudolf Steiner se o tomto blížícím se vtělení Ahrimana v lidském těle několikrát zmínil – podrobný přehled těchto zmínek lze najít v textu Terryho Boardmana „Inkarnace Ahrimana – kdy a kde?“ (ve slovenském překladu zde: https://www.antropozofia.sk/?p=1652).

Rudolf Steiner nejprve (27. října 1919) uvedl obecně třetí tisíciletí, načež zdůraznil časové rozpětí šesti tisíc let, kdy na jednom pólu stojí vtělení Lucifera, uprostřed vtělení Krista a na druhém pólu vtělení Ahrimana. Člověk by si tedy mohl představovat časovou osu symetricky rozdělenou po třech tisících letech, a Ahrimanovu inkarnaci by logicky očekával až na samém konci třetího tisíciletí. Avšak s touto pozemskou logikou musíme být opatrní.

Prvního listopadu 1919 totiž Steiner termín Ahrimanovy inkarnace formuloval takto: Ke skutečnému vtělení Ahrimana dojde na Západě „ehe auch nur ein Teil des dritten Jahrtausends der nachchristlichen Zeit abgelaufen sein wird“, tedy „dříve než uplyne byť i jen část třetího tisíciletí křesťanské éry“. To by poukazovalo spíše na začátek třetího tisíciletí, tedy na dobu, v níž žijeme. Zmíněná časová osa by v tom případě byla asymetrická a vypadala by tak, že oba představitelé sil zla, Lucifer i Ahriman, by se vtělili, respektive by usilovali o vtělení na začátku „svého“ třetího tisíciletí, Lucifer před Kristem, Ahriman po Kristu. Jak říkám, s pozemskou logikou musíme být opatrní, neboť ta je často příliš mechanická; představa tohoto asymetrického vtělení má podle mého názoru své opodstatnění.

 

Otázka letopočtu a vesmírných rytmů

Bernard Lievegoed dovozuje, že je-li Ahrimanovým číslem číslo 666, pak dobou jeho zesíleného působení jsou roky 666, 1332 (2 × 666), 1998 (3 × 666) a pak 2664 (4 × 666) po Kristu. To by podle něj byl „regulérní“ termín Ahrimanovy inkarnace, avšak Ahriman – podle jednoho sdělení Rudolfa Steinera – učiní vše pro to, aby se mohl inkarnovat již v 21. století. Lievegoed (†1992) nakonec dospívá k závěru, že se Ahriman pokusí inkarnovat již na přelomu 20. a 21. století; zda se mu to podaří, bude podle něj záležet na tom, „jestli tu bude dostatek lidí, kteří dokáží zastávat michaelský duchovní postoj“. „V každém případě“ – uzavírá Lievegoed – „bude Ahrimanovo působení okolo přelomu století obzvlášť velké a silné. – Budeme nuceni mu čelit!“

Bylo na přelomu století Ahrimanovo působení skutečně „obzvlášť velké a silné“? Troufám si tvrdit, že v porovnání s tím, co se děje nyní, v letech 2020 a 2021, rozhodně ne (ještě se k současnému Ahrimanovu působení dostaneme)! Co to tedy znamená? Jak si to vysvětlit?

Zcela jinak se nám vše bude jevit, vezmeme-li vážně skutečnost, na niž upozorňuje současný německý anthroposof Steffen Hartmann v knize Michaelské proroctví Rudolfa Steinera a roky 2012 až 2033 (vydala Franesa v roce 2021): Rudolf Steiner vydal v roce 1912 kalendář, který nadepsal: „1879 po zrodu I-CH“, to znamená, že počítal o 33 roků méně, než je oficiální letopočet. Proč?

Jestliže přijmeme fakt, že tříleté působení Krista v lidském těle a zejména pak jeho zmrtvýchvstání a následné spojení s bytostí Země a s celým lidstvem bylo naprosto zásadní, jedinečnou a přelomovou událostí ve vývoji Země a lidstva (hypomochlion, tedy opěrný bod celého vývoje), pak skutečně není nejmenší důvod počítat nový, křesťanský letopočet od okamžiku narození Ježíše Nazaretského, ale jsou zde všechny důvody pro to, aby tento letopočet začal o 33 let později, v roce, kdy byl ukřižován Kristus a kdy vstal z mrtvých!

Budeme-li vycházet z toho, že pro vesmírné dění je rozhodující tento okamžik a od něj se také odvíjejí vývojové rytmy, budeme nuceni připočíst oněch 33 let ke všem dosavadním letopočtům. Čísla 666, 1332 a 1998 se tak posouvají na letopočty 699, 1365 a 2031! Jestliže jsme tedy na konci 20. století, v roce 1998, nezaznamenali žádné obzvlášť markantní působení Ahrimana, zato ho zaznamenáváme nyní v míře dříve nepředstavitelné, lze to vysvětlit tím, že skutečným (z vesmírného hlediska) rokem 1998 (3 × 666) bude teprve rok 2031!

 

Očekávaný termín Ahrimanova vtělení

Jak dnes na očekávanou inkarnaci Ahrimana pohlížejí někteří anthroposofové? Domnívají se, že k narození, případně početí člověka, do něhož se Ahriman inkorporuje (tak jako se Kristus při křtu v Jordánu inkorporoval v tělech Ježíše Nazaretského, poté co tato těla opustilo Ježíšovo vlastní zarathuštrovské Já) došlo během zatmění Slunce 11. srpna 1999; pokud by šlo o početí, následovalo by narození tohoto člověka v květnu roku 2000 (viz zmíněný článek Terryho Boardmana). Buďto v srpnu roku 2020, nebo v květnu roku 2021 pak tento člověk završil třetí sedmiletí svého života, čímž se plně vtělilo jeho Já a začala finální fáze přípravy na Ahrimanovu inkorporaci. K té by mělo dojít, jakmile tento člověk dosáhne věku 30 let, tj. v srpnu 2029, nebo v květnu 2030. Tato inkorporace by pak měla trvat tři roky, do roku 2032 nebo 2033. Pro valnou část z nás to bude doba, kterou zažijeme ještě ve svém nynějším vtělení – a budeme tedy muset této situaci čelit. Co od ní můžeme očekávat a jak se na ni můžeme připravit? – to budou stěžejní otázky pro další léta našeho života.

 

Fenomenologie roků 2020 a 2021

Zkusme se nyní na celou záležitost podívat z druhé strany, tj. ze strany fenoménů patrných ve světovém dění v tomto a uplynulém roce (2020 a 2021). Čeho jsme byli svědky a účastníky? V únoru 2020 začaly z Číny přicházet zprávy o nebezpečném infekčním onemocnění způsobovaném koronavirem a v březnu již začaly evropské země – Česká republika mezi prvními – přijímat opatření omezující dlouho nevídaným způsobem svobody svých občanů. Jedno nařízení stíhalo druhé, byl vyhlášen nouzový stav, drasticky omezen vzájemný styk lidí, vyhlašovány postupně různé uzavírky a lockdowny. Mnohá z vyhlášených opatření se ukázala být v rozporu se základními zákonnými normami, s ústavami jednotlivých států a s Listinou práv a svobod, což ale nebránilo vládám v jejich prosazování a zostřování. Mezi většinou populace se rychle šířila panická hrůza z nákazy a smrti, tedy ze ztráty fyzického těla, přičemž média tuto hrůzu usilovně rozdmychávala.

Mimochodem, předehru, či snad generální zkoušku současného covidového dění jsme zažili již v roce 2009 s „pandemií“ takzvané prasečí chřipky. Byla to bublina nafukující se stejně závratnou rychlostí, za stejně hysterické asistence médií jako nyní, včetně chystaných drakonických opatření vlád, tato bublina však náhle splaskla, když se ukázalo, že činovníci WHO, kteří „pandemii“ neoprávněně vyhlásili, byli přímo napojeni na výrobce vakcín a na jejich prosperitě také náležitě hmotně zainteresováni (více jsem o tom napsal v doslovu ke druhému vydání knihy Lidstvo na rozcestí, Fabula 2010, kterou nyní jako e-knihu vydává Franesa).

V roce 2021 vyústila restriktivní opatření vlád v tlak na očkování proti nemoci covid-19, přičemž se tento tlak v průběhu druhé poloviny roku stále zvyšoval a neočkovaní občané začali být různým způsobem ostrakizováni. Než si přehledně shrneme vládní opatření, která zasáhla prakticky do všech oblastí našeho života, a podíváme se na jejich signaturu, musíme se krátce věnovat otázce lidského zdraví a nemoci, zejména pak imunity.

 

Bytostné články a zdraví člověka v době pandemie

Lidská bytost sestává v současné fázi vývoje člověka z fyzického těla, těla éterného (oživujícího), těla astrálního a Já jakožto vlastní individuality. V pozemském člověku se vtěluje jen část Já; druhá část, vyšší Já, zůstává součástí duchovních světů. Nejvyšší Já mají všichni lidé společné a je jím Kristus.

O udržování životních funkcí se stará éterné (vitální) tělo, které si lze představit jako vodní proudy neviditelně omývající a prostupující fyzické, hmotné tělo (které by jinak bylo mrtvolou); je v neustálém rytmickém pohybu, tak jako voda. Astrální tělo má kvalitu živlu vzduchu a světla, ovšem v nadsmyslovém provedení. Je to naše vejčitá aura proměnlivých barev a světelných kvalit. Odrážejí se v ní naše emoce, myšlenky a volní impulzy. Já má potom charakter ohně; je to jiskra či plamen, bod vyzařování, které prostupuje všechna tři nižší těla.

Éterné tělo zajišťuje zdraví organismu. Samotná imunita, odolnost je ovšem věcí Já, jeho síly vyzařování. Ta je tím větší, čím více je vtělené Já propojeno s vyšším Já a koneckonců s Kristem.

A nyní se podívejme, co se dělo a děje od začátku pandemie:

  • Jako první se začal šířit strach. Strach je negativní emoce, která se rozlévá astrálním tělem a znečišťuje ho, snižuje jeho světelnou intenzitu a zatemňuje jeho barevnost. Důsledkem je to, že se astrální tělo stává méně propustné pro vyzařující sílu Já, která tím může hůře pronikat do nižších článků lidské bytosti. Druhým důsledkem je, že zatemnění astrálního těla se přenáší na éterné tělo, kde způsobuje zpomalení jeho rytmických proudů. Éterné tělo těžkne a „leniví“. Nemůže již tak dobře oživovat ustavičně umírající fyzické tělo.
  • Vlády nařídily nošení roušek a později respirátorů. Vzduch, který lidé s nosem a ústy zakrytými rouškou vdechují, je ovšem z nezanedbatelné části vzduch, který právě vydechli. Není živý a čerstvý, má vyšší obsah CO2 a nižší obsah kyslíku, který je nositelem života pro éterné tělo. Celý organismus je navíc inkrustován uhlíkem – je ahrimanizován. Po ahrimanizaci astrálního těla strachem následuje přímá ahrimanizace éterného těla uhlíkem.
  • Vlády vzaly jednotlivcům značnou část kompetencí v rozhodování o vlastním životě, uzurpovaly si právo rozhodovat o lidech a zbavily je vlastní odpovědnosti; vyžadují poslušnost, povolnost, poddajnost. Nežádoucí a postihovaný je vlastní úsudek a vlastní rozhodnutí. Zakázaly lidem sociální kontakty, účast na živé kultuře, účast na bohoslužbách, účast na živém vzdělávání, a zasadily tím tvrdou ránu přímo lidskému Já. Významně omezily možnost lidského Já realizovat vlastní intence, čímž dlouhodobě omezují nejen možnost, ale i schopnost. Tím slábne síla vyzařování Já a také jeho napojení na vyšší a nejvyšší Já. Oslabení všech tří úrovní vede samozřejmě také ke snížení imunity a zhoršení fyzického zdraví lidí.

 

Zásady prevence

Z uvedených skutečností vyplývá rovněž prevence onemocnění takzvanými infekčními nemocemi:

  • Posilování éterného těla zdravým a rytmickým způsobem života včetně stravy, dostatkem spánku, vystříháním se jeho oslabování chemickými látkami, exhalacemi, elektromagnetickým polem.
  • Projasňování astrálního těla láskou, která je pravým protikladem strachu, vstřícností a obětavostí.
  • V oblasti Já je to pěstování morálnosti, neboť duchovní světy jsou světy morálními. Pěstovat sepjetí s Kristem.

 

Vakcinace a lidská imunita

K otázce očkování lze říci následující: Imunita je výsostně vnitřní záležitostí, je působením síly vyzařování Já ze středu do okruhu. Skutečnou imunitu lze pěstovat jen upevňováním, zintenzivňováním této síly Já, síly Krista. Očkování je pokusem vytvořit imunitu zvenčí a dalším a dalším očkováním ji udržovat. Z dlouhodobého hlediska je to ovšem pokus marný, navíc devastující skutečnou, totiž vnitřní imunitu. Vakcíny jsou produktem high-tech laboratoří a lze říci, že jde o pokus nahradit sílu Krista silou Ahrimanovou. (Aby nedošlo k nedorozumění, hovořím nyní speciálně o vakcínách proti nemoci covid-19.) Zvýšené srážení krve, k němuž po momentálně prováděné vakcinaci zřejmě dochází, svědčí o tom, že tyto vakcíny způsobují ahrimanizaci krve, té krve, která má být výsostným sídlem a působištěm Krista v nás.

Lze tedy říci, že vakcinace proti nemoci covid-19 je přímým atakem lidského Já a Krista v člověku, což je ovšem pochopitelné v kontextu připravované Ahrimanovy inkarnace. (Volím co nejjasnější formulace, i když je mi jasné, že tím mohu vzbudit nevoli stoupenců či bagatelizátorů nebo relativizátorů vakcinace a jejích účinků. Nelze však již chodit kolem horké kaše a je třeba říci věci jednoznačně.) Co tedy vidíme s ohledem na Ahrimanovu inkarnaci?

 

Ahrimanská signatura současných jevů

Sledujeme-li fenomenologii světového dění za poslední dva roky, vidíme nebývalé zesílení tendencí, které můžeme bez většího váhání označit za antikristovské a speciálně ahrimanské:

  • státy zbavují své občany rozhodovací pravomoci a oslabují jejich Já;
  • lidé si zakrývají tvář a ztrácejí vlastní identitu;
  • jsou nuceni omezovat vzájemný styk, společné činnosti, dokonce se jeden druhého bojí a spatřují v druhém smrtelné nebezpečí;
  • vzájemný styk lidí se přesouvá do online prostředí, což znamená, že místo Krista mezi dva lidi vstupuje Ahriman;
  • síla Já je přímo oslabována aplikací vakcín, které chtějí nahradit vnitřní imunitu „ochranou“ organismu zvenčí, laboratorně vyvinutou a vyrobenou látkou.

I kdybychom tedy nic nevěděli o chystané inkarnaci Ahrimana, o čísle 666 a předpokládaných letopočtech, museli bychom již jen čistě na základě pozorování jevů dospět k závěru, že se něco děje, něco se chystá, a že to něco má přímou souvislost se silami označovanými v anthroposofii za ahrimanské, přičemž je zřejmé, že tyto síly jsou v přímém antagonismu vůči Kristu. – To byl také důvod, proč jsem v loňském roce v textech publikovaných v knize 12 covidových tezí (Franesa 2021) označil rok 2020 za rok Ahrimanův, aniž bych v té době měl povědomí o tom, jak tento rok souvisí s připravovanou inkarnací Ahrimana.

Z tohoto pohledu lze oprávněně říci: Ano, světové jevy ukazují, že nastíněné úvahy o inkarnaci Ahrimana, chystané na dobu v blízké budoucnosti, mají své opodstatnění a nelze nad nimi mávnout rukou jako nad čirými spekulacemi.

Je-li tomu tak, stojíme před otázkou, co můžeme od Ahrimanovy inkarnace očekávat a jak jí můžeme čelit.

 

Ahrimanova příprava na inkarnaci

Zjevná je jedna věc: Ahriman připravuje svůj příchod tím, že se velmi vehementně pustil do oslabování lidských Já, čímž se snaží:

  • lidi oddělit od jejich vyššího Já a od Krista;
  • oddělit je jednoho od druhého a dostat do vzájemné izolace, posílené i vzájemnou nedůvěrou, nevraživostí a nenávistí;
  • učinit je povolnými, poslušnými a ovladatelnými.

Vidíme, jak úspěšně vstupuje do nevědomí lidí a ovládá je, vyvolává strach, obrací lidi proti sobě navzájem. Proč to ale dělá, jaký tím sleduje cíl? Proč chce lidi ovládat? K čemu je bude potřebovat? Jak si lze představit dobu, kdy bude inkarnován na Zemi v lidském těle, a jak si lze konkrétně představit jeho působení?

Ahrimanovým ideálem je lidský robot, automat zbavený vlastní vůle, vlastních intencí, jednající vypočitatelně, plánovaně, programovatelně. Nejde jen o to každého kontrolovat, sledovat, vše o něm vědět, zvenčí omezovat rámec jeho svobodného (a tím nevypočitatelného) jednání, zvenčí ho „gleichšaltovat“, unifikovat, ale jde o to zmocnit se jej zevnitř, jeho myšlení i vůle. Ahriman chce, aby člověk sám chtěl to, co chce on. Chce ho zbavit jeho pravého Já a sám se tímto Já stát. Lidé v moci Ahrimanově nemají jednat v jeho zájmu z donucení, ale o „své“ vůli, která bude ovšem jeho vůlí. „Ahriman říká: Buď vůle má! – Kristus čeká, až ty řekneš: Buď vůle Tvá!“ (Lidé mezi Kristem a Ahrimanem XIII, in: 12 covidových tezí, str. 54.)

Stále však zůstává nezodpovězena otázka proč. Proč chce Ahriman lidi ovládat? K čemu je chce použít? K čemu je bude potřebovat? Je samotné ovládání lidí jeho cílem, anebo jen prostředkem k dosažení jiného cíle? Je jeho cílem zničit svobodu a lásku? Zabránit uskutečnění těchto dvou kvalit skrze člověka ve vývoji vesmíru?

A pak je zde otázka, co proti tomu můžeme dělat a jaký z toho pro nás plyne úkol.

 

Úkoly po přicházející dobu

Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že naším úkolem je v tuto chvíli posilovat své Já a své spojení s Kristem. Do jaké míry může současné očkování oslabit naše Já, bude zřejmé i z toho, jak velký tlak bude vyvíjen na to, aby se nechal naočkovat každý. Čím větší bude tento tlak, tím větší hrozbu pro Ahrimanovy plány bude zřejmě představovat každý nenaočkovaný člověk. Ahriman se bude snažit dosáhnout ahrimanizace lidské krve očkováním tím více, čím větší vyřazení individuálního Já bude toto očkování znamenat a čím větším ohrožením by pro něj byla neahrimanizovaná lidská krev, přístupná působení Krista. Jinými slovy, podle síly tlaku, který na nás budou vlády vyvíjet, abychom se nechali očkovat, poznáme, nakolik je pro Ahrimana toto opatření důležité k dosažení jeho cílů, ergo jak velké oslabení Já očkování přinese – a také jak důležité bude tlaku na očkování nepodlehnout!

Lidé s neahrimanizovanou krví budou zřejmě vystaveni velkému nátlaku, na druhé straně budou mít významné úkoly, které mohou spočívat v tom, aby v kritických letech pomáhali svým bližním, kteří sami nebudou schopni Ahrimanovu působení odolávat, a to i přesto, že se tito bližní budou podílet na útlaku těch neahrimanizovaných. Neočkovaní budou v situaci, kdy budou vystaveni nenávisti a šikaně ze strany očkovaných, a přesto bude jejich úkolem očkovaným ze všech sil a všemi prostředky pomáhat, jak jim to ostatně bude velet Kristus působící v jejich neahrimanizované krvi.

 

Christianizace vlastního Já

To, co zde píšu, je snahou připravit se na dobu, která přijde, na její úskalí i úkoly. Světové dění ukazuje silný nástup Ahrimana. Zároveň i různé úvahy poukazují na zvýšenou možnost jeho blízké inkarnace, nejspíše kolem roku 2030, s tím, že tato inkarnace se nyní připravuje. Cílem tohoto Ahrimanova „opatření“ bude ovládnutí lidí, k tomu ovšem potřebuje oslabit jejich Já, jejich sounáležitost i jejich spjatost s Kristem, jejich vnímavost vůči Kristu. Odolat bude možné jen tehdy, udrží-li si člověk své Já. Proti ahrimanizaci je třeba postavit „christianizaci“ sebe sama. Ve velikonočním období roku 2023 dojde zákonitě k zmrtvýchvstání impulzu listopadu ʼ89, který je impulzem kristovským, totiž impulzem svobody a lásky – to bude významná příležitost k tomu, abychom napomohli rozlití světla do šířící se temnoty a tím poněkud zkřížili Ahrimanovy plány a maličko mu do nich „hodili vidle“… Bude na nás, zda a jak tuto příležitost, kterou nám nabízejí dobré duchovní bytosti, necháme protéci mezi prsty, nebo se jí naopak chopíme a využijeme ji ku prospěchu lidstva.

 

Tento text je míněn jako podnět k přemýšlení i diskusi a je pouhým pokusem nastínit charakter této a nejbližší příští doby.

 

Druhá adventní neděle, 5. prosince 2021

Paul Kingsnorth III.

Moment očkování / třetí část aneb Jak přemýšlet o Klausi Schwabovi

Paul Kingsnorth
Irsko, 20.12.2022

„Svět není mechanismus: je to mysterium, na němž se denně podílíme. Když se ho pokusíme přebudovat jako globální generální ředitel obchodní společnosti (CEO) nebo vysvětlit jako esejista, selžeme: slabě či slavně, nicméně selžeme. Stroj, technium, metaversum (umělá digitální realita): ať už pojmenujeme náš Babylón 21. století jakkoli a ať už se nám v tuto chvíli zdá jakkoli ohromující, nikdy nakonec nemůže zvítězit, protože je projevem lidské vůlea ne vůle Boží. Pokud v Boží vůli nevěříte, nazvěte ji místo toho přírodním zákonem: Ať tak či onak, promlouvá k nám to samé. A říká nám jemně a pevně: vy tomu nevelíte. „

Paul KIGNSNORTH

Zde je třetí část trojdílně eseje Paul Kignsnortha „Moment očkování“, která pojednává o konspirační teorii a konspiračních teoreticích, o Klausi Schwabovi a jeho „Velkém Resetu“, o naší fascinací strojem a našem ponoru do digitálního Metaverza, do bezútěšné digitální totalitní uniformity a zároveň o víře v to, že Země nemůže být resetována a že „přes některá srdce stroje neprojedou“. Překlad: Jiří Zemánek.

 

Každý ví, že mor se blíží
Každý ví, že rychle běží
Každý ví, že nahý muž a nahá žena
jsou jen zářivým artefaktem minulosti
Všichni vědí, že scéna je mrtvá, ale
nad tvou postelí bude počítadlo, které
odhalí to,
co každý ví.

Leonard Cohen, 1988[1]/

Kdy konspirační teorie není konspirační teorií? Odpověď na tuto otázku má vliv na podobu přicházejícího světa.

V této kovidové minisérii esejů jsem psal o příbězích, které si vyprávíme o pandemii. V první eseji jsem vysvětlil, proč jsem přestal věřit velké části oficiálního příběhu – tomu, co jsem nazval Narativem – o viru a reakci na něj. Stébly, která tomuto příběhu zlomila vaz, byly pro mě rakouský lockdown „neočkovaných“ a australské izolační tábory: po tomhle jsem sám sobě nemohl namlouvat, že to, co se děje, má co do činění s nějakou rozumnou definicí „veřejného zdraví“.

Možná jsem se k tomu dostával pomalu, ale byl jsem jedním z mnoha, kteří dospěli k témuž závěru. Zdá se, že tento poslední měsíc představuje skutečný bod zvratu, protože odpor proti tomu, co se děje, neustále roste a po celém světě vyšli do ulic statisíce lidí – od Turína po Paříž, od Londýna po Vídeň, od Melbourne po Barcelonu, od Christchurch po Tbilisi. Nařízení, pasy, segregace, karanténní tábory, cenzura, děsivá démonizace „neočkovaných“: zdá se, že tohle všechno přineslo nové pochopení toho, do jak bezprecedentního území začínáme směřovat.

V druhém pokračování eseje jsem se snažil zjistit, proč tolik z nás vidí tuto situaci tak odlišně: proč například někteří považují tato nařízení a tyto pasy za nezbytná zdravotní opatření, jež je nezodpovědné odmítnout, a jiní v nich naopak spatřují počátek tyranie, které je nutné vzdorovat. Díval jsem se na to, jak příběhy, které si o světě vyprávíme, určují naše reakce na tuto korona-situaci a jak nás tyto příběhy mohou rozdělovat a stavět proti sobě, přestože všichni usilujeme o svou vlastní verzi zdravější společnosti.

Tentokrát se chci podívat na příběh, který nám o této naší době vypráví Stroj. Chci se podívat na svět, do nějž jsme byli rychle nasměrováni, jakmile se z Covidu-19 stalo jakési techno-politické cvičiště: testovací území pro nové způsoby lidského bytí ve stále více posthumánním světě.

Příběhy jsou prostředky, jimiž se orientujeme v realitě, ale jsou to také nástroje, kterými realitu ovládáme – a jimiž jsme současně ovládáni. Ovládni příběh, ovládneš obyvatelstvo: takto je to chápáno už od dob faraonů, a to je též důvod, proč je narativní bitva o covid tak nelítostná. Proto se média a společnosti, provozující sociální sítě, tak usilovně snažily umlčet složité otázky týkající se vakcín, a proto se neustále snaží umlčovat, zastrašovat nebo šikanovat lidi, o nichž se říká, že šíří „dezinformace“. A to je také důvod, proč jsme byli svědky nového zaměření se na zcela jiný druh vypravěče, na vypravěče, který byl dříve zesměšňován, ale dnes se na něj pohlíží s čím dál větší nervozitou a hněvem: na „konspiračního teoretika“.

Kdysi, a není to tak dávno, jsme věděli, co je to „konspirační teoretik“. Byl to někdo, kdo nabídl alternativní pohled – často velmi podivný – na oficiální verzi známého příběhu. Někdy byl tento pohled přesvědčivý (JFK nezastřelil osamělý střelec), jindy ne (OSN chce zabít 95% světové populace) a někdy byl přímo zhoubný (za vším stojí Židé). Nicméně všichni jsme věděli, že „konspirační teorie“ je příběh, který ukazuje na temné, skryté síly, jež ve světě působí: že jde o příběh, který říká, že něco je skryté a že by to mělo být odhaleno.

Tento slovní obrat samozřejmě znamenal též něco jiného: pomluvu. „Konspirační teoretik“ (který pravděpodobně nosil „klobouček z alobalu“) byl v podstatě pomatený: nebyl jako my dobří a rozumní lidé, kteří získáváme informace z televizního zpravodajství, odborně oponovaných vědeckých prací a knih recenzovaných v seriózním tisku. Nicméně tito podivní lidé byli většinou neškodní – a co bylo důležitější, byli irelevantní. Lidé, kteří jsou posedlí incidentem v Roswellu nebo představou zfalšovaného přistání na Měsíci, nejsou pro vládu žádnou hrozbou, a proto je ignoruje. V normálních časech na „konspiračních teoreticích“ jednoduše nezáleží.

Ale jak je tomu v nenormální době? V čase, jako je tento, kdy důvěra v oficiální zdroje autority upadá; kdy jsou narativy roztříštěné a čím dál víc lidí se chápe v mlze nových map? V časech, jako je tento, se dějí tři věci. Za prvé, jako květiny v dlouho vyprahlé půdě nově otevřené deštěm se rodí mnoho nových konspiračních teorií. Zadruhé, pojem „konspirační teoretik“ se stává užitečným nástrojem pro ty, kdo se snaží držet oficiální linie: je to pojem, který značí zavržení, a který může být použit na každého, prostě na všechny, kdo zpochybňují Vyprávění, bez ohledu na to, jak rozumné jejich otázky mohou být. A za třetí, se některé z těchto teorií ukazují jako správné.

Je fér říct, že konspirační teoretici si pandemii užívali. Dodnes si vzpomínám na slavný titulek ze známé publikace, která vyšla na začátku roku 2020, na titulek, který nezestárl: „Anti-vakcinační konspirační teoretici tvrdí, že covid-19 povede k zavedení očkovacích pasů“. V mnoha médiích se za posledních osmnáct měsíců objevil bezpočet podobných článků, odmítajících všechny možné předpovědi – od pasů přes zákazy až po karanténní tábory – jako projev šílené konspirační nenávisti. To jen zdůraznilo zbabělý a bezprecedentní způsob, jakým se většina médií chová, stejně jako rozbití posledních zbytků jejich důvěryhodnosti. Ale to už je jiný příběh.

V médiích asi nejvíc zmiňovanou „konspirační teorií“ uplynulého roku byla teorie „Velkého Resetu“ („Great Reset“). V tomto ponurém příběhu plánuje globalistický ďábelský génius Klaus Schwab, který žije pod sopkou v Davosu, vyhubit 95% populace (opět!) a převzít kontrolu nad světovými zdroji. Těch pět procent z nás, kteří zůstanou, nebude zažívat nic než štěstí, protože už nebude existovat žádná změna klimatu a my všichni budeme plně očkovaní a posilnění a zcela otevřeni všemu, co pro nás Klaus a Bill Gates na příště naplánovali, což se bude pravděpodobně týkat robotů.

Je pravda, že o Schwabovi a programu jeho Světového ekonomického fóra (WEF) kolují různé, řekněme kreativní příběhy. Avšak samotný Velký Reset není výmyslem paranoika a není to ani spiknutí. Mohl by být nazvaným plánem či agendou, ale nejlépe jej lze pochopit jako jiný Příběh: příběh, který by Schwab a jeho kolegové chtěli, abychom všichni přijali jako naši mapu pro blížící se nové teritorium. Pokud chcete porozumět zároveň fádní i zlověstné povaze tohoto příběhu, nemusíte pronikat nejhlubšími zákoutími horské alpské bašty, v níž se tento příběh tajně zrodil: stačí když budete sledovat online přednášky, účastnit se virtuálních konferencí nebo procházet příslušnou sekci webových stránek WEF. Anebo, pokud jste skutečně zapálení, můžete udělat to, co jsem udělal minulý týden já, přečíst si knihu Klause Schwaba na tohle téma[2]/.

(reprofoto: WordPress)

Zklamáním je, že Schwabův Covid-19: Velký reset nepojednává o zařízeních pro ovládání mysli, mikročipech v očkovacích látkách a plazích vládcích. Ve skutečnosti je téměř zcela prost čehokoliv zajímavého. Jde o standardní globalistický manifest, jaký by mohl vydat kterýkoliv redakční funkcionář WEF, WTO (Světové obchodné organizace), sdružení G8, OSN, Světové banky nebo Meznárodního měnového fóra, nebo jakýkoliv autor, píšící pro časopisy Economist nebo Forbes, v kterémkoliv roce po roce 1990. Když jsem na začátku druhého tisíciletí psal svou první knihu One No, Many Yeses (Jedno ne, mnoho ano), přečetl jsem tucty podobných knih a článků jako jsou tito, ve snaze pochopit, co pohánělo promotéry hospodářské a kulturní globalizace. Byly – a jsou – to vždy stejné hymny na záchranu globálního kapitalismu, oděné do klišé sociální spravedlnosti a ambiciózních prohlášení nevládních organizací (NGO). Diverzita, vitalita, rovnost, inkluzivita, zmírňování chudoby, mateřství, prostě báječný koláč. Od konce devadesátých let, kdy se kapitáni černých lodí globálního kapitalismu stali poprvé obětí davů aktivistů před svými konferenčními centry, si dávají velký pozor, aby své pirátské nájezdy maskovali jako charitativní projekty, napájené lennonovskou touhou po univerzální jednotě.

Schwabovu knihu je tedy třeba číst ve dvou rovinách. Na povrchu je jeho argumentace neslaná nemastná, nijak překvapivá a psaná záměrně tak, aby s ní bylo těžké nesouhlasit. Schwab říká, že pandemie všechno změnila a že svět se nikdy nevrátí k tomu, čím byl. Tvrdí též, že „to, čím byl“, v žádném případě nefungovalo. Globální ekonomika (ta, kterou pomáhal sám budovat) mění klima, způsobuje nerovnosti uvnitř národů i mezi nimi a vyvolává další špatné věci, od rasismu po znečištění oceánů. Měli bychom se tedy „chopit příležitosti“, kterou virus přinesl, a svět „resetovat“: znovu ho vybudovat ve spravedlivější, lepší a udržitelnější podobě.

Zatím to zní přijatelně. Kdo by mohl něco namítat proti menší chudobě a čistším mořím? Musíte se dostat pod povrch, abyste pochopili, co to vlastně všechno znamená – a co je ještě důležitější, jak je toho možné dosáhnout. A nemusíte kopat moc hluboko, abyste uviděli příběh pod příběhem.

Případ kovid, vysvětluje Schwab, ukázal, že „žijeme ve světě, v němž ve skutečnosti nikdo nevládne“. Pro spoustu z nás to může znít jako dobrá věc, ale pro globalistické myslitele, jako je Schwab, je to problém, který je potřeba vyřešit. „K trvalé obnově nemůže dojít bez globálního strategického rámce řízení“, píše. Národní státy a jejich laskaví spojenci v „globální podnikatelské sféře“ se musí sjednotit, aby se „lépe vybudovali“ (to už jste možná někde slyšeli). Co to znamená? Znamená to, že není cesty zpět.

Schwabovi je jasné, že opatření přijatá ke zvládnutí kovidu – lockdowny, očkovací pasy a zákazy, lékařská segregace, masové vyhazovy z práce, rozsáhlá destrukce malých podniků, prohlubování zisku a vlivu velkých technologií (Big Tech) a radikální normalizace digitálního monitorování, dozoru a státní kontroly – způsobila v našich společnostech trvalé změny, které nezmizí. „To, co bylo donedávna nemyslitelné“, píše, „se stalo náhle možným“. To především platí, když se podíváme na skutečného vítěze kovidových let: technologický systém jako takový.

I když poté, co pandemie skončí „se některé naše staré zvyky určitě znovu navrátí“, píše Schwab, „mnohé technické způsoby chování, které jsme během pandemického uvěznění byli nuceni přijmout, se pro nás díky důvěrné obeznámenosti s nimi stanou přirozenějšími.“ Práce z domova, digitální monitoring zaměstnanců jejich společnostmi, schůzky a setkání prostřenictvím Zoomu i elektronické zásilky, nemluvě o celé struktuře systému „očkovacích pasů“ s QR kódem: většina z toho pravděpodobně zůstane součástí nového normálu, který kovid vytvořil. V resetované budoucnosti přehodnotíme věci, které byly kdysi pro nás druhořadé, jako je například trávení času se svými blízkými. Proč, ptá se Schwab, bychom měli podstupovat „jízdu autem na víkend na vzdálené rodinné setkání“, když „rodinná skupina na WhatsApp“ (i když uznávám není tak zábavná) je přesto „bezpečnější, levnější a ekologičtější“? Proč vlastně?

Toto je podstata Velkého Resetu: vytváření budoucnosti, která je zároveň řízená i katatonická, dystopická i nudná, monitorovaná i monotónní až k nesnesení. Budoucnost, v níž mohou globální korporace svobodně budovat svět, po němž dlouho toužily: vzájemně propojenou tržní technokracii bez hranic, v níž je každý lidský jedinec sledován; ve které je sledovaným a monitorovaným strojem na výrobu a spotřebu – a to vše ve jménu veřejného zdraví a bezpečnosti.

Je zajímavé, že Schwab otevřeně ve svém prohlášení – které by komukoli jinému na Youtube mohlo přinést zákaz vystupovat – uvádí, že kovid je „jednou z nejméně smrtelných pandemií, jež svět za poslední dva tisíce let zažil“ a že „následky … co se týče zdraví a úmrtnosti budou mírné“. Skutečně trvalé následky, píše Schwab, nebudou způsobeny samotným virem, ale naší reakcí na něj. Toto jeho líčení vrcholí v knize jediným pozoruhodným obrazem, který používá k tomu, aby ilustroval, jak bude strach z nemoci přetrvávat dlouho poté, co jakákoli hrozba samotného kovidu ustoupí, a k čemu by to mohlo vést:

Nová posedlost čistotou si vyžádá vytvoření nových forem balení zboží. Budeme vyzýváni, abychom se výrobků, které si kupujeme, nedotýkali. Jednoduché rozkoše jako je čichání k melounu nebo vymačkávání ovoce budou vnímány s nelibostí a možná se dokonce stanou minulostí.

Bezproblémový, čistý, uspořádaný svět, svět bez nebezpečných melounů na malých stáncích na tržišti, bez malých podniků a anarchických obchodních dohod a neohrabaných lidských interakcí jakéhokoli druhu – svět řízený účinnými, čistými, digitalizovanými korporacemi, nabízejícími „elektronické řešení“ pro jakoukoli aktivitu, která by mohla ohrozit naši bezpečnost a náš blahobyt: toto se nabízí už léta, ale pandemie – jak Schwab otevřeně přiznává – byla požehnáním pro ty, kdo za touto vizí světa stáli. Dnes jsme připraveni přijmout věci, které by před třemi lety byly nepředstavitelné. Co bude vymyšleno příští rok? A kdo bude naslouchat sebrance konspiračních teoretiků, antivaxerů, fašistů a cvoků, kteří po nás chtějí, abychom tento hladký a bezpečný svět odmítli?

Tohle je věc, která přiživuje skutečně podivné „konspirační teorie“ kolem Schwaba a jeho agendy. Nicméně není nutné se domnívat, že virus byl záměrně vypuštěn nebo že neexistuje, stačí pozorovat širší obraz. Národní státy a jejich političtí vůdci jsou celá desetiletí postupně zbavováni moci globalizací, která se soustřeďuje v rukou těch, kdo vytvářejí a kontrolují světovou technologickou infrastrukturu. Bill Gates, Mark Zuckerberg, Klaus Schwab, Jeff Bezos, Sergej Brin, Ray Kurzweil a jim podobní formují naši realitu po desetiletí a limbický kapitalismus[3]/, jehož jsou průkopníky, byl kovidem doslova nabit – stejně jako povědomím o něm a rostoucí protireakcí.

Žijeme v době, v níž se konflikt mezi technokracií a demokracií rozlil do otevřeného prostoru: bitva se dnes a denně vede na ulici a na obrazovce. Schwab se dostal do centra pozornosti proto, že se veřejně pokouší vytvořit kolem tohoto konfliktu vypravěčský rámec. Jen minulý měsíc na konferenci v Dubaji (kde jinde?), dal tuto ambici veřejně najevo tím, že svůj Velký Reset přeznačil na „Velký příběh“. Prohlásil, že svět potřebuje nový globální příběh, který by ho sjednotil. On a Světové ekonomické fórum (WEF) budou pomáhat „představovat si budoucnost, navrhovat ji a pak ji realizovat.“

Schwabův plán „uskutečnit budoucnost“ je přesně tím, z čeho se Alexi Jonesovi[4]/ sbíhají sliny. Ale i když by se Schwab ani moc Světového ekonomického fóra neměly podceňovat, Schwab za žádné nitky netahá. Žádné nitky neexistují: existuje pouze Stroj a směr jeho jízdy je nastaven na dlouho. Kovid poskytl perfektní testovací půdu a odpalovací rampu pro další generaci digitálních technologií sledování a kontroly, které jsou na rýsovacím prkně už léta. Zmatek, hněv a rozkol, který právě teď kolem nás víří, je důsledkem naší zmatené neschopnosti navigovat v techno-převratu, který prožíváme, nebo dokonce byť jen správně pochopit, co se vlastně děje.

Budoucnost se však dnes nachází mimo rýsovací prkno. Vezměte si ty očkovací pasy aktivované QR kódem, které se v posledních dvanácti měsících tak rychle rozšířily po celém světě. Z hlediska „veřejného zdraví“ nemají žádný velký smysl, protože víme, že v současnosti dostupné vakcíny přenosu viru nezabrání. Mají však za následek normalizaci příslušných technologií: technologií, které se tak jako tak připravovaly. Například digitální očkovací pasy se v Evropské unii připravují od roku 2018. Koncem roku 2019, několik měsíců před vypuknutím pandemie, byly v Bangladéši zahájeny testy „systémů digitální identity“, spojené se stavem očkování dané osoby. Doufalo se, že doloží, jak lze „využít imunizaci jako příležitost k zavedení digitální identity“ v celosvětovém měřítku.

Z demonstrace proti vládním opatřením v Idahu (USA) 25. prosince 2020.

Opět: není zapotřebí žádných výstředních tvrzení, aby to dávalo smysl. Jde jednoduše o urychlení stávajícího směru cesty. Většina z nás už nosí v kapse přenosné sledovací zařízení, které monitoruje naši geografickou polohu a shromažďuje údaje o všem – od našich politických názorů až po naše nákupní preference – a v krajním případě ho stát může využít ke zjištění toho, kdo jsou naši přátelé a jaké máme kontakty. Říká se tomu smartphone (chytrý telefon). S tím jak se během dalšího jednoho roku až dvou bude kovid stávat endemickým a s tím, jak se budou objevovat jeho nové varianty, tlak na trvalé záruky zdraví a bezpečí bude pravděpodobně pokračovat. Snadno můžeme být sto používat tyto chytré telefony, již vybavené našimi kovidovými QR kódy, jako trvalé „zdravotní pasy“, které nám umožní bezpečný a digitální přístup ke zboží a službám v novém nebezpečném světě – zatímco budou trestat nebo vylučovat každého, kdo odmítne využít doporučených opatření v oblasti veřejného zdraví.

Pokud vám tohle zní jako jedna z těch starých bláznivých konspiračních teorií, mějte na paměti, že skutečné pasy – ty, které používáme při cestě na dovolenou – byly zavedeny jako dočasné opatření po první světové válce. Pozdějším odůvodněním pro jejich trvalé zavedení v celosvětovém měřítku byly „ohledy na zdraví a národní bezpečnost“, které byly vyvolané v roce 1918 epidemií španělské chřipky. O století později se digitální verze těchto pasů téměř blíží svému naplnění a pandemie nyní poskytuje dokonalou příležitost pro jejich zavedení. Světová zdravotnická organizace (WHO) v současné době jedná s národními státy, regionálními bloky a korporacemi, aby se dohodly na standardech pro globální harmonizaci digitálních pasů:

Nové nástroje vyvinuté v rámci úsilí WHO jsou prakticky hotové. Do konce roku 2021 se očekává beta verze referenčního softwaru DDCC Gateway (PKI) a beta aplikace Universal Status Checking, která využívá Google Android FHIR SDK a funguje na základě Digitálního certifikátu EU COVID … Má být schopna rozpoznat všechny formáty zdravotních pasů s QR kódem, které se používají po celém světě. 

Budeme tedy mít své stálé globální zdravotní pasy a ty se pak spojí s již existujícími technologiemi digitální identifikace a se zaváděním digitální měny, aby pro nás, pro každého z nás, tímto způsobem vytvořily personalizovanou digitální identifikační peněženku; ta bude prezentována jako volitelný komfort, nicméně se stane brzy základním požadavkem pro účast na životě společnosti, stejně jako je tomu v případě chytrých telefonů, kreditních karet a papírových pasů. Pokud chcete tuto budoucnost zažít na vlastní kůži, můžete se podívat na tento krátký film, který speciálně pro vás natočila jedna ze společností, která je jejím průkopníkem. Nevypadá to lákavě? Bezpečně? Bez třenic a napětí? Mám-li mluvit za sebe, už teď se cítím ohromně posílen:

Jakmile přijmeme předpoklad, že hluboká a všudypřítomná úroveň sledování, monitorování a kontroly je cenou, kterou stojí za to za bezpečnost zaplatit – a zdá se, že jsme to už udělali – pak je možné téměř všechno. Jižní Korea právě zavedla technologii na hromadné rozpoznávání obličejů s cílem „urychlit oznamování možné expozice COVIDu19“. Čína proslula tím, že provozuje systém sociálních úvěrů, jehož prostřednictvím jsou občané odměňováni nebo trestáni za své chování v mnoha oblastech. Média produkují vemlouvavé krátké filmy, které podrobně popisují, jak by váš kovid pas mohl být pohodlně uložen na mikročipu zapuštěném ve vaší kůži. V USA už Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) schválil pilulky, které jsou implantované do těla s „digitálním systémem pro sledování požití“, který po užití léku vysílá signál do chytrého telefonu. Možná za ně budete moci zaplatit svou biometrickou platební kartou, vytištěnou s údajem otisku vašeho prstu.

Přicházející „internet těl“; podle Rand Corporation (reprofoto)

Připoutejte se: nastává doba, která nás přímo a záměrně žene k hlavnímu cíli: k „internetu těl“, v němž se konečně začínáme slučovat se stroji, které jsme vyrobili. V tomto příběhu se celý svět a všichni a všechno v něm stává uzlem v zářící síti, která bude vytvářet a řídit každou naši bdělou hodinu. Tato budoucnost byla samozřejmě dlouho předvídána. William Morris ji tušil a William Blake také. Aldous Huxley a E. M. Forster znali její číslo o sto let dřív a Edward Abbey ji předpověděl těsně předtím, než jsem se narodil:

Říkejme jí stát Mraveniště, Včelí společnost, technokratický despotismus – možná je benevolentní, možná ne, ale v každém případě je nepřítelem osobní svobody, rodinné nezávislosti a komunitní suverenity, nepřítelem, který na dlouho uzavře možnost svobodné volby mezi alternativními způsoby života. Nadvláda nad přírodou, kterou umožnila chybně aplikovaná věda, vede k nadvládě nad lidmi; k bezútěšné a totalitní uniformitě.

Kovid urychlil a zároveň ospravedlnil náš skok do digitálního mraveniště, který bude v příštích letech čím dál neúprosnější. Možná jej mnozí, nebo dokonce většina, uvítá.

Koneckonců je u nás propagován už léta v nejpromyšlenějším a nejmanipulativnějším masovém útoku na naši vůli v dějinách lidstva. Byli jsme vycvičeni, abychom milovali – nebo alespoň akceptovali – naše smartphony, satelitní navigaci, chytré ledničky, drony a Alexy pro simultánní překlad. Luddité jako já byli vždycky okrajovou sektou. Lidé, které Světové ekonomické fórum (WEF) vybralo jako „mladé globální lídry“ zítřka, jsou nepochybně nadšeni budoucností, na jejíž vybudování jsou připravováni, a která by mohla vypadat asi takto:

Když většinu naší práce převzala umělá inteligence a roboti, měli jsme najednou čas se dobře najíst, dobře vyspat a trávit chvíle s ostatními lidmi. Představa dopravní špičky už víc nedává smysl, protože práci, kterou děláme, můžeme dělat kdykoliv. Skutečně nevím, zda bych to ještě nazýval prací. Je to spíš čas na přemýšlení, čas na tvoření a čas na rozvoj.

I když, samozřejmě, každá společnost má své stinné stránky:

Jednou za čas mě naštve fakt, že nemám skutečné soukromí. Nemůžu nikam jít, aniž bych přitom nebyl registrován. Vím, že se někde nahrává všechno, co dělám, na co myslím a o čem sním. Jen doufám, že to nikdo nepoužije proti mně.

Tohle není satira; toto je proroctví. Nebo je to možná jen marketing. Ať je to cokoliv, konečně jsme se dostali na úpatí budoucnosti: do převrácené verze Matrixu, v níž hrdinou je agent Smith. Světa hrozného i nudného zároveň. S tím, jak změna klimatu začíná působit, ekosystémy se rozpadají, dodavatelské řetězce se zadrhávají a sociální struktura se rozpadá a zrychluje se masová urbanizace i masová migrace, bude čím dál nezbytnější provádět mikromanagement, pobízet a kontrolovat občany našich masových společností jen proto, aby se růst a pokrok udržely v chodu. Pandemie nám ukázala, jak toho lze dosáhnout.

Schwab má pravdu, že z lekcí, které nás naučila, není cesty zpět.

Někdy si myslím, že to, co se nyní děje, nemá v lidské historii precedens. Jindy se mi to jeví jako obvyklá lidská historie, jen poněkud zrychlená. Konec konců, kdy jsme se začali rozšiřovat? Kdy jsme vynalezli brýle, boty, brnění, štípaný pazourek? Pokud tohle je to, co lidé dělají a to, čím jsme – zvířata, která vymýšlejí, jak se stát silnější, projektují do života světy a pak se je snaží vybudovat – existuje nějaký způsob, jak zastavit vývoj, směřující k fúzi člověka a stroje? Nebo k tomu už došlo?

Mohl bych v tom pokračovat – už to dělám roky. Ale je vánoční týden a já nechci končit v tomhle tónu. Chci místo toho skončit tím, že řeknu něco jiného: něco, co jsem asi na začátku nečekal, že řeknu. Nicméně, ta první esej z doby před měsícem už vypadá, jako by byla napsaná v jiné době, tak rychle se vše mění.

Jde o tohle: z nějakého důvodu, navzdory všemu, o čem jsem v této malé trilogii psal, navzdory přicházející zimě, navzdory novému částečnému lockdownu, do něhož moje proočkovaná a očkovacími pasy vybavená země právě vstoupila, navzdory všemu, co v sobě budoucnost, jak se zdá, skrývá: navzdory tomu všemu cítím jakýsi zvláštní záblesk naděje. Kontrola: to je příběh, který Stroj vypráví sám o sobě, a je to příběh, který bychom si na nějaké úrovni všichni přáli, aby byl pravdivý. Ale kontrolní systémy nikdy nevydrží. Svět přesahuje naše chápání i kontrolu, stejně jako nakonec i sami lidé. Stěží rozumíme sami sobě. Možná, že touha Klause Schwaba „zlepšit svět“ je reálná a upřímně pociťovaná: ale stejně nikdy nebude schopen svět uchopit natolik pevně, aby ho mohl ohnout a tvarovat podle své vůle. Kdo to dokáže?

Svět není mechanismus: je to mysterium, na němž se denně podílíme. Když se ho pokusíme přebudovat jako globální generální ředitel obchodní společnosti (CEO) nebo vysvětlit jako esejista, selžeme: slabě či slavně, nicméně selžeme. Stroj, technium, metaversum (umělá digitální realita): ať už pojmenujeme náš Babylón 21. století jakkoli a ať už se nám v tuto chvíli zdá jakkoli ohromující, nikdy nakonec nemůže zvítězit, protože je projevem lidské vůle a ne vůle Boží. Pokud v Boží vůli nevěříte, nazvěte ji místo toho přírodním zákonem: Ať tak či onak, promlouvá k nám to samé. A říká nám jemně a pevně: vy tomu nevelíte.

Nemohu předstírat, že všemu tomu rozumím. Mám jen svou intuici a tato slova. Ale domnívám se, že svět je překvapivější a živější, než sám někdy vidím nebo dokonce než chci věřit. Myslím, že moment korony zvýraznil odvěký trvající boj mezi duchem divočiny a duchem Stroje a také to, že tento boj probíhá v nás všech každou minutu dne. Někdy je třeba vybojovat bitvy, zaujmout pozici, vyznačit linie. Tohle je jeden z těchto případů. Když začneme chápat všechny příběhy, které jsou ve hře, můžeme začít vidět, kterého z nich se účastníme a jaká rozhodnutí musíme učinit.

Tady na severu je zima. Zítra je slunovrat. Na západě Irska je nyní tma, vlhko a chlad. Doba kolem nás zuří a může být těžké udržet si klidnou hlavu. Ale v noci se tu v oknech zapalují svíčky, protože je advent a nečekaně brzy svítá: světlo nejkratšího dne roku. Možná na nás naše doba dnes naléhá, abychom se rozpomněli na některé staré ctnosti a abychom je rozvíjeli. Mohli bychom začít odvahou: odvahou a trpělivostí. Může to trvat roky, desetiletí, staletí, nicméně Stroj, který jsme postavili, abychom řídili samotný život, abychom svět vtěsnali do naší vlastní malé formy – se nakonec zřítí a bzučící dráty ztichnou. D. H. Lawrence to věděl: věděli to všichni proroci. Země nemůže být resetována. Ani námi, ani nikdy jindy.

Mluví o triumfu stroje, ale stroj nikdy nezvítězí. Tisíce staletí
bez člověka se rozvíjely kapradiny, bílé jazyky akantu
šplíchající do slunce, až po jedno smutné století, kdy stroje
zvítězily. Válcovaly nás sem a tam a třásly skřivaním hnízdem,
dokud se vejce nerozbila.

Třeste bažinami, dokud husy neodejdou
a divoké labutě neodletí a nezazpívají nám labutí píseň.
Tvrdě, tvrdě se po zemi valí stroje, avšak přes některá
srdce nikdy neprojedou[5]/.

Tohle je třetí a poslední část mého třídílného seriálu esejí o viru a Stroji. Až do nového roku se stahuji od obrazovky počítače, ale v lednu se vrátím ke svému širšímu esejistickému projektu a budu dál pátrat, jakým způsobem současný věk Stroje proměňuje každý aspekt našeho světa.

Althea Willoughby, ilustrace ke sbírce  D.H.Lawrence The Trimph of  the Machine (1930)

[1] / Jde o čtvrtou sloku písně Leonarda Cohena „Everybody Know“ z jeho ikonického alba I´m Your Man z roku 1988. Tuto „temnou píseň“ někteří vnímají jako vyjádření Cohenova pesimistického pohledu na svět s odkazy na mnohé sociální problémy. „Mor“, o němž se v této sloce mluví, odkazuje podle Cohenových interpretů k epidemii AIDS.

[2] / Klaus Schwab-Thierry Malleret, COVID-19: The Great Reset. ISBN Agentur Schweiz 2020; česky: COVID-19: Velký Reset. Riva 2021.

[3] / S pojmem limbický kapitalismus přišel americký historik David T. Courtwright, který se zabývá závislostmi. Ve své knize The Age of Addiction, How Bad Habits Became Big Business (2019) označuje tímto termínem technologicky vyspělý, ale sociálně regresivní obchodní systém, v němž globální průmysl, často s pomocí samotných vlád a zločineckých organizací, podporuje nadměrnou spotřebu a závislost, respektive ji přímo navrhuje.

[4] / Alex Jones je známý americký moderátor radiových talkshaw a filmař, který je považován za krajně pravicového konspiračního teoretika. Provozuje zpravodajsko-publicistickou talkshaw The Alex Jones Show ve státě Texas.

[5] / D.H. Lawrence, The Triumph of the Machine. Faber & Faber 1930.

Kingsnorth_kovid_spolocnost 3

Tajomstvo rajských stromov, Vianočná antropozofická kontemplácia

Sergej O. Prokofiev: Tajomstvo rajských stromov a Vianočná antropozofická kontemplácia

 Článok uverejnený na webstránke časopisu Novalis v decembri 2021, autor príspevku Balázs Korcsog

Dve deti menom Ježiš

Antropozofické chápanie slávenia Vianoc zahŕňa poznanie existencie dvoch detí – Ježišov, ktoré sa narodili v Palestíne s takmer ročným odstupom na prelome vekov. Predstavy o rajských stromoch úzko súvisia s týmito dvoma deťmi s menom Ježiš. V nasledujúcom článku Sergej O. Prokofiev načrtáva obraz dvoch stromov a jeho význam pre ľudí dnešnej doby.

V celých dejinách ľudstva si ťažko predstaviť väčší kontrast, ako je ten medzi dvoma deťmi Ježišmi, ktorí sa narodili na prelome vekov. Dieťa Ježiš z Matúšovho evanjelia, narodené 6. januára, je jednou z najstarších a najzrelších individualít ľudstva, individualitou, ktorá ako obľúbený žiak veľkého vodcu slnečného mystéria Manua dosiahla vysoké stupne zasvätenia už v starovekej Atlantíde. [1] Táto individualita v prvej poatlantskej epoche získala sedem druhov múdrosti posvätných ríšiov v siedmich po sebe nasledujúcich inkarnáciách, aby v ôsmej inkarnácii vytvorila syntézu týchto mystických prúdov vo svojej vlastnej duši. Udialo sa to tak, že táto individualita v tomto vtelení prišla na svet slepá a hluchá a tak si v uzavretosti do svojho vnútorného sveta dokázala spomenúť na sedem prúdov múdrosti posvätných ríšiov a vytvoriť z nich akýsi kalich, v ktorom bola schopná vnímať veľké zjavenie prichádzajúceho Krista v podobe Ahura Mazdu, Veľkej Aury Slnka. [2] Takto bola táto individualita pripravená stať sa pod menom Zarathustra zakladateľom druhej poatlantskej kultúrnej epochy, ktorá mala ľudstvo prvýkrát a vhodným spôsobom priviesť k poznaniu materiálneho sveta a k boju s ním.

Zarathustra sa inkarnoval v Babylone v šiestom storočí pred Kristom ako Zarathas. V tejto inkarnácii mal troch žiakov, ktorí neskôr odišli do Palestíny ako traja mudrci z Východu, aby vzdali hold reinkarnácii svojho bývalého učiteľa. Práve v tejto inkarnácii mal totiž ich Majster vykonať svoju najvznešenejšiu úlohu. [3] Lebo keď už obetoval svoje éterické telo Mojžišovi a svoje astrálne telo Hermovi Trismegistovi, zakladateľovi egyptskej kultúry, bol teraz pripravený priniesť svoju najvyššiu obeť: opustiť telo Ježiša Nazaretského, ktoré pripravil pri krste v Jordáne, a dať ho k dispozícii Kristovi, ktorému slúžil tisíce rokov ako Ahurovi Mazdovi, Duchovi Slnka.

Podľa duchovného výskumu Rudolfa Steinera bol pôvod druhého dieťaťa Ježiša, opísaného v Lukášovom evanjeliu, úplne iný. V jeho prípade máme do činenia s individualitou, ktorá na prelome času skutočne prišla na zem prvýkrát. Ako Adamova sesterská entita bola táto individualita uchránená od následkov pádu a zachovaná v duchovných svetoch ako nositeľka nebeského obrazu človeka. Odtiaľ sprevádzala ďalší vývoj ľudstva a v mystériách bola vždy v kontakte so zasvätenými osobami, ktoré tam pôsobili. Na prelome vekov prišlo toto Lukášovo dieťa Ježiš na svet ako rajská bytosť, ktorá ešte nemala pozemské skúsenosti, a tak stelesňovala detské sily človeka v ich pôvodnej čistote.

V dvanástom roku svojho života prijal tento Lukášov syn Ježiš do svojej duše individualitu Zarathustru, a tak tieto dve duše, najmladšia a jedna z najstarších, pripravovali spoločne osemnásť rokov pozemskú schránku pre Kristovu bytosť. Pozemské vtelenie Krista bolo možné len vďaka ich spoločnej obeti pre prichádzajúceho Krista.

Budúcnosť rajských stromov: spojenie dvoch stromov

Čo znamená spolupráca týchto dvoch individualít [Matúšovho a Lukášovho Ježiša] pre príchod Krista (advent)? Tu sa napĺňa základný zákon každého vývoja, že len zo spojenia najväčších protikladov môže vzniknúť tretí prvok ako nový a vyšší poriadok. Preto bolo potrebné, aby sa panenské detské sily jedného Ježiša spojili so zrelými silami múdrosti druhého Ježiša, aby Kristus ako duchovné Slnko mohol zostúpiť do fyzického sveta.

To, čo sa takto uskutočnilo ako historická skutočnosť na javisku svetových dejín na prelome vekov, musí dnes každý človek zopakovať čisto vnútorným spôsobom, aby Kristus mohol vstúpiť do jeho duše a zjaviť sa v nej. Iba tým, že človek nájde spôsob, ako mu duchovná múdrosť môže sprístupniť jeho vlastné detské sily v čase jeho zrelosti, a tým, že ich uvedie do novej vedomej aktivity, môže vo svojej duši rozvinúť miesto, kde môže byť Kristus prítomný v našej dobe. [6]

Ale nie všetky druhy múdrosti sú schopné prebudiť v človeku sily dieťaťa. Všetko, čo je intelektuálne, je pre tieto detské sily smrtiace. K tomuto cieľu môže viesť len nový druh duchovnej múdrosti, ktorý je ľudstvu k dispozícii v antropozofii. A tak antropozofia pripravuje cestu, aby Kristus mohol vstúpiť do duše človeka.

V duchovnom svete existuje ešte jedna konkrétna bytosť, ktorá je s týmto vnútorným vývojom človeka mimoriadne úzko spojená. Táto bytosť je duchom veku, ktorý dnes vedie ľudstvo, je to Michael. Aká je však jeho spojitosť s tým, čo sme práve nazvali dvoma deťmi Ježišmi narodenými na prelome časov a s tajomstvom ich spolupráce?

Tieto konkrétne individuality, Zarathustra a Lukášov Ježiš, z ktorých jeden kráčal po univerzálnej ceste ľudstva na Zemi, zatiaľ čo druhý zostal v duchovnom svete, pri nebeskom zdroji ľudstva, spája Rudolf Steiner s predstavou dvoch rajských stromov[7], v ktorých strom poznania zodpovedá Ježišovi z Matúšovho evanjelia (Zarathustrovi) a strom života Ježišovi z Lukáša.

Dva rajské stromy však medzitým nadviazali úplne iný vzťah. Počas zasvätenia mohol jeden z Adamových synov, Set, opäť vstúpiť do raja, kde videl, že oba stromy sú neoddeliteľne spojené. Archanjel Michael sa stal novým strážcom stromov. „Keď Set vstúpil do raja, videl, že strom života a strom poznania sú úzko prepojené. Archanjel Michael, ktorý stojí pred Bohom, mu dovolil nazbierať tri zrnká z tohto prepleteného stromu.“[8]

Z tohto opisu Rudolfa Steinera je zrejmé, že dva samostatné stromy raja, pôvodne dva samostatné stromy, sa teraz stali jedným stromom, ktorý v imaginatívnej forme predstavuje budúcnosť ľudstva ako celku. Tri semienka, ktoré Set odtrhol z tohto stromu, totiž predstavujú budúcu duchovnú štruktúru človeka: duchovné ja, životný duch a duchovný človek. [9]

A keď sa brány duchovného sveta po páde zatvorili, oba stromy raja sa spojili. Je to archetyp spolupráce dvoch Ježišov, ktorí prišli na svet na prelome vekov a ktorých podstatou bolo, že najčistejšie detské sily boli úplne preniknuté najvyššou múdrosťou.

 

Michaelská cesta hľadania Krista

V našej dobe, keď Michael po prvýkrát od tajomstva Golgoty vedie ľudstvo, sa obraz dvoch prepletených rajských stromov, ktoré strážil v duchovnom svete, musí opäť stať skutočnosťou v dušiach ľudí. Antropozofia bola daná človeku, aby sa toto mohlo uskutočniť. Prostredníctvom štúdia antropozofie je možné pôvodné detské sily naplniť novou duchovnou múdrosťou, a tak sa archetyp prepojenia (spojenia) dvoch rajských stromov stane dostupným aj pre všetkých ľudí. To môže v duši vytvoriť vnútorný priestor, v ktorom je možné zažiť, stretnúť Krista.

To má rozhodujúci význam pre modernú iniciačnú cestu, ktorú Rudolf Steiner nazýva aj „michaelskou cestou“, „ktorej pokračovaním je Kristova cesta“.[10]  Antropozofický výklad sviatku Vianoc tak odhaľuje archetyp, ktorý musí v duši každého dnešného človeka dozrieť do plnohodnotnej skutočnosti, aby sa práve na tejto michaelskej ceste mohlo uskutočniť vedomé stretnutie človeka s Kristom.

Ako prví v duchovnej histórii ľudstva spoznali a preskúmali toto tajomstvo práve rozikruciáni. Náznaky tajomstva Vianoc, ktoré sme tu načrtli, možno preto nazvať mystériom rozikruciánov. Aj preto Rudolf Steiner spojil vianočný motív na jednej zo svojich kresieb kriedou so symbolom Rytierov ružového kríža.

 

Prevzaté z webu maďarského časopisu Novalis:

http://www.novalis.hu/index.php?option=com_content&task=view&id=369&Itemid=1

Odkazy:

[1] Rudolf Steiner: Das Prinzip der spirituellen Ökonomie im Zusammenhang mit Wiederverkörperungsfragen [Princíp spirituálnej ekonómie v súvislosti s otázkami reinkarnácie] (GA 109), prednáška z 19.2.1909.

[2] Tamže, prednáška z 25.5.1909.

[3] Rudolf Steiner: Matúšovo evanjelium (GA 123), prednáška zo 6.9.1910.

a tiež Sergej O. Prokofiev: Die Mysterien der Hirten und der Könige im Lichte der Anthroposophie [Mystériá pastierov a kráľov vo svetle antropozofie], Dornach, 1998.

[4] Rudolf Steiner: Matúšovo evanjelium (GA 123), prednáška zo 7.9.1910.

[5] Rudolf Steiner: Lukášovo evanjelium (GA 114), prednáška z 18.9.1909.

[6] Rudolf Steiner: Lukášovo evanjelium (GA 114), prednáška z 26.9.1909.

[7] Rudolf Steiner: Lukášovo evanjelium (GA 114), prednáška z 18.9.1909.

[8] Rudolf Steiner: Ursprungsimpulse der Geisteswissenschaft. Christliche Esoterik im Lichte neuer Geist-Erkenntnis [Pôvodné impulzy duchovnej vedy. Kresťanská ezoterika vo svetle nového duchovného poznania.] (GA 96), prednáška zo 17.12.1906.

[9] Tamže.

[10] Rudolf Steiner: Poslanie Michaela. Tajomstvá bytosti človeka (GA 194), prednáška z 23.11.1919